Krajský soud Praha (pro Středočeský kraj) vydal 27. června klíčový a v něčem i přelomový rozsudek, který dále posouvá hledání hranice, kde "nestojí za to" otravovat obyčejné zaměstnance veřejné správy poskytnutím detailních informací o jejich platu nebo odměnách.

Soud zrušil rozhodnutí rady obce Psáry, kterým dřívější vedení odmítlo poskytnout informaci o konkrétní výši odměn přidělených jednotlivým učitelkám zúčastnivším se stěhování mateřské školy. Původně soud rozhodl opačně, ale po podání kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud vyhověl (viz rozsudek 4 As 40 2010-60), musel soud přehodnotit a lépe vyložit svůj postoj.

Soudkyně tak v rozsudku mnohem rozumněji než ministerstvo vnitra (jak v "metodickém pokynu", tak ve špatném návrhu pro chystanou novelizaci Infozákona) hledá hranici pro poskytnutí tohoto typu informací. Jednak uvádí okruh osob v § 2 zákona o střetu zájmů jako jasné kritérium, kdy je třeba informace poskytnout. Podle rozsudku tedy jde o osoby uvedené jak v odst. 1, tak v odst. 2 tohoto ustanovení, přičemž není jasné, zda se pro tento účel má uplatnit § 3. Uvádí též, že tento okruh vyjmenovaných osob jistě není konečný. To je jasné, protože by se právo na informace jinak nevztahovalo například na některé náměstky ministrů či poradce předsedy vlády.

Rozsudek též správně a přelomově uvádí, že kritériem pro rozhodnutí o poskytnutí informací není jen postavení dotčené osoby, ale také charakter poskytnuté částky. To znamená, že v určitých případech zvláštních (neobvyklých) částek musí dosáhnout právo na informace i dále než je výše uvedený okruh osob, tedy například i na případ naprosto mimořádné odměny uklízečky či řidiče. Parametr postavení osoby a parametr povahy částky totiž nestojí vedle sebe jako dvě nutné podmínky, které by bylo nutno splnit zároveň, ale každá z nich jako samostatná dostačující podmínka pro poskytnutí informace.

Soudkyně rozvinula úvahu, na základě které by se poskytnutí informace mělo omezit tehdy, když se (míněno u níže postavených, řadových zaměstnanců) jedná o pravidelný plat, který tím pádem vypovídá o jejich celkových osobních finančních poměrech. Ochrana by se tedy měla vztahovat i na takové odměny, které jsou pravidelné, nikoli podstatně měnící finanční poměry, a proto představují prakticky pravidelný příjem, byť jsou vyplaceny jen jednou za určité období.

Jakmile ale jde o mimořádnou odměnu, která se od takto pojaté pravidelnosti odchyluje, dovozuje soudkyně, že pak právo na informace převládne prakticky vždy, a to bez ohledu na postavení příjemce. Nevypovídají totiž nic o celkových majetkových poměrech dotčené osoby. V daném případě šlo o zcela běžné, řadové pracovníky, učitelky mateřské školy.

Vedle těchto parametrů soudkyně ještě upozorňuje, že informace by se též nemusely poskytnout tehdy, pokud by šlo o bagatelní, zcela malé částky. Tím se shoduje s rozsudky Evropského soudního dvora, který například dovodil, že z celé skupiny farmářů, přijímajících dotace od EU, nutno ze zveřejnění vyjmout takovou malou skupinu, u které součet dotací představuje pouze nevýznamnou část celkových poskytnutých částek a pro konkrétní farmáře jde o zanedbatelné, mimořádné a neopakované příjmy. U takové skupiny totiž přínos zveřejnění k veřejné kontrole je již tak malý, že nad ním převládne právo dotčených osob na ochranu soukromí.

Důležité také je, že rozsudek uvádí, že střet dvou ústavně zaručených práv (na soukromí a na informace) na základě dosavadního znění zákona o svobodném přístupu k informacím (zejm. § 8b) v kombinaci s ustanoveními zákona o ochraně osobních údajů „lze vyložit ústavně konformním způsobem a není tedy zapotřebí věc předkládat Ústavnímu soudu s návrhem podle čI. 95 odst. 2 Ústavy České republiky."

I v tomto rozsudku (stejně jako u rozsudků o platech na Hradě a v České televizi) přišlo ke slovu ustanovení § 16 odst. 4. které od roku 2006 ukládá soudu vydat tzv. „informační příkaz", a to v případě, kdy nelze shledat žádný další důvod pro odepření požadované informace. Soud pak nejen zruší rozhodnutí povinného subjektu i nadřízeného orgánu, ale také přikáže (obvykle ve lhůtě 15 dnů, ale může stanovit i kratší) informaci poskytnout. Ustanovení se při přijímání i poté stalo terčem rozsáhlé kritiky, protože posouvá kasační princip správního soudnictví (pouhé rušení chybných rozhodnutí a jejich vrácení k „novému" projednání, často jen hledající nový důvod pro odepření) k principu apelačnímu, kdy soud přímo do věci vstupuje a nařizuje, co se má udělat.

Toto ustanovení, navržené a prosazené autorem zákona O. Kužílkem, tak ukazuje životaschopnost, přínos k účinně fungujícímu právu na informace a též zásadní a hlubokou odlišnost informačního práva od klasického věcného správního řízení. Stejný postup nyní navrhl O. Kužílek také pro postup při vyřízení odvolání a stížnosti u nadřízeného orgánu, a v rámci připravované novelizace Infozákona se zdá, že má naději na zavedení.