(Judikatura je citována ze Sbírek nálezů a usnesení Ústavního soudu vydavatelství C. H. Beck v Praze, Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydavatelství ASPI Publishing v Praze, časopisecké literatury, elektronických právních systémů a webových stránek, zejm. www.otevrete.cz. ).

 

k § 1:

   Usnesení Ústavního soudu sp. zn.  III. ÚS 156/02 ze dne 18. 12. 2002: Právo na informace je v Listině systematicky řazeno mezi práva politická. Zaručuje je stát. Je to právo na informaci chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti a v jeho okolí. Právu na informace odpovídá obecná povinnost, aby nikdo, koho k tomu neopravňuje zákon, a nad míru, ke které ho k tomu opravňuje zákon, nikomu v podání informace nebránil. Právo na informace lze omezit toliko zákonem a to za splnění dvou podmínek: předně že se tak děje za některým z účelů taxativně uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny (opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti) a za druhé, že je takové omezení nezbytné, tzn., že cíle omezení jinak v demokratické společnosti dosáhnout nelze.

 

k § 2 odst. 1, 2:

   Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 222/2000 ze dne 25. 4. 2002: „Informace týkající se nabývání nemovitého majetku obcí včetně otázek týkajících se financování těchto majetkových převodů se vztahují k působnosti obce, jejíž orgány jsou povinnými subjekty ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., a jsou proto povinny takové informace na žádost fyzické nebo právnické osoby poskytnout."

   Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 179/2002 ze dne 3. 12. 2002: „Povinné subjekty mají úplnou informační povinnost, to znamená, že okruh informací, z něhož musejí poskytovat, je úplný, musí poskytovat ze všeho, co mají nebo by měly mít. Je to odůvodněno skutečností, že ve vztazích, ve kterých povinný subjekt vystupuje, dochází k nakládání s veřejnými prostředky. Princip přístupu k informacím znamená možnost podívat se na údaje, které na úřadě „leží", s nimiž úřad pracuje. Informací se míní to, co v okamžiku dotazu je, anebo býti má, v úřadu k dispozici. Pokud úřad zjistí, že nemá informaci, kterou podle svých povinností stanovených právními předpisy má mít, je povinen ji okamžitě doplnit a poskytnout."

   Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 38/2000: Pozemkový fond ČR je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, tedy je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

   Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 29, nález č. 10 na str. 69 (k interpretaci § 2 odst. 1 ve znění novely provedené zákonem č. 39/2001 Sb.): Ze srovnání znění ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 39/2001 Sb., a důvodové zprávy k zákonu č. 39/2001 Sb. lze dovodit toliko ten závěr, že bylo účelem zákonodárce mezi subjekty povinné poskytovat informace a označené termínem „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky" podřadit rovněž Českou televizi a Český rozhlas. Jelikož ale předmětné ustanovení nebylo doplněno výslovně o subjekty „Českou televizi a Český rozhlas", nýbrž o obecně vymezenou množinu „veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky", z této skutečnosti pak plyne závěr, dle něhož do této množiny subjektů, kromě České televize a Českého rozhlasu patří všechny subjekty naplňující definiční znaky pojmu „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky".

   Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. 2. 2003 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 29, nález č. 30 na str. 257 (k povaze „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky" - Fond národního majetku): Zákon o svobodném přístupu k informacím v ustanovení § 2 odst. 1 a 2 rozlišuje dvě skupiny povinných subjektů. První je tvořena státními orgány a orgány územní samosprávy a veřejnými institucemi hospodařícími s veřejnými prostředky, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, druhá pak těmi subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Tuto druhou skupinu povinných subjektů, lze označit jako „veřejnoprávní korporace".

   Definiční znaky pojmu „veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" lze vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností (viz obdobně stanoviska doktrinární: J. Matějka, Korporace veřejnoprávní. In:Slovník veřejného práva československého. Red. E. Hácha, J. Hoetzel, F. Weyr, K. Laštovka, Sv. II., Brno 1932, s. 370 a násl.; J. Hoetzel, Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vyd., Praha 1937, s. 73 a násl.; D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 186 a násl.).

   Všechny uvedené definiční znaky naplňuje i Fond národního majetku České republiky. Fond byl zřízen zákonem (§ 4 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jeho orgány jsou kreovány státem (§ 7 a § 13 cit. zákona), plní výlučně veřejné účely stanovené zákonem (§ 18 odst. 2, § 20 až 21 cit. zákona), a konečně stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled nad činností Fondu (§ 9 odst. 2, § 22 cit. zákona).

   Tyto znaky dopadají v plné míře i na vymezení pojmu veřejných prostředků. Podpůrným argumentem je v této souvislosti i výklad systematický, kdy dle legální definice obsažené v ustanovení § 2 písm. g) zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, veřejné prostředky zahrnují "veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)", přičemž jinou právnickou osobou dle § 2 písm. a) uvedeného zákona je "právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem". Ústavní soud k významu pojmu veřejné správy v souvislosti s působností Fondu připomíná, že její uplatňování se uskutečňuje jak vrchnostenskými, tak i nevrchnostenskými metodami.

   Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 41/98 ze dne 1. 12. 1998 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, nález č. 147 na str. 363 (k prolínání soukromého a veřejného práva a povaze veřejné moci - burza cenných papírů): „Postavení burzovní komory při rozhodování v daném konkrétním případě svědčí o její autoritativní (veřejnoprávní) převaze nad postavením vedlejšího účastníka řízení, neboť jednostranně rozhodla o uložení sankcí. Závěry Ústavního soudu ohledně předmětné ústavní stížnosti je nutno chápat pouze ve vztahu ke konkrétním podmínkám a okolnostem napadeného rozhodnutí vydaného burzovní komorou jakožto statutárním orgánem burzy cenných papírů, jež bylo podrobeno režimu soudního přezkumu správního u obecného soudu. Toto své stanovisko zaujímá Ústavní soud u vědomí, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná.

   Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Institut "veřejné moci" je vnímán jako institut, zahrnující přímou „moc státní" a dále „zbývající veřejnou moc". Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. S veřejnou mocí přitom souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů ve vztazích touto mocí ovládaných."

 

k § 2 odst. 3:

   Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 215/2001 ze dne 24. 10. 2001: „Informace o důvodech stanovení mimořádných odměn a zvlášť významných pracovních úkolů nepředstavuje osobní údaj, na který se zákon č. 106/1999 Sb. nevztahuje, neboť jedná se o informace o činnostech, jejichž plnění je hodnoceno radou či zastupitelstvem města. Stejně tak z týchž důvodů nemůže bránit poskytnutí informace o celkové vyplacené výši odměn zákon o ochraně osobních údajů, když zákon (roz. InfZ) navíc obsahuje ustanovení v § 12, kde jsou stanoveny podmínky omezení práva na informace."

   Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 248/2000 ze dne 5. 2. 2001: Informaci o důvodech poskytnutí mimořádných odměn zaměstnanci obce nelze považovat za údaje o zaměstnanci, které spadají pod ust. § 60 zákoníku práce. I když pochopitelně informace  o splnění pracovního úkolu zaměstnancem obce určitou vazbu na jeho osobu musí mít, jde o spojení až zprostředkované, neboť prioritní je hodnocení úspěšně splněných pracovních úkolů, jejichž plněním se zaměstnanec podílí na činnosti obce.

   Z článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z ust. § 11 občanského zákoníku vyplývá, že právo na ochranu osobnosti by bylo u zaměstnanců městského úřadu porušeno tehdy, jestliže by se poskytnuté informace mohly dotýkat osobní cti a dobré pověsti těchto zaměstnanců. Lze si však stěží představit, že by v případě respektování platné právní úpravy a odpovědného rozhodování o udělení odměn mohly být informace o tom, jaké mimořádné nebo zvlášť významné úkoly zaměstnanec splnil, na újmu cti zaměstnance, případně že by se mohly jinak negativně dotknout jeho osobnosti. Nejde o poskytnutí takových informací, které by svým obsahem a cílem mohly objektivně narušit či ohrozit práva chráněná shora uvedenými ustanoveními právních předpisů.

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 3/2002 ze dne 14. 1. 2004: „Pokud jde o rozsah, v jakém lze odmítnout poskytnutí osobních údajů, Nejvyšší správní soud má za to, že osobním údajům je poskytnuta dostatečná ochrana již jejich znečitelněním v autentickém textu a proto nelze odmítnout poskytnout celou ucelenou část textu tyto údaje obsahující."

   Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 34/2002 ze dne 21. 5. 2002: Na poskytování informací v oblasti územního plánování a stavebního řízení se vztahuje úprava obsažená v zákoně o informacích s tím, že při poskytování informací specifickou formou nahlédnutí do spisu je třeba respektovat podmínky uvedené v § 133 stavebního zákona. Tento závěr soudu vyplývá z toho, že zákon o informacích je obecnou normou upravující svobodný přístup k informacím a povinnosti povinných subjektů při naplňování tohoto práva. Ustanovení § 133 stavebního zákona je pak lex specialis k tomuto zákonu, ale to pouze pro případy v tomto ustanovení upravené.

   Z textu ustanovení § 133 stavebního zákona vyplývá, že se týká pouze nahlížení do stavební dokumentace, nikoliv tedy poskytování informací ve stavebním a územním řízení obecně, a je možno  je použít pouze v případě žádosti o nahlédnutí do této dokumentace. Ze žádosti žalobce vyplývá, že o nahlédnutí do stavební dokumentace nežádal, ale požadoval formou kopií některých dokumentů poskytnutí informace. Povinnost takto požadované informace poskytnout ukládá žalovanému § 14 odst. 3 písm. c) zákona o informacích.

   Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 551/2000 ze dne 9. 4. 2001: „Zvláštní právní předpisy se vyznačují tím, že komplexně upravují podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, včetně způsobu a forem jejich zpřístupňování a postupu při vyřizování žádostí o jejich poskytnutí, a to natolik úplně, že obecná právní úprava podmínek poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. (obecná v tom smyslu, že se týká zásadně všech úseků a oblastí působnosti povinných subjektů) se vedle nich nemůže uplatnit. Zvláštním předpisem o poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. však není zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu."

   „§ 133 stavebního zákona upravuje jen zvláštní podmínky pro poskytování informací týkajících se územního plánování a stavebního řádu formou nahlédnutí do územně plánovací dokumentace a do dokumentace staveb a v tomto smyslu doplňuje zákon č. 106/1999 Sb., který stanoví pouze základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány a který se co do forem poskytování informací neomezuje jen na nahlédnutí do spisu (z § 14 odst. 3 písm. c) zákona vyplývá, že požadovanou informaci lze poskytnout též písemně nebo na paměťových médiích)."

   Usnesení Ústavního soudu sp. zn.  III. ÚS 156/02 ze dne 18. 12. 2002: Zvláštní právní předpisy o poskytování informací se vyznačují tím, že komplexně upravují podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, včetně způsobu a forem jejich zpřístupňování a postupu při vyřizování žádostí o jejich poskytnutí, a to natolik úplně, že obecná úprava podmínek poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. se vedle nich nemůže uplatnit.

   Zvláštním předpisem o poskytování informací však není § 133 stavebního zákona. Citované ustanovení upravuje zvláštní podmínky pro poskytování informací týkajících se územního plánování a stavebního řádu formou nahlédnutí do územně plánovací dokumentace a do dokumentace staveb a v tomto smyslu doplňuje zákon č. 106/1999 Sb., který v ust. § 1 stanoví základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány, a který se co do forem poskytování informací neomezuje jen na nahlédnutí do spisu. Z uvedeného vyplývá, že na poskytování informací povinnými subjekty z jejich působnosti v oblasti územního plánování a stavebního řádu se vztahuje právní úprava obsažená v zákoně č. 106/1999 Sb., s tím, že při poskytování požadovaných informací formou nahlédnutí do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb je třeba respektovat podmínky uvedené v § 133 stavebního zákona.

 

k § 9:

   Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 80/2000 ze dne 31. 8. 2000: K tomu, aby se jednalo o obchodní tajemství dle cit. ustanovení obch. zákoníku, je nutno, aby byly naplněny všechny znaky stanovené zákonem, tj. musí se jednat a) o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, b) které mají alespoň potenciální hodnotu, c) nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (mohou být dostupné např. v odborných vědeckých kruzích), d) mají být podle vůle podnikatele utajeny (podnikatel musí tuto vůli dostatečně seznatelným způsobem projevit) a e) podnikatel utajení odpovídajícím způsobem zajišťuj (a tím vlastně projeví vůli skutečnosti utajit). V tomto případě žalobce požaduje informace známé správnímu orgánu, který není obchodním subjektem, z jeho činnosti, a to seznam zařízení obchodní společnosti, ke kterým dal správní orgán svolení, s uvedením místa a doby, na kterou byl souhlas vydán. Uvedená informace nemá dle názoru soudu obchodní povahu a není splněna podmínka utajení těchto skutečností obchodní společností.

   Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 189/2000 ze dne 25. 5. 2001: Aby se jednalo o obchodní tajemství, je nutno, aby byly naplněny všechny znaky zákonem stanovené, tj. musí se jednat o skutečnosti výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel musí utajení odpovídajícím způsobem zajišťovat. Má-li se jednat o obchodní tajemství, musí nést všechny uvedené pojmové znaky. Ochrana obchodního tajemství přitom nevzniká evidencí nebo zápisem, ani uvedením této okolnosti např. do smlouvy o dílo, ale vzniká okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství.

   Kromě toho si je třeba uvědomit skutečnost, že pokud již jsou splněny všechny zákonem požadované znaky obchodního tajemství, přísluší právo k němu pouze tomu kterému podnikateli a jemu také přísluší ochrana obchodního tajemství proti jeho porušení nebo ohrožení. Obchodním tajemstvím ale nemůže být v žádném případě informace o rozsahu finančních prostředků poskytnutých podnikateli z rozpočtu obce či města, tedy ani údaj o ceně za provedené dílo, jež je hrazena z příjmů získaných od daňových poplatníků. Právě tato skutečnost podtrhuje to, že výdaje obcí jsou věcí navýsost veřejnou, že s jejich zdroji nespojuje toho kterého podnikatele žádná tvůrčí souvislost, jež by jen v náznaku mohla vést k domnění, že by se mohlo jednat o obchodní tajemství, a to včetně konkrétního užití rozpočtových prostředků.

   Za porušení obchodního tajemství tak v žádném případě nelze považovat poskytnutí informace o rozsahu prostředků ze státního rozpočtu či rozpočtu územního celku.

 

k § 10:

   Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 50/2001 ze dne 30. 11. 2001: (k námitce, že sdělení výše prvního nájemného, je porušením ustanovení § 10 InfZ) „V ust. § 10 cit. zák. (InfZ- pozn. aut.) je taxativně (neměnným způsobem) vymezeno, v jakých případech povinný subjekt nesmí poskytnout informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, tzn., že je tomu tak jen v případech v tomto ustanovení uvedených. Na daný případ žádné z omezení poskytnout informaci uvedené v tomto ustanovení zákona nedopadá - nejde zde o informaci získanou na základě zákonů v tomto ustanovení vyjmenovaných. Není proto důvod nepřipustit, aby bylo dodatečně jednomu ze zájemců sděleno, jaká výše nabízeného nájmu byla pro výběrové řízení určující. Již samotná účast zájemce v takovém výběrovém řízení dokládá jeho majetkové poměry. Není rozhodné, jaké důvody vedou žadatele k uplatnění žádosti o poskytnutí informace dle zák. č. 106/1999 Sb., v platném znění."

 

k § 11:

   Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 215/2001 ze dne 24. 10. 2001: „Informace o stanovení a hodnocení mimořádných úkolů zaměstnanců městského úřadu nemůže být informací vztahující se k vnitřním pokynům a personálním předpisům (...) Je tomu tak proto, že se nejedná o informaci o konkrétní pracovní náplni zaměstnanců stanovenou vnitřním pokynem, ale o mimořádný úkol, u něhož je hodnoceno plnění ve smyslu zákona o obcích orgánem obce - městskou radou a odměna je vyplácena z rozpočtu obce."

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 3/2002 ze dne 14. 1. 2004: Právní názory zaměstnanců povinných subjektů nelze považovat za vnitřní ani nové informace, pokud se jedná o již existující oficiální výstup povinného subjektu (např. v podobě návrhu nebo rozhodnutí).

   Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 80/2000 ze dne 31. 8. 2000: Není možné odmítat poskytnutí informace z důvodů podle § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tj. že informace byla předána povinnému subjektu osobou, které zákon takovou povinnost neukládá a která s poskytnutím informace nesouhlasí, v případě, že jde o informaci známou správnímu orgánu z jeho činnosti.

   Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 81/2001 ze dne 25. 3. 2002: Informace týkající se vnitřních pokynů a personálních předpisů, jakož i informace vzniklé v etapě přípravy rozhodnutí povinného subjektu jsou informacemi, které nijak neovlivňují kohokoliv mimo povinný subjekt.

 

k § 12:

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 3/2002 ze dne 14. 1. 2004: „Pokud jde o rozsah, v jakém lze odmítnout poskytnutí osobních údajů, Nejvyšší správní soud má za to, že osobním údajům je poskytnuta dostatečná ochrana již jejich znečitelněním v autentickém textu a proto nelze odmítnout poskytnout celou ucelenou část textu tyto údaje obsahující."

 

k § 14:

   Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 232/2001 ze dne 24. 10. 2001: Podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, lze po právu vyžadovat kopie listin; pak nepostačuje poskytnout z písemnosti výpis. Přitom je třeba dodržovat zákonná omezení sledující ochranu dat zajišťovanou jinými právními předpisy, a chráněné údaje vyloučit.   

   Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 180/93 ze dne 26. 5. 1995: „Stanoví-li zákon lhůtu, do které musí správní úřad vydat rozhodnutí, musí být v této lhůtě rozhodnutí také účastníku řízení řádně oznámeno.   Jiný výklad, např. že je rozhodující vlastní datum rozhodnutí bez ohledu na to, kdy bude rozhodnutí později doručeno, by vedl mnohdy k absurdním důsledkům, kdy by mohlo být rozhodnutí doručováno po mnoha měsících či letech. Ten, kdo by na základě takového rozhodnutí nabyl práva, by jej nemohl vykonávat, komu by byla uložena povinnost, byl by nutně s jejím plněním v prodlení. Takové důsledky jsou v právním státě nepřijatelné, nehledě k tomu, že lhůty pro rozhodnutí představují jeden z mechanismů, výrazně omezující tendence k nekontrolovatelnosti správních úřadů a průtahům v řízení před nimi."

   Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 56/2003 ze dne 22. 10. 2003: „Pravidla pro počítání lhůt uvedená v § 27 odst. 2 spr. ř. (konkrétně: odst. 2 věta třetí) platí podle názoru soudu pouze pro úkony adresátů veřejné správy a nikoli též jejích vykonavatelů (viz např. Vladimír Mikule a kol.: Správní řízení ve věcech stavebních. 1. vyd. Praha 1997, s. 132)."

 

 

k § 15 a § 16:

1. k formě rozhodnutí:

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 3/2002 ze dne 14. 1. 2004: „I na rozhodování o odepření (částečném odepření) poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. se vztahuje zákon č. 71/1967 Sb., správní řád. Ustanovení § 47 stanoví náležitosti správního rozhodnutí. Z jeho odstavce 2 vyplývá pro správní orgán zejména povinnost ve výroku uvést ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto."

   Usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. A 1/2003 ze dne 17. 7. 2003 (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 114/2002 ze dne 28. 8. 2003): Na pouhý přípis nelze nahlížet jako na rozhodnutí o odepření poskytnutí informace a v daném případě tak nastane fikce vydání negativního rozhodnutí podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.

   Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 28/96 ze dne 16. 5. 1996 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, usnesení č. 5 na str. 557: Rozhodnutími správních orgánů se rozumí rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Není rozhodující, jak je akt správního orgánu označen, nebo je-li vůbec nějak označen. Podstatné je, zda správní orgán takovým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Vždy je rozhodující věcný obsah aktu. Soudy přitom přezkoumávají zákonnost vydaných rozhodnutí. Rozhodnutí je pojmem právně technickým. Pro projednání věci před soudem není určující, že správní orgán popř. vyřídil věc toliko neformálním přípisem v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě.

 

2. k obsahu, charakteru a důsledkům fiktivního rozhodnutí:

   Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 56/2003 ze dne 22. 10. 2003: „Povinný subjekt je při splnění stanovených podmínek povinen žádost o poskytnutí informací vyřídit. Obdobně je povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, povinen vyřídit odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu. Nečinnost těchto orgánů (v zákonem stanovených lhůtách) tedy bezpochyby představuje takové podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V daném případě však zákon též spojuje s nečinností správních orgánů fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu, a to (fiktivní) rozhodnutí o odepření informací podle § 15 odst. 4 věta prvá zákona o svobodném přístupu k informacím a (fiktivní) rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí podle § 16 odst. 3 část věty druhé před středníkem citovaného ustanovení. Takováto fiktivní rozhodnutí jsou podle názoru soudu už eo ipso nepřezkoumatelná, a to pro nedostatek důvodů, protože důvody, proč byly informace odepřeny či odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno, tu zcela chybějí."

   Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 115/2003-23 ze dne 4. 12. 2003: (Fiktivní) „Výrok o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí I. stupně pouze znamená, že rozhodnutí I. stupně o odmítnutí informace nebylo shledáno v rozporu se zákonem, a nebyl důvod pro jeho změnu či zrušení. Logicky z toho vyplývá, že tímto výrokem bylo potvrzeno rozhodnutí orgánu I. stupně v tom rozsahu, v jakém bylo poskytnutí požadovaných informací odepřeno. Nelze však již v takovém případě dovodit, že k odepření informací byly u odvolacího orgánu stejné důvody, jako u orgánu I. stupně. Především ale nelze přezkoumat, na základě jakých skutkových a právních závěrů byly důvody odvolání shledány neopodstatněnými."  

   Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 118/2003 ze dne 4. 12. 2003: „V projednávané věci došlo ke vzniku fikce vydání rozhodnutí v obou stupních, v důsledku čehož nastal stav, kdy soud v přezkumném řízení nezná důvody, které vedly správní orgány k odepření informací. Soud přitom nemůže důvody pro odepření informací konstruovat sám, neboť podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, takže není oprávněn takovým způsobem zasahovat do pravomoci úřadu a vlastně tak i nahrazovat jeho činnost. Je tedy možné konstatovat, že každé rozhodnutí podle zákona č. 106/1999 Sb., k jehož vydání došlo v důsledku právní fikce, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů."

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 78/2002 ze dne 4. 7. 2003 (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 70/2002 ze dne 6. 11. 2003): „Vzhledem k tomu, že v daném případě jsou splněny zákonné podmínky ve smyslu ust. § 15 odst. 4 a § 16 odst. 3 a 5 zák. č. 106/1999 Sb. pro to, že byla vydána rozhodnutí jak správním orgánem I. stupně, tak i žalovanou, které však neobsahují, a ani obsahovat nemohou, odůvodnění, musel by Nejvyšší správní soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované konstruovat za použití obsahu vyjádření žalované důvody pro odepření informací, které měl vyjádřit správní orgán originárně sám. Pro takový postup nemá soud jednak oporu v s. ř. s. a jednak by zasahoval do pravomoci správního úřadu způsobem vymykajícím se principům soudní kontroly zákonnosti. Takový postup by rovněž mohl mít nepříznivý dopad v praxi, neboť povinné subjekty by podle zákona č. 106/1999 Sb. informace neposkytovaly a ani nerozhodovaly o odepření informací a ponechaly rozhodovací činnost na soudu. Takový stav jistě není žádoucí a nebyl nepochybně zákonodárcem zamýšlen. Protože nejsou známy, s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí, důvody, které vedly žalovanou k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí, jehož vydání i existence je nastolena právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů."

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 25/2000 ze dne 29. 7. 2003: „Rozhodnutí, jehož vydání je nastoleno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jednou z nezbytných náležitostí správního rozhodnutí je jeho řádné odůvodnění (§ 47 odst. 1 správního řádu). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o rozkladu bylo vydáno na základě právní fikce, ač ve skutečnosti vydáno nebylo, logicky postrádá náležité odůvodnění. Nejde tedy o případ, kdy by rozhodnutí bylo zrušováno pro jeho nezákonnost, nýbrž pro vady řízení, jež spočívají v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí."

   Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002 ze dne 4. 11. 2003: „Rozhodnutí, jehož vydání je konstruováno právní fikcí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V takovém případě je sice zřejmé, že podaný rozklad byl zamítnut, ale nelze již dovodit, jaké důvody vedly žalovaného k odepření informací. Vzhledem k tomu, že existence napadeného rozhodnutí je vázána na zákonnou fikci jeho vydání, nemůže obsahovat odůvodnění, v němž správní orgán v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu uvádí, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. V daném případě by tak soud musel nahrazovat činnost správního orgánu a dovozovat, na základě jakých skutkových a právních závěrů mohly být námitky uplatněné v rozkladu shledány neopodstatněnými, popř. jaké důvody mohly vést k negativnímu rozhodnutí, což je nepřípustné." 

   Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 182/2003 ze dne 28. 1. 2004: Podle právní úpravy stanovené v § 79 s. ř. s. se mohou fyzické či právnické osoby dovolávat soudní ochrany v případech, kdy ve správním řízení dochází k průtahům a správní orgán neplní zákonnou povinnost ve stanovených lhůtách vydat rozhodnutí. Nečinnost správního orgánu může spočívat buď v tom, že správní orgán vůbec nezahájil řízení nebo nerozhodl ve stanovené lhůtě. Spojuje-li však zvláštní zákon s nečinností orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek, nelze se domáhat nároku na uložení povinnosti správnímu orgánu vydat meritorní rozhodnutí (ale je nutno podat žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí - pozn. aut.).

3. ke lhůtě pro předložení odvolacímu orgánu k rozhodnutí:

   Usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 130/2001 ze dne 21. 5. 2003, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1/2003 Sb. NSS jako rozhodnutí č. 1 na str. 5: „Lhůta k rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy.^* Ode dne následujícího po dni, v němž marně uplynula lhůta k rozhodnutí o rozkladu, počala běžet lhůta k podání žaloby podle § 250b odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném k 31. 12. 2002. ^**"

^* Otázku, zda lhůta počíná v takovém případě běžet od doručení podatelně nebo od předložení věci rozkladové komisi (či ministrovi samému), posuzoval v listopadu 2003 také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k odchylnému návrhu jiného senátu (§ 17 s. ř. s.). Rozšířený senát setrval na názoru zde uveřejněném  

^** Nyní § 72 odst. 1 s. ř. s.

   Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002 ze dne 4. 11. 2003: „V dané věci je stěžejní spornou otázkou, od kterého okamžiku počíná běžet lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Rozhoduje-li ústřední orgán státní správy jako správní orgán I. stupně o právech o povinnostech fyzických a právnických osob, byla pravomoc k rozhodnutí o řádném opravném prostředku proti takovému rozhodnutí, jímž je rozklad, vzhledem k neexistenci instančně nadřízeného správního orgánu, svěřena vedoucímu tohoto ústředního orgánu státní správy, který napadené rozhodnutí vydal. Z toho také vyplývá podstatný rozdíl mezi odvoláním a rozkladem spočívající v tom, že rozklad nemá devolutivní účinky, tzn. že oprávnění rozhodnout o rozkladu nepřechází na správní orgán nejblíže vyššího stupně. V důsledku toho nelze v plném rozsahu aplikovat ustanovení o odvolacím řízení na řízení o rozkladu. Proto je stanovena jen přiměřenost používání ustanovení o odvolacím řízení na řízení o rozkladu (§ 61 odst. 3 správního řádu). Z toho je pak nutno dovodit, že je pojmově vyloučena aplikace § 57 odst. 2 správního řádu, která by jinak, podle § 61 odst. 3 správního řádu a § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím, přicházela v úvahu. V případě rozkladového řízení je orgán, který rozhoduje o rozkladu, a správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jedním správním orgánem a je pouze rozdílné, kdo v jeho rámci jako funkčně příslušný rozhoduje. Proto nemůže běžet 30-ti denní lhůta pro předložení rozkladu k rozhodnutí, jak je tomu u odvolacího řízení, a lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy."

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 125/2000 ze dne 27. 11. 2003: „Předložením vedoucímu ústředního orgánu k rozhodnutí se rozumí den doručení podatelně tohoto ústředního orgánu, když vnitřní předpisy o způsobu předkládání pošty z hlediska zachování lhůty nejsou rozhodné."

4. k nicotnosti rozhodnutí v důsledku kombinace fiktivního a skutečného rozhodnutí a k překážce věci rozhodnuté:

   Nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003: „Souhrnně vyjádřeno, správní teorie nečiní ostrých rozdílů mezi neplatností (nulitou, negotium nullum), zapříčiněnou nedostatkem příslušnosti správního orgánu, který takto vadný akt vydal, a neexistencí (nicotností, non negotium, paakt) takového aktu, způsobenou nedostatkem pravomoci zmíněného orgánu. V případě paaktů, též s odvoláním na správní praxi, je třeba i tyto rušit, a to v zájmu právní jistoty a s ohledem na princip ochrany v dobré víře nabytých práv."

   Nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 547/99 ze dne 12. 4. 2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 18 jako nález č. 58 na str. 45: „Z důvodu účelnosti a ekvity je třeba zrušit i nulitní rozhodnutí, tedy z hlediska teorie akt pojmově nezrušitelný."

   Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 257/2002 ze dne 31. 12. 2002: Bylo-li již rozhodnuto o žádosti o informace stejného obsahu, brání kladnému rozhodnutí překážka res iudicatae (překážka věci rozhodnuté). Ačkoliv správní řád tento institut výslovně neupravuje, nemá soud pochybnosti o jeho uplatnění i v řízení správním, neboť uvedená překážka je obecně aplikovaným principem ve všech právních odvětvích. I za takové situace je však zcela nezbytné vydat o opakované žádosti bezvadné rozhodnutí v zákonem předepsané formě a úsudek o tom, vztahuje-li se na žádost překážka věci rozhodnuté, náležitě vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí.

   Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 118/2000 ze dne 27. 11. 2003: „Správní soudy již několikrát v publikovaných rozhodnutích vyložily, že také v řízení před správními orgány platí obecná zásada klasického procesu „ne bis in idem"; lze ji dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nezrušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví (jako např. pro oblast civilního procesu § 140 odst. 1 a § 159 odst. 3 o. s. ř.) nebo nikoli, přestože takový, třebas implicitní příkaz zákonodárce lze i z ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu spolehlivě dovodit. ......V posuzované věci jde o případ, kdy nerozhodnutím o rozkladu do 15 dnů od jeho předložení povinným subjektem se má za to, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým byl rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno (§ 16 odst. 3 zákona). Uvedené negativní fiktivní rozhodnutí má za následek, že věc je rozhodnutá (res iudicata) a řízení o ní je skončeno. S ohledem na zákaz dvojího projednání téže věci pak po právní moci negativního fiktivního rozhodnutí nemohla předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost znovu o rozkladu žalobce rozhodnout napadeným rozhodnutím. Pokud tak rozhodla, nastala v daném případě situace, že o jedné a téže věci ohledně týchž subjektů bylo rozhodnuto dvakrát, takže napadené rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost."

5. k nicotnosti rozhodnutí v důsledku absolutní nepříslušnosti odvolacího orgánu:

   Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 115/2000 ze dne 17. 5. 2001: O odvolání žadatele směřujícího proti rozhodnutí povinného subjektu o odepření informací ve věcech samostatné působnosti obce nemůže rozhodovat opět povinný subjekt, nýbrž obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanovilo, že rozhoduje jiný orgán obce (§ 16 odst. 1, 2 zákona). Žalovaný starosta však tuto závaznou právní úpravu nerespektoval, protože rozhodoval o věci, k níž nebyl příslušný. Uvedená právní vada je podle názoru soudu natolik zásadní, že přivodila nulitu takto vydaného rozhodnutí.

6. k možnosti autoremedury:

   Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 76/2002 ze dne 4. 11. 2003: „Vydal-li žalovaný dne 18. 6. 2002 rozhodnutí, jímž rozkladu žalobce vyhověl, jedná se o nulitní rozhodnutí, protože vydání rozhodnutí podle § 57 odst. 1 správního řádu (tzv. autoremedura orgánu prvního stupně - pozn. aut.) je sice přípustné, ale musí se tak stát ve lhůtě 15-ti dnů od podání rozkladu, což se v daném případě nestalo."

k § 17:

   Komise proti Německu, rozsudek Evropského soudního dvora z 9.září 1999 ve věci C-217/97: Tím, že neumožňuje zpoplatnění pouze v situaci, kdy je informace fakticky poskytnuta, SRN nesplnila svou povinnost vyplývající z čl. 5 odst. 2 Směrnice 90/313.

k § 19:

   Rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 100-103/2001 ze dne 30. 4. 2002: Subjekt povinný poskytnout informaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím nemůže ve smyslu § 19 cit. zák. odmítnout poskytnout informaci s odkazem na povinnost zachovávat mlčenlivost stanovenou zvláštním právním předpisem, kterým je např. § 12 odst. 2 písm. f) zák. č. 552/1991 Sb., o státní kontrole nebo § 53 odst. 2 písm. b) zák. č. 166/1999 Sb., o veterinární péči). V uvedených právních předpisech zakotvená povinnost mlčenlivosti se týká totiž pouze kontrolních pracovníků, ale nikoli správního orgánu, který má podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost podat informaci.