Přípravy se zahájily již v roce 2011. Do Protikorupční strategie vlády 2011-12 se zařadil bod 1.15 „Zefektivnění   systému   svobodného   přístupu   k informacím   ve   smyslu   zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím". Bez ohledu na tuto formulaci bylo účelem zlepšit přístup k informacím, který v České republice trpí třemi hlavními problémy:

1. malou vymahatelností práva na informace,

2. tragickým podceněním využití informací veřejného sektoru pro další využití soukromým sektorem,

3. výjimečným, ale těžko řešitelným zneužitím práva na informace některými kverulanty.

Společným jmenovatelem těchto vad je, že v ČR ještě politika transparentnosti nedostala jasnou podobu státní politiky, vyjádřenou též institucionálně. Právě informační komisaři či jinak pojmenované nezávislé úřady, prosazující rychlý a jednoduchý přístup k informacím veřejné správy, jsou v jiných zemích funkční zárukou, že právo na informace funguje. Na druhé straně jedině taková instituce může efektivně čelit kverulaci, jejímž cílem je ztížit chod úřadu.

Vymahatelnost práva, tedy to, jak rychle se žadatel dostane k oprávněně požadované informaci, je ochromována rozsáhlými obstrukcemi úřadů, nekonečným procesem opravných prostředků a soudů, neexistencí sankcí za porušování zákona a tím, že opravné prostředky vedou k soudu, který, i když většinou rozhodne ve prospěch žadatele, rozhodne až po dlouhé době a navíc si z jeho rozsudků úřady často nic nedělají.

Podobně v ČR prakticky nefunguje uplatnění principu RE-USE, tedy opakovaného použití informací veřejné správy. Různé státní a se státem spojené instituce protiprávně odmítají poskytovat v použitelné podobě podnikatelům soubory dat, které vytvářejí za veřejné prostředky. Namísto toho je korupčně prodávají v nepřehledných smluvních propletencích jen smluveným firmám.

V roce 2011 se scházela pracovní skupina, podle jejíchž závěrů jsem pro Ministerstvo vnitra vypracoval rozsáhlou analýzu a mezinárodní srovnání. Navrhl jsem asi dvacet zásadních opatření, které by měly přístup k informacím zlepšit. Šlo například o zavedení informačního komisaře, anebo o jednoznačnou konkretizaci praktického poskytování datasetů (open data), vytvořených za veřejné peníze. Ministerstvo však v létě 2012 předložilo verzi, která vedle dvou či tří pozitivních opatření měla zavést mnohem větší množství takových opatření, jejichž výsledek by znamenal výrazné zhoršení práva na informace. (tabulku srovnávající původně navržené změny a původní vládní návrh najdtete ZDE) Zvedla se vlna odporu, a to i od mnoha úřadů. Ministr Kubice rozhodl novelu zestručnit a zbavit čehokoliv, co by přístup zhoršovalo. Nejdůležitější navrženou změnou je nyní rozšíření principu informačního příkazu, kterým dnes vládne jen soud a jen v případě, kdy zruší vadné odmítnutí žádosti. Nově by povinnému subjektu mohl přikázat poskytnutí informace i nadřízený orgán. Příkaz by se též mohl vydat v případech nečinnosti nebo nesprávně požadované úhrady za informace. Návrh obsahuje i zlepšení definic a popisu toho, jak povinný subjekt má poskytovat elektronické informace z hlediska jejich formátu, a které databáze také bude muset aktivně zveřejňovat tak, aby byly snadno použitelné pro další zpracování. (Podrobnější popis navrhovaných změn najdete ZDE)

Prvního března 2013 ministerstvo novou verzi projednalo s dalšími resorty a úřady. Připomínky některých resortů a úřadů opět směřovaly ke zhoršení přístupu. Bude proto třeba nadále bedlivě sledovat, v jaké podobě návrh půjde do vlády, a v jaké ho vláda předloží Parlamentu. A pak bude nutné jednat s poslanci a senátory tak, aby se návrh pozměňovacími návrhy nezhoršil, nebo aby se dokonce vylepšil.