Nález zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žadatele Tomáše Peciny, známého bojovníka za právo na informace (viz např. kauza exekuce na majetek Karlových Varů kvůli odepírání informace). Pecina požádal Vrchní soud v Olomouci o informaci, kteří soudci byli k 17.11.1989 členy nebo kandidáty KSČ. Vrchní soud žádost odmítl, Ministerstvo spravedlnosti odmítlo Pecinovo odvolání, Městský soud v Praze zamítl jeho žalobu a NSS odmítl kasační stížnost proti rozsudku MS Praha. Teprve Ústavní soud „vzal rozum do hrsti".

Důležité je, že podle Ústavního soudu problém nebyl v běžných zákonech (není tedy třeba je měnit), ale v tom, že je nižší soudy chybně a účelově vykládaly.

Po vyhlášení Nálezu některé soudy žadateli, který obdobně požádal všechny soudy v ČR, vyhověly. Například předseda Nejvyššího správního soudu se dotázal soudců na tuto informaci, získal ji a žadateli poskytl.

Shrnutí Nálezu

Nález nejprve konstatuje, že předmět sporu zasahuje do ústavní roviny tím, že představuje konflikt mezi právem na ochranu soukromí a právem na přístup k informacím, přičemž podstatné pro toto posouzení bylo též to, že předmětný údaj (o členství soudců v KSČ) spadá do veřejné sféry.  (čl. 13-16).

Podrobně rozebírá a argumentuje, proč obdobné údaje o profesionální sféře soudců náleží do sféry veřejné. Argumentaci provádí ÚS z několika pohledů a mimořádně rozsáhle. Například tento údaj zařazuje do kontextu vyrovnání se s minulostí anebo do kontextu případné podjatosti soudce v konkrétních případech. (čl. 17-60)

 

ÚS na základě uvedené argumentace konstatuje, že „Nastala tedy kolize základních práv." V tom se ÚS neshodl s názorem NSS, podle kterého „předmětný údaj je výlučně součástí soukromí soudce a že proto zde kolize základních práv neexistuje." Tím však NSS podle Nálezu ÚS v ústavněprávní rovině pochybil.

 

ÚS dále řešil vyvstalou kolizi základních práv. Zvážil, že předmětný údaj nebude míti moc působit do minulosti, což však neznamená jeho bezvýznamnost. Význam údaje spatřuje ÚS „význam pro futuro, v rovině prevence.". Například může sloužit jako „prostředek ochrany jednotlivce (v postavení účastníka řízení) základního práva na nezávislého a nestranného soudce, neboť mu umožňuje - podle okolností věci - vznést námitku podjatosti."

Dále ÚS argumentuje, proč je logicky nutný veřejný přístup k této informaci předběžně, nikoli až ad hoc v rámci jednotlivých řízení, kdy by účastník řízení zkoumal případnou podjatost soudce. (Poznámka: tento aspekt je podstatný při vyřízení žádostí o informace z hlediska toho, zda povinný subjekt byl povinen požadovanou informaci mít.)

Za významný aspekt předmětného údaje považuje ÚS realizaci práva veřejnosti na kontrolu výkonu soudcovské moci, možnost veřejné diskuse, potažmo vyrovnání s totalitní minulostí. (čl. 61 - 81).

Za další významný aspekt předmětného údaje považuje ÚS „veřejný zájem na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice". V tomto směru odkazuje na § 60 odst. 1 a zákona o soudech a soudcích: „ten uvádí mezi předpoklady pro funkci soudce a přísedícího záruky takových morálních vlastností, že soudce bude svou funkci řádně zastávat." Dále odkazuje na § 80 odst. 1 : „Dle § 80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích platí, že soudce je při výkonu funkce a v občanském životě povinen zdržet se všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce a ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Toto ustanovení je sice myšleno pro soudce pro futuro a nevztahuje se zpětně (ke dni 17. 11. 1989), nicméně relevantní je fakt, že deklaruje souvislost mezi výkonem funkce soudce a jeho osobním i veřejným životem."

V návaznosti na judikaturu ESLP též uvádí, že „Relevantní je zde tedy veřejný zájem nejen na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, ale i na tom, zda se tak jeví." (čl. 82 - 85).

ÚS dále upozorňuje na absurditu stavu, kdy údaj, „který tehdy ve veřejné sféře sloužil jako jeden ze základních předpokladů profesní kariéry a který si ambiciózní jedinci uváděli na předních místech svých životopisů, byl nyní vlastně oficiálně nezjistitelný, a to v zásadě opět pouze v zájmu těchto jednotlivců a pokrytecky chápaného "dobrého jména justice". ÚS rozsáhle argumentuje, že odepření předmětné informace významně snižuje autoritu a důstojnost soudní moci (čl. 86 - 93).

 

ÚS dále odmítá myšlenku, že by se předmětný údaj neměl poskytovat proto, že jiné zákony řeší podmínky pro výkon funkce soudce (tzv. lustrační zákon nestanoví jako překážku výkonu funkce soudce členství v KSČ). Uvádí zejména, že poskytnutí informace nesouvisí s podmínkami pro výkon funkce, ale s možností veřejné diskuse o nezávislosti soudnictví. Zde ÚS rozvádí rozsáhlou argumentaci o historických zkušenostech s tématem „vyrovnání se s minulostí", a to jak na případu poválečného Německa, tak i některých postkomunistických států. Závěrem této argumentace je, že v současné České republice je právě nyní (v souvislosti s tzv. generační výměnou, cca 20 let po změně režimu) mimořádně silný veřejný zájem na získání předmětných informací. (čl. 94 - 113).

 

ÚS dále uvádí i argument, že KSČ nebyla demokratickou politickou stranou a soudce, její člen, svým setrváním v roli soudce po pádu totalitního režimu, „se dobrovolně a nevyhnutelně vystavil možné veřejné pozornosti a ve vztahu ke své osobě i důsledkům veřejného mínění.". (čl. 114-118)

ÚS též zapojuje argumentaci odkazující na judikaturu ESLP v tom, že „svobodu projevu pokládá za jeden z hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát, či část obyvatelstva". Ačkoliv je třeba obecně chránit autoritu a nestrannost soudní moci, neznamená to, že by nebylo možné podrobovat činnost soudů věcné kritice a zabývat se jejich personálním složením. (čl. 119-128).

 

ÚS svoji rozsáhlou argumentaci tedy uzavírá, že „základní právo stěžovatele na informace a obecný zájem podporovat tuto svobodu tam, kde jde o otázky veřejného zájmu převážilo v konkrétním případě nad zájmem subjektů údajů na ochranu - jejich tvrzeného - soukromí.". (čl. 129)

 

V další části (část IV. Nálezu) rozebírá ÚS otázku, zda bylo možné vyložit podústavní právo, o které se opíral rozsudek NSS, ústavně konformně, tedy se zachováním priority práva na informace v daném případě. Uzavírá, že klíčovou chybou nižších soudů bylo chybné vyhodnocení pojmu „citlivý údaj" ve vztahu k formulaci "osobní údaj vypovídající o politických postojích" (§ 4 písm. b zákona o ochraně osobních údajů). Členství v politické straně nelze pod tento citlivý údaj podřadit, a podústavní předpisy tedy lze vyložit tak, že požadovaný předmětný údaj bylo možno žadateli poskytnout. (čl. 130-172).

 

V závěru se ÚS dotýká té stránky věci, která bude pro další praktický vývoj v této záležitosti klíčová: zda totiž, po vyloučení teoretické právní překážky pro odepření žádané informace, ji vůbec bude možné prakticky získat a poskytnout.

 

ÚS se tak dotýká těchto aspektů:

• možnost poskytnout údaj se souhlasem dotčených soudců, anebo i bez jejich souhlasu na základě některých povolených zpracování osobních údajů,
• možnost vyžádat si údaje, pokud by  v personálních spisech soudců nebyly, od samotných soudců.

 

ÚS tak zde - jaksi nad rámec Nálezu i své role strážce ústavnosti - zjevně kvůli určité instruktivnosti a vyhnutí se „knížecím radám", naznačuje, kde vidí řešení situace, kdy požadované informace fakticky nemusejí být dožádaným soudům jako státním orgánům ihned k disposici.

 

ÚS upozorňuje na skutečnost, že „Má-li být ochrana práva na informace úplná, nemá-li postrádat rozumný smysl, musí právní řád poskytovat účinné právní prostředky k jeho realizaci." ÚS tak nabádá soudní soustavu, aby se zabývala cestami, jak vzniklý rébus vyřešit a docílit tak souladu s Listinou.

 

ÚS přitom upozorňuje na procesní stránku předchozího řízení: „nelze přehlédnout, že sama otázka, zda Vrchní soud v Olomouci nedisponuje předmětným údajem, nebyla v dané věci plnohodnotně zodpovězena; to proto, že stěžovatel ve správní žalobě navrhl provedení důkazu personálními spisy soudců Vrchního soudu v Olomouci, a městský soud odmítl tento důkazní návrh pouze s odůvodněním, že toto zjištění není rozhodné, neboť poskytnutí předmětného údaje prý brání sám o sobě důvod jiný." ÚS tak upozorňuje, že po jeho Nálezu by dožádané soudy měly přikročit ke zjištění, zda požadovaným předmětným údajem disponují.(čl. 173-176)

 

Nález se hojně odvolává na nález IV.ÚS 23/05 z r. 2007, který v jiném sporu pojednával poměrně podobnou matérii. Klíčové z tohoto nálezu je stanovisko ÚS, že „Personální úřady soudů by tyto údaje měly médiím na požádání sdělit tak, aby média mohla informovaně diskutovat a analyzovat profesní zkušenosti soudců v návaznosti na způsob jejich rozhodování."

Tento nález též jasně uvádí, že stát (zde tedy správa soudů) má právo na „vstup do části osobnosti soudců" kvůli tomu, aby zajistil „existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice".(čl. 39).

Celý nález si můžete přečíst ZDE.

Praktické závěry Nálezu

 

1)     požadovaný údaj nelze odepírat podle § 8a InfZ či v jiném smyslu z důvodu ochrany soukromí a osobnostních práv jednotlivých soudců. Nelze tedy vydat k žádosti o uvedenou informaci rozhodnutí, opírající se o tuto právní argumentaci.

2)     Soudní soustava (ÚS pouze naznačuje, že by se jí to mělo týkat jednak jako celku, ale také jednotlivých soudů, resp. „personálních úřadů soudů") je povinna „za účelem dosažení nezbytného ústavně souladného stavu, t. j. realizace ústavní povinnosti státu poskytovat informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy" aktivně konat k tomu, aby předmětné údaje získala. ÚS jako jednu z možností zmiňuje „vyžádáním si informací od dotyčných jednotlivců jako svých zaměstnanců".

3)     Jednotliví soudci jsou povinni vyhovět žádosti „personálního úřadu soudu" (tj. např. předsedy soudu) a sdělit mu informaci o své účasti v KSČ, protože tato informace má zásadní význam pro existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice. Z rozsudku nepřímo vyplývá, že i samotný jednotlivý soudce se v určitém smyslu může stát „povinným subjektem". Jde tak o přesah přes dosavadní výklad InfZ do prostoru čl. 17 Listiny, který dosud InfZ neupravuje.

 

Jaký bude nejspíše další vývoj kauz žádostí o informace o komunistické minulosti soudců?

 

ÚS zrušil rozsudek NSS 3 As 10/2009-77, který rozhodl ve věci kasační stížnosti žadatele T. Peciny proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007-52, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva spravedlnosti (MSp) ze dne 4. 9. 2007, č.j. OSV 261/2007-ODV. Tímto rozhodnutím MSp zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2007, č. j. Spr Si 1/2007. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci odmítl žádost stěžovatele o poskytnutí informace - seznamu soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa.

 

Zrušením rozsudku NSS tedy v řízení o kasační stížnosti žadatele T. Peciny proti rozsudku Městského soudu (MS) v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007-52 se věc vrací do stádia, kdy Nejvyšší správní soud bude o věci rozhodovat znovu.

Lze předpokládat, že NSS rozsudek MS Praha zruší a v zásadě odkáže na argumentaci, kterou podal ÚS.

 

Pokud MS Praha zruší rozhodnutí o odvolání, vydané MSp, a nevyužije možnost nařídit podle § 16/4 InfZ povinnému subjektu (Vrchní soud v Olomouci) požadovanou informaci poskytnout, bude MSp nově rozhodovat o odvolání. MSp by mělo zrušit vadné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a odkázat na argumentaci Nálezu.

 

Zároveň budou u různých soudů probíhat řízení o podaných žádostech o informace o tom, kteří soudci byli k 17.11.1989 členy KSČ. Soudy by měly informace poskytnout, a pokud je nebudou aktuálně mít, měly by si je od soudců vyžádat, zejména v linii pracovního práva.

Pokud některý soud (předseda soudu) žádost odmítne s tím, že požadovaná informace neexistuje, mělo by MSp takové rozhodnutí k odvolání zrušit.

Všechny tyto postupy by se měly v rozhodnutí zabývat sice neobvyklým, ale o to naléhavěji a důrazně vysloveným názorem ÚS, který stručně řečeno znamená: „najděte cestu, jak požadované údaje získat a poskytnout, i když Ústavnímu soudu není taková cesta nyní jasná". ÚS de facto sděluje: i když aktuálně neexistuje výslovná právní úprava (jak získat údaje o členství v KSČ od soudců či jinak, např., od z archívu KSČM či z jiných archívů), lze takovou ústavní povinnost a odpovědnost soudů a soudní soustavy najít na základě výkladu Ústavy, Listiny a podústavních zákonů, zejména zákona o soudech a soudcích. Jako další předpisy by bylo možné vzít v potaz zákon o protiprávnosti komunistického režimu, lustrační zákon a zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a též zákoník práce[1].

Aktivní zveřejnění ze strany Ministerstva spravedlnosti

Vedle těchto situací však může nastat další procesně odlišná situace: pokud se ukáže, že MSp má k disposici veškeré požadované informace, tedy informace o tom, kteří soudci byli k 17.11.1989 členy KSČ (případně i dříve či později), a pokud MSp na základě Nálezu ÚS tyto informace zveřejní, stane se vyřizování žádostí triviální. Povinné subjekty by měly pro dokončení procesu vyřízení žádostí využít § 6/2 InfZ a na takto zveřejněnou informaci již jen odkázat. Pokud tak neučiní a dojde k odmítnutí žádostí, pak by odvolací orgán (MSp) měl zásadně změnit vadné rozhodnutí, a žadatele na zveřejněné informace odkazovat (kombinace postupu dle § 6/2 InfZ a § 90/1/c správního řádu).

Postup poskytnutí informace opírající se o pracovní právo

Lze si představit, že NSS, některé soudy či Ministerstvo spravedlnosti při svém rozhodování zaujmou názor, že ve světle Nálezu ÚS je nutno vykládat například ust. § 123 zákona o soudech a soudcích (a stejně tak u nižších soudů § 124 až 127), případně též § 28 a 29 soudního řádu správního, tak, že v rámci personální pravomoci si předseda soudu musí (může?) od soudců vyžádat nějakou formu sdělení ve vztahu k vyřizované žádosti o informace. Například Předseda NSS tak již učinil, získal tak od soudců požadované informace a žadateli je poskytl.

Pokud by některý soudce tvrdil, že „si již nepamatuje", zda byl členem KSČ, mohl by takový postup nejspíše též být považován za kárné provinění, neboť nelze přistoupit na představu, že soudce schopný soudit si takovouto věc ze svého života nepamatuje, a takové tvrzení tedy nutno považovat za vědomou lež.

 

Lze však předpokládat nevstřícný postup některých soudů

Lze si představit, že rozhodnutí soudů (ať už jako orgánů soudní moci, nebo jako orgánů státní správy soudnictví) nepřistoupí na výše uvedené možnosti, ale odmítnou žádosti (či opravné prostředky či žaloby proti jejich vyřízení) na jiném základě, než je ochrana soukromí.

Takovým důvodem se může stát např. tvrzení, že požadovaná informace neexistuje. Takové rozhodnutí by bylo vposeldku nesprávné, protože lze ukázat, že požadovaná informace ve skutečnosti musí existovat, resp. nemůže neexistovat.

Povinný subjekt by se v rozhodnutí o odmítnutí žádosti (anebo v rozsudku odmítajícím žalobu) musel vypořádat s následujícími otázkami:

1. jde o „informaci"?
2. jde o vytváření nové informace?
3. vyskytuje se u povinného subjektu požadovaná informace?
4. Je povinný subjekt povinen požadovanou informaci mít?

ad 1. jde o „informaci"?

I když se může stát, že informace není v okamžiku doručení žádosti u povinného subjektu materiálně přítomna na nosiči informací, je v této specifické situaci zřejmé, že je přítomna v paměti konkrétních soudců. Jelikož tito soudci jsou ve světle Nálezu, ale i ve smyslu svých pracovních povinností (např. § 80 písm. f zákona o soudech a soudcích) povinni tuto informaci zaměstnavateli sdělit, a dokonce lze tvrdit, že byli povinni tak učinit již dříve (resp. že si ji zaměstnavatel měl dříve vyžádat), je nutno považovat tento údaj za informaci v materiálním smyslu, o kterém ukládá povinnosti InfZ.

ad 2. jde o vytváření nové informace?

Za vytváření nové informace se považují jen náročnější procesy. Naopak určitá míra vyhledání požadované informace nemůže být považována za vytváření nové informace, neboť každé poskytnutí informací je možné jen na základě určitého vyhledání. Proto se za vytváření nové informace nepovažuje například výpis (či jiné „vytažení") určitého typu informací z většího celku, zejména, pokud jsou snadno identifikovatelné (nejlépe strojově). K tomu se například vyjádřil rozsudek 5 Ca 80/2003-26 Drbohlav vs. MHMP. Podobně je nutno považovat tak jednoduchou operaci, jako je dožádání soudců předsedou soudu (např. vnitřní elektronickou poštou), aby sdělili požadovanou informaci, za pouhé zpracování existující a dosažitelné informace. Podobně by tomu bylo například tehdy, pokud by bylo potřeba zjistit, kteří ze soudců jsou absolventy určité právnické fakulty, pokud by to nebylo dosažitelné přímo jinou cestou.

ad 3. vyskytuje se u povinného subjektu požadovaná informace?

Jak plyne z předchozího, požadovaná informace se u povinného subjektu vyskytuje či se má vyskytovat, a jde tedy o „informaci vztahující se k jeho působnosti".

ad 4. Je povinný subjekt povinen požadovanou informaci mít?

Tato otázka se vztahuje přímo k impulsu, pod kterým by „personální úřad soudu" (předseda soudu) měl tento typ údajů mít. Odůvodnění této povinnosti je rozsáhle argumentováno v Nálezu, ve zkratce jde o povinnost mít informace předem k disposici pro jejich význam z hlediska práva veřejnosti na kontrolu výkonu soudcovské moci, možnost veřejné diskuse, potažmo vyrovnání s totalitní minulostí (čl. 61 - 81 Nálezu).

 

Pokud tedy některý soud vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti s odkazem na uvedené aspekty (že informace není k disposici), pak by odvolací orgán (MSp) měl tato rozhodnutí rušit, a to buď proto, že se nevypořádaly s uvedenými otázkami, anebo že se s nimi vypořádaly nesprávně. Variantou je změna rozhodnutí odvolacím orgánem, případně v kombinaci s odkázáním na již zveřejněnou informaci či vlastním poskytnutím požadované informace.

 

---

[1] zákon o soudech a soudcích: § 84 (4) Nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů.