Co je vlastně právo na informace?

Právo na informace z hlediska systematiky ústavního pořádku řadíme v ČR mezi práva politického charakteru zaručená Listinou základních práv a svobod. Politická práva jsou neodmyslitelně spjata s aktivitou člověka při správě věcí veřejných ve státě. Právo na informace je právem specifické povahy. Jeho zvláštnost tkví v tom, že je právem jako takovým (tedy samo o sobě) a zároveň je třeba ho chápat jako most k uskutečnění práv dalších - např. práva volebního, shromažďovacího, petičního a řady dalších. Jinak řečeno v demokratické společnosti nikdo nemůže plnohodnotně fungovat bez relevantních informací.

Právo na informace je právem ústavním, tedy právem té nejvyšší síly.

Žaluje KSČM

Mezi právníky se již dlouhou dobu vede spor, zatím v rovině teoretické, zda politické strany možno podřadit pod režim zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Čeští právníci jsou zde věrni staré zásadě že tři právníci mají čtyři názory. Světlo do věci by mohla vnést jedna aktuální zajímavá žaloba. Jihomoravský advokát Michal Kincl žaluje stranu KSČM za to, že mu nechce poskytnout určité informace týkající se počtu jejích členů.

KSČM mj. tvrdí, že není povinným subjektem, advokát říká opak. V posledních letech došlo ke značnému rozšíření skupiny subjektů, které spadají pod informační povinnost. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu je charakteristická tím, že oba soudy vycházejí ze širšího pojetí práva na informace. Proto za povinné subjekty byly označeny např. ČEZ, Letiště Praha, VZP, FC Hradec Králové nebo Lesy ČR s.p.

Rozšiřující výklad okruhu povinných subjektů důsledně směřuje k naplnění smyslu právní úpravy o svobodném přístupu k informacím.

Ano, i politické strany....žádejme o informace „ ostošest"

Zastávám názor, že i politické strany by měly být vystaveny demokratickému informačnímu světlu zářícího ze stošestkové lampy.

Z právního hlediska musíme zmíněné strany vnímat jako veřejnoprávní korporace, byť do značné míry jako korporace sui generis, nicméně hospodařící rovněž s veřejnými prostředky, jelikož majoritní část jejich příjmu tvoří na základě z. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách tzv. příspěvek ze státního rozpočtu ČR na úhradu volebních nákladů a na činnost těchto stran.

Oponent možná namítne, že hospodaření s veřejnými prostředky jako definiční znak povinného subjektu bylo do zákona o svobodném přístupu k informacím sice zavedeno novelizací provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., který mezi povinné subjekty přidal veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky. Ovšem již zákonem č. 61/2006 Sb. byla s účinností od 23. března 2006 podmínka hospodaření s veřejnými prostředky ze zákona odstraněna.

Nicméně pokud čteme zákonný text důkladně a systematicky, je nám jasné, že zmíněný aspekt je v InfZ (lex Kužílek) obsažen implicitně! Koneckonců jak praví i důvodová zpráva k z.č. 61/2006 (při vědomí její nenormativnosti), že toto kritérium se jeví jako nadbytečné. Pokud je něco označeno za „nadbytečné" (!), pak tomu rozumíme tak, že to dostatečně vyplývá z ostatních zákonných dat, a její znovuzařazení by bylo pouhým redundantním opakováním. Zákonodárce ji tedy z InfZ vypustil jako zbytečnou - duplicitní, přirozeně ne, že by již neplatila.

Je zřejmé, že požadavek a conto hospodaření s veřejnými prostředky je obsažen v InfZ. implicitně.

Informační povinnost ovšem, dle mého soudu, nedopadne na politické strany, které tento státní příspěvek nedostávají - zpravidla tedy menší politické, možno říci méně společensky významné straničky, které v rámci volebních „soubojů" nedosáhly relevantní hranice zisku hlasů, od které se vyplácí příslušný volební příspěvek a rovněž nejsou držitelkami zastupitelských mandátů, za něž je taktéž politickým stranám vyplácen státní příspěvek.

Politici rádi argumentují, že příspěvky za volby nejsou jedinými příjmy jejich stran.

Skutečnost, že státní příspěvek není jediným příjmem stran - dále jsou financovány např. z členských příspěvků a ze sponzorských darů soukromých fyzických a právnických osob - neznamená, že by se na ně nevztahovalo ustanovení § 2 odst. 2 InfZ, kde se hovoří o hospodaření s veřejnými prostředky. Jazykovou interpretací tohoto ustanovení dojdeme k tomu, že se nemusí jednat o absolutní hospodaření s veřejnými prostředky, takže skutečnost, že politický subjekt je zčásti financován z soukromých zdrojů jej , dle mého názoru, nevylučuje ze skupiny povinných subjektů dle z.č.106/1999 Sb.

Pánové v trenýrkách ano, pánové v kravatách nikoliv?

Americký admirál Hyman Rickover kdysi trefně konstatoval - jestliže se chystáte zhřešit, hřešte proti Bohu, ne proti byrokracii. Bůh Vám odpustí, ale byrokracie ne. Naše politické strany, jsou tu paradoxně ještě byrokratičtější a uzavřenější než naše státní úřady.

Mám za to, že strany (nejen KSČM) pokud chtějí vést stát, tak by měli jít v oblasti své transparentnosti ostatním příkladem. A ne se formalisticky vymlouvat a snažit se právními kličkami vyvléci z režimu info-zákona. Vždyť co je to za stav, kdy fotbalový klub Hradec Králové vlastněný městem, je povinným subjektem a parlamentní politická strana nikoliv. Není to absurdní?

Samozřejmě, ač akademický pracovník, nejsem tak naivní, abych si myslel, že právo na informace je všelékem na všechny neduhy dnešního veřejného života v ČR, nicméně je nepopiratelně jedním z palety osvědčených ozdravných prostředků, avšak toto už je námět na další komentář.

(zveřejněno v Lidových novinách, speciálně rozšířeno pro Otevrete.cz )