Některé povinné subjekty provádějí rozsáhlé obstrukce při odepírání informací tím způsobem, že i když nadřízený orgán jejich nezákonné odmítnutí žádosti o informace zruší, ony opakovaně vydají další odmítavé rozhodnutí. Otevřená společnost v rámci poradenství registruje například spor o informace s Krajským úřadem Zlín, s magistrátem Kladna, magistrátem Prahy a dalšími, kdy se kolečko ping-pongu zopakovalo třeba dvacetkrát. Tyto úřady nerespektují názor nadřízeného orgánu, zopakují svou právní argumentaci, „trvají na svém". Nadřízené orgány někdy v dalších a dalších rozhodnutích zoufale upozorňují, že takový postup porušuje zákon a že podle správního řádu je povinný subjekt povinen řídit se právním názorem nadřízeného orgánu, a nemá právo s ním polemizovat, jakoby byl Ústavním soudem. Ale povinné subjekty na to kašlou a vědomy si neexistence sankce, porušují zákony dále a pod fousy se žadatelům smějí.

Je s podivem, že tyto praktiky zatím nevyvolaly razantní reakci ministerstva vnitra či dalších státních orgánů, neboť jde o nepokrytou vzpouru proti právnímu státu. Představa, že se v právním státu toleruje vzpoura jednotlivých úředníků proti právnímu pořádku, je nepřijatelná. Právní stát musí najít prostředky, jak takové destruktivní chování úředníků ukončit a nepřipustit.

Několik pokusů vyvolat vůči takovému postupu trestní řízení zatím nedopadlo dobře, neboť šlo bohužel o případy, kdy se trestní oznámení týkalo poměrně malých a nevýrazných obstrukčních pokusů. Není tedy vůbec vyloučeno, že v případech brutálního, opakovaného a přímočarého porušení povinností by i orgány činné v trestním řízení uznaly, že může jít o trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.

Nyní se však ukazuje, že existuje také jiná cesta, jak tyto vzbouřenecké povinné subjekty umravnit a ukončit jejich systematickou protizákonnou činnost. Rozsudek Městského soudu v Praze z dubna 2014 totiž na podobnou situaci reagoval. Uvedl, že pokud se již jedná ze strany povinného subjektu o obstrukci, jejímž jediným cílem je zabránit realizaci práva žadatele na informace a znemožnit mu přístup k soudu, pak může žadatel podat žalobu paradoxně proti rozhodnutí nadřízeného orgánu, ačkoliv toto žadateli vyhovuje a protizákonné rozhodnutí povinného subjektu (dožádaného úřadu) ruší. Tím se totiž kauza konečně dostane před soud a soud jej podle uvedeného rozsudku má posoudit tak, že fakticky - v kontextu obstrukce povinného subjektu - už vlastně i nadřízený orgán definitivně rozhoduje o tom, zda se informace poskytne, a „pouhým" zrušením vadného rozhodnutí jen dále roztáčí kola protizákonné obstrukce. A jakmile se věc dostane před soud, může být vyhráno, protože soud má od roku 2006 v zákoně o svobodě informací zakotvenu specifickou možnost přímo nařídit povinnému subjektu, že informaci musí poskytnout. (Toto ustanovení bylo do zákona vloženo díky iniciativě O. Kužílka a Š. Hradilka z Otevřené společnosti, kteří ustanovení formulovali a v legislativním procesu prosadili). Tuto možnost musí soud využít tehdy, když je jasné, že neexistuje žádný důvod k odepření informace. A typicky právě takové jsou případy rozsáhlých obstrukcí, kdy i nadřízený orgán je v rozporu s povinným subjektem a opakovaně, leč marně, ho přesvědčuje (více nemůže), že by měl informaci poskytnout.

Nejvyšší správní soud k uvedenému rozsudku na svém webu zveřejnil tuto právní větu: „Proti obstrukci povinného subjektu, která spočívá v opakovaném vydávání nepřezkoumatelných prvoinstančních rozhodnutí o odmítnutí informace a jejich opakovaném rušení v odvolacím řízení, se nelze bránit zásahovou žalobou. V tomto případě je adekvátním prostředkem obrany žaloba podaná proti zrušujícímu rozhodnutí o odvolání, jde-li o několikáté zrušující rozhodnutí založené na stejných nebo podobných důvodech, a lze tedy dovodit, že se skutečně jedná ze strany povinného subjektu o obstrukci, jejímž jediným cílem je zabránit realizaci práva žadatele na informace a znemožnit mu přístup k soudu. (Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.04.2014, čj. 10 A 18/2014 - 52)". NSS dává zveřejněním na webu najevo, že takový postup považuje za správný.

Zmíněný rozsudek Městského soudu Praha najdete zde.

Praktický postup:

Nejprve musí nastat zhruba takováto situace:

1) povinný subjekt odmítne žádost (odepře všechny nebo část požadovaných informací poskytnout), žadatel podá odvolání, nadřízený orgán zruší vadné odmítnutí žádosti povinným subjektem a v odůvodnění celkem jednoznačně vyjádří svůj názor, že informace mají být poskytnuty,  

2) povinný subjekt však nedbá názoru nadřízeného orgánu a opět žádost odmítne se stejným, případně pozměněným, ale zjevně podobně nesprávným odůvodněním,

3) žadatel opět podá (druhé) odvolání, a nadřízený orgán zruší (podruhé) vadné odmítnutí žádosti povinným subjektem a v odůvodnění celkem jednoznačně vyjádří svůj názor, že informace mají být poskytnuty. Případně se tato situace ještě jednou či vícekrát zopakuje (nadřízený orgán zruší potřetí či vícekrát) vadné odmítnutí žádosti povinným subjektem.

V takovéto situaci již lze konstatovat, že postup povinného subjektu je obstrukční. Tím pádem ve spojení s nevymahatelným rozhodnutím nadřízeného orgánu dochází k situaci, kdy rozhodnutí nadřízeného orgánu, byť je formálně správné, fakticky vede pouze k dalšímu odepření informace. Proto lze takové zrušující rozhodnutí již posoudit jako rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, tedy jako „definitivní" úkon, „jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti" (v tomto případě též „v důsledku porušení práv v předcházejícím řízení"). Jde o rozhodnutí, jímž je žadateli fakticky informace odepřena a proto bude možno je napadnout správní žalobou. V případě přezkumu takového rozhodnutí je pak soud povinen aplikovat ust. § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy povinnému subjektu přímo nařídit poskytnutí informace. Soud tak může efektivně zjednat žadateli přístup k požadovaným informacím.

Pro žadatele to konkrétně to znamená, že jakmile obdrží druhé či třetí rozhodnutí nadřízeného orgánu, kterým se ruší vadné rozhodnutí povinného subjektu, podá proti němu co nejdříve (nejpozději do dvou měsíců) správní žalobu. V žalobě uvede, že toto sice „správné" rozhodnutí nadřízeného orgánu, posuzováno v širším kontextu, však v souvislosti s prokazatelně obstrukčním postupem povinného subjektu, fakticky představuje rozhodnutí, jímž je žadateli informace odepřena.

Odkáže přitom na uvedený rozsudek (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.04.2014, čj. 10 A 18/2014 - 52), v němž soud též uvedl, že „rozhodnutí, jímž odvolací orgán ruší rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a věc mu vrací k dalšímu řízení, může být za určitých okolností podrobeno soudnímu přezkumu", což potvrdil Nejvyšší správní soud (byť za odlišné procesní situace) v rozsudku ze dne 11. 10. 2013 čj. 7 As 4/2013-81.

V návrhu výroku rozsudku (petitu) žadatel uvede, že navrhuje, aby soud využil možnosti podle § 16 odst. 4 Infozákona, zrušil rozhodnutí nadřízeného orgánu a povinného subjektu a nařídil povinnému subjektu informace poskytnout.

To, že „nejsou žádné důvody pro odmítnutí žádosti" (§ 16 odst. 4 InfZ), v podání žaloby žadatel doloží zejména opakovaným rozhodnutím nadřízeného orgánu.