Žalobkyně požádala ministerstvo o poskytnutí informací ohledně podmínek čerpání dotací v obci Dolní Třebonín. Ministerstvo jako povinný subjekt informace neposkytlo a nevydalo skutečné rozhodnutí, kterým by poskytnutí informací odepřelo. V souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím došlo k vydání fiktivního rozhodnutí o odepření poskytnutí informací, proti kterému žalobkyně podala rozklad (nesprávně označený jako odvolání). Na tento rozklad reagoval úředník ministerstva dopisem. Protože ministr nevydal skutečné rozhodnutí o rozkladu, došlo k vydání fiktivního rozhodnutí, kterým ministr zamítl rozklad žalobkyně. Fiktivní rozhodnutí o rozkladu napadla žalobkyně žalobou.

 

Soud žalobou napadené fiktivní rozhodnutí ministra zrušil a věc vrátil ministerstvu k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení fiktivního rozhodnutí o rozkladu byla nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nedostatek řádného odůvodnění.

                                                                                                                                                      6 Ca 123/2004

 

                                                              ČESKÁ REPUBLIKA

                                                  ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Jany Neckářové a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobkyně: Věra Burianová, bytem 370 01 České Budějovice, Planá 51, zastoupená JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem 390 01 Tábor, Pražská 223, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, 110 15 Praha l, Staroměstské náměstí 6, o žalobě proti fiktivnímu rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 25.3.2004 o zamítnutí rozkladu žalobkyně a proti dopisu Ministerstva pro místní rozvoj- ředitele odboru bydlení o odepření informací ze dne 23.3.2004 č.j.:6038/2004-72, č.j.8005/2004-72, č.j.:9111/2004-72,

 

                                                                         takto:

 

Fiktivní rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 25.3.2004 o zamítnutí rozkladu žalobkyně ze dne 10.3.2003 ve věci její žádosti ze dne 17.2.2004 o informaci s e zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

     

Žaloba proti dopisu Ministerstva pro místní rozvoj- ředitele odboru bydlení o odepření informací ze dne 23.3.2004 č.j.:6038/2004-72, č.j.8005/2004-72, č.j. :9111/2004-72 se odmítá.

 

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 4.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Miloše Tuháčka, advokáta.                

 

                                                                      Odůvodnění:               

 

Žalobkyně se žalobou podanou dne 25.5.2004 k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení výše uvedeného fiktivního rozhodnutí ministra pro místní rozvoj, jímž byl zamítnut její rozklad podaný u Ministerstva pro místní rozvoj dne 10.3.2004 proti fiktivnímu rozhodnutí tohoto ministerstva ze dne 9.3.2004, kterým bylo rozhodnuto ve věci žádosti žalobkyně ze dne 17.2.2004 na poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č.106/1999 Sb.).

V žalobě žalobkyně uvedla, že v žádosti ze dne 17.2.2004 žádala příslušný odbor podpory bydlení Ministerstva pro místní rozvoj o poskytnutí informací týkajících se dotací -podmínek čerpání státních dotací v obci Dolní Třebonín na základě „Rozhodnutí o poskytnutí státní dotace, a sice ISPROFIN č.3174202849,3174203167, 3174204217". Protože ve lhůtě 15 dnů nebylo o její žádosti rozhodnuto ( § 15 odst.4 zákona č. 106/1999 Sb.), reagovala na tuto nečinnost podáním odvolání, které bylo doručeno Ministerstvu pro místní rozvoj ( dále i jako žalovaný) dne 10.3.2004 pod čj.8005/2004. Vzhledem k tomu, že toto odvolání bylo datováno dnem 8.3.2004 z opatrnosti vzhledem k riziku předčasného podání odvolání toto pak opakovala dne 19.3.2004 pod č.j.9111/2004. Na odvolání žalobkyně reagoval dne 23.3.2004 pouze ředitel odboru bydlení žalovaného neformálním přípisem, v němž uvedl, že všechny otázky žalobkyně byly již zodpovězeny. Z obsahu uvedeného přípisu vyplývá, že jej žalovaný považuje za konečné rozhodnutí o jejím odvolání. Z uvedeného postupu žalobkyně dovozuje, že žalovaný při vyřízení její žádosti nepostupoval tak, jak mu to ukládá zákon č. 106/1999 Sb. a v důsledku toho správní řízení před ním vedené trpí závažnými procesními vadami. Připomínala své právo na poskytnutí požadovaných informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. a povinnost příslušných orgánů tyto informace jí zákonným způsobem poskytnout. Dále to, že pokud by byl zákonný důvod pro odepření jejich poskytnutí, měl žalovaný jako povinný subjekt vyloučené informace z poskytnutí vyloučit a poskytnout všechny zbývající, popř. doprovodné informace. Připomínala základní náležitosti rozhodnutí o odepření požadovaných informací podle ustanovení § 15 zákona č. 106/1999 Sb. a dovozovala, že fiktivní rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9.3.2004 jako správního orgánu L stupně a stejně tak fiktivní rozhodnutí ministra pro místní rozvoje ze dne 25.3.2004 tyto náležitosti nemají a jsou proto nepřezkoumatelné. Požadovala proto, aby soud obě tato fiktivní rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. K dopisu ředitele odboru ze dne 23.3.2004 , který je svým obsahem reakcí na odvolání žalobkyně , které došlo žalovanému dne 10.3.2004, žalobkyně uvedla, že z jeho obsahu nelze dovodit, že jím bylo odvolání žalobkyně zamítnuto, rozhodnutí o odepření informace potvrzeno, a navíc jde o „akt" , který byl vydán absolutně nepříslušným orgánem, protože o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nemůže rozhodovat prvostupňový orgán, ale orgán odvolací, což je v daném případě ministr. Proto tento „ akt" je podle názoru žalobkyně aktem nicotným, který nemohl zabránit tomu , aby nenastala fikce zamítavého rozhodnutí ministra pro místní rozvoj o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému fiktivními rozhodnutí. Požadovala proto, aby soud vyslovil nicotnost tohoto „ rozhodnutí". K počátku běhu lhůty, v níž měl ministr rozhodnout o odvolání, se dovolávala usnesení Nejvyššího správního soudu sp.zn.7 A 130/2001 ze dne 21.5.2003, rozsudku téhož sp.zn. 7 A 76/2002 ze dne 4.11.2003.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že připouští, že v daném případě nebylo postupováno podle ustanovení § 14-16 zákona č. 106/1999 Sb. Podle jeho názoru však po věcné stránce lze jeho sdělení, kterými odpovídal na předchozí dotazy žalobkyně, považovat za vyhovění žádosti žalobkyně. Připomínal dvě předchozí žádosti žalobkyně z prosince 2003 a dopis ze dne 16.1.2004, jímž na tyto žádosti podle jeho názoru náležitě reagoval. Přesto žalobkyně podala dne 23.2.2004 další žádost. Připomněl, že na odvolání žalobkyně proti fiktivnímu rozhodnutí ze dne 9.3. 2004 reagoval dopisem ze dne 23.3.2004. Dále je ve vyjádření uvedeno: „ žalovaný se nedomnívá, že se v případě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj - ředitele odboru podpory bydlení ze dne 9.3.2004 jedná o nicotný akt". Jde o fiktivní rozhodnutí podle ustanovení § 15 odst.4 zákona č. 106/1999 Sb. Ke vzniku uvedeného rozhodnutí došlo na základě zákonné fikce, podle jeho názoru „ nelze uvedené rozhodnutí považovat za nicotné".

V replice žalobkyně na vyjádření žalovaného pak tato opakovala údaje v žalobě o tom, že žalovaný při vyřízení její žádosti nepostupoval v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. Dále upozorňovala na to, že v žádném případě i podle jejího názoru není fiktivní rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3.2004 rozhodnutím nicotným. Nicotným rozhodnutím je podle jejího názoru rozhodnutí ( dopis) žalovaného ze dne 23.3.2004, jímž tento reagoval na její odvolání právě proti fiktivnímu rozhodnutí ze dne 9.3.2004.

Soud rozhodl o žalobě podle ustanovení § 51 odst.l s.ř.s. bez jednání. Žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu o tomto záměru přes příslušné procesní poučení nevyjádřil. Navíc v daném případě rozhodnout o věci bez nařízení jednání bylo možno i podle ustanovení § 51 odst. 2 a § 76 odst. l písm. a/ s.ř.s.

Soud přezkoumal na základě podané žaloby v rozsahu žalobních bodů ( § 75 odst.2 s.ř.s.) napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle ustanovení § 75 odst. l s.ř.s. při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně požádala žádostí datovanou dne 17.2.2004 o poskytnutí výše uvedené informace. Tato její žádost došla žalovanému dne 23.2.2004. Na tuto žádost žalovaný nereagoval. Dne 10.3.2004 došlo žalovanému odvolání žalobkyně proti neposkytnutí informací, v němž s dovoláním se na ustanovení § 15 odst. l a odst.4 zákona č. 106/1999 Sb.dovozovala, že vzhledem k neposkytnutí požadovaných informací v patnáctidenní lhůtě nastala fikce vydání rozhodnutí, kterým jí poskytnutí informace bylo odepřeno. Na toto odvolání ( správně rozklad) ministr pro místní rozvoj nereagoval vůbec a dne 23.3.2004 pak ředitel odboru podpory bydlení ( který v tomto řízení je správním orgánem I. stupně) žalobkyni připomíná, že jí v minulosti byly informace již poskytnuty. K odvolání žalobkyně ze dne 10.3.2004 (opakované dne 19.3.2004) uvedl, že toto považuje „za zcela zmatečné", protože informace byly žalobkyni již poskytnuty dopisem ze dne 16.1.2004.

 

Soud posoudil věc následovně:

 

Povinnost povinných subjektů poskytovat informace je zakotvena v ustanoveních § 2 a § 4 zákona č. 106/1999 Sb. Důvody, pro které povinný subjekt může omezit či odepřít poskytnutí informace, upravuje ustanovení § 11 a §12 citovaného zákona. V projednávané věci žalobkyně podala ve smyslu ustanovení § 13 zákona písemnou žádost o poskytnutí informací.

Postup povinného subjektu při vyřizování písemné žádosti o poskytnutí informace je upraven komplexně v ustanoveních § 14 a 15 zákona.

Podle ustanovení § 14 zákona žádost je podána dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt. Povinný subjekt posoudí obsah žádosti a :

a)v případě,že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do   sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů, rozhodne o odmítnutí žádosti,

b)v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do tří dnů žadateli,

c) poskytne požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání nebo od upřesnění žádosti podle písmena a), a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii, nebo na paměťových médiích. O postupu při poskytování informace se pořídí záznam.

Podle ustanovení § 15 zákona v případě, že povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží podle § 14 odst. 2 nebo podle § 14 odst. 3 písm. b). Je-li povinným subjektem obec, vydává rozhodnutí obecní úřad. Rozhodnutí musí obsahovat označení povinného subjektu, číslo jednací a datum vydání rozhodnutí, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku, vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka povinného subjektu s uvedením jména, příjmení a funkce. Rozhodnutí se doručuje do vlastních rukou žadatele. Jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle § 15 odst. l, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat opravný prostředek ( odvolání, a je-li prvostupňové rozhodnutí vydáno ústředním orgánem státní správy rozklad - § 16 zákona) do 15 dnů od doručení rozhodnutí nebo od marného uplynutí lhůty pro vyřízení žádosti. Podle odst.l věta druhá tohoto ustanovení se odvolání ( rozklad ) podává u povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Podle odst.3 téhož ustanovení odvolací orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů od předložení odvolání povinným subjektem. Jestliže v uvedené lhůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Podle odst.6 téhož ustanovení je rozhodnutí o odmítnutí žádosti přezkoumatelné soudem podle zvláštního zákona, jímž je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s.ř.s), konkrétně ustanovení § 65 a následujících.

Podle ustanovení § 20 odst. 4 zákona jestliže tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a na řízení podle § 15 a 16 správní řád (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů - správní řád), s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

Soud po posouzení věci shledal důvody pro zrušení žalobou napadeného fiktivního rozhodnutí, neboť z obsahu správního spisu je jednoznačně patrno, že žalobou napadené fiktivní rozhodnutí je z hlediska soudního přezkumu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Zákon č. 106/1999 Sb.,o svobodném přístupu k informacím, je pro posuzovanou věc komplexní právní úpravou, z níž vyplývá, že postup správních orgánů ve věci žádosti žalobkyně o poskytnutí požadovaných informací nebyl v rozporu se zákonem proto, že tento zákon správním orgánům umožňuje rozhodnout o žádosti fiktivním zamítavým rozhodnutím, ale nezákonnost soud shledal v tom, že jak žalobou napadené fiktivní rozhodnutí odvolacího orgánu, tak rozkladem napadené fiktivní rozhodnutí prvnostupňového správního orgánu, nemají náležitosti uvedené v ustanovení § 15 zákona a nelze z nich dovodit, jakými úvahami se správní orgány obou stupňů řídily a jaké právní předpisy použily, jestliže dospěly k závěru, že jsou zde podmínky pro odepření požadovaných informací. Žalovaný rovněž pochybil, jestliže nevyhotovil záznam o tom, jakým způsobem postupoval při vyřízení žádosti žalobkyně. Soudu v rámci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nepřísluší činnost správních orgánů nahrazovat, proto mu ani nepřísluší hodnotit, nakolik závěry žalovaného obsažené v jeho vyjádření k žalobě o důvodnosti odepření poskytnutí informací žalobkyni, mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Pokud by tak soud učinil, mohl by tento jeho postup vyvolat situaci, že v praxi by povinné subjekty informace ve stanovených lhůtách neposkytovaly vůbec, a ponechaly by věc na rozhodnutí soudu, což je nežádoucí a zákonodárce to rozhodně nezamýšlel.

Postup povinného subjektu ve věci je porušením ustanovení § 14 odst.3 písm.c/ zákona a fiktivní rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou v rozporu se zákonem. Obě rozhodnutí neobsahují náležitosti uvedené v ustanovení § 15 citovaného zákona, protože neobsahují označení povinného subjektu, číslo jednací a datum vydání, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku a vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka povinného subjektu. Odvolací správní orgán potvrdil svým rozhodnutím nezákonný postup povinného subjektu a tím, že nevydal v zákonné lhůtě rozhodnutí (poté co věc náležitě přezkoumal), postupoval v rozporu se zákonem a jeho fiktivní rozhodnutí je nezákonné. Žalobkyně byla postupem správních orgánů zkrácena na svých právech, zejména na svém právu na včasné vyřízení své žádosti a na právu být řádně poučena o svém právu podat opravný prostředek.

Napadené fiktivní rozhodnutí ministra soud zrušil podle ustanovení § 76 odst. l písm.a/ s.ř.s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odst.4 s.ř.s.).

V dalším řízení bude na žalovaném, aby se zabýval rozkladem (chybně označeném jako odvolání) žalobkyně. V intencích shora uvedeného znovu rozhodne a v odůvodnění rozhodnutí uvede, na základě jakých konkrétních ustanovení zákona dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro poskytnutí žalobkyní požadovaných informací. Musí znovu posoudit, zda a z jakých zákonných důvodů lze žalobkyni poskytnout zcela nebo částečně informace, jichž se domáhala a dbát na to, aby jeho rozhodnutí mělo náležitosti požadované zákonem tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 15 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgány jsou vázány právním názorem soudu (§ 78 odst.5 s.ř.s.).

Pokud jde dopis ředitele odboru bydlení Ministerstva místního rozvoje ze dne 23.3.2004, soud souhlasí s názorem žalobkyně, že jde o úkon provstupňového orgánu poté, co jím již bylo ve věci rozhodnuto fiktivním rozhodnutím ze dne 9.3.2004 a pokud by jím mělo být rozhodováno o odvolám žalobkyně proti tomuto fiktivnímu prvostupňovému rozhodnutí jednalo by se o rozhodnutí vydané orgánem věcně nepříslušným.

V daném případě se však jedná o úkon správního orgánu I. stupně, proti kterému není žaloba podle ustanovení § 70 písm.a/ s.ř.s. přípustná a soud proto žalobu na přezkoumání tohoto úkonu podle ustanovení § 46 odst. l písm. d/ s.ř.s. odmítl. Uvedeným úkonem provstupňového správního orgánu nebylo rozhodováno o právech a povinnostech žalobkyně ( § 65 s.ř.s.), protože o těchto bylo rozhodováno výše uvedenými fiktivními rozhodnutími.

O nákladech řízení rozhodl soudu podle ustanovení § 60 odst. l s.ř.s. a v řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému. Výše nákladů řízení je tvořena zaplaceným soudním poplatkem z podané žaloby v částce 2.000,- Kč, odměnou za zastoupení právním zástupcem žalobkyně JUDr. Tuháčkem, advokátem, za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby) po 1.000,- Kč a dvakrát režijní paušál po 75,- Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst.3 písm.f/, § 11 odst 1 a § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů spočívající v odměně jejího zástupce za repliku k vyjádření žalovaného, která nebyla soudem vyžadována. Zástupce žalobkyně soud upozorňuje na to, že pro úkony právní služby započaté po účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní ( v daném případě bylo řízení zahájeno dne 22.4.2004), nelze ve správním soudnictví rozhodovat o náhradě nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť tato upravuje náhradu nákladů v občanském soudním řízení, nikoliv v řízení podle soudního řádu správního.

 

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze za splnění podmínek stanovených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku prostřednictvím podepsaného Městského soudu v Praze.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie( § 105 odst.2 s.ř.s.).

 

V Praze dne 28. ledna 2005

 

 

JUDr. Karla Cháberová,v.r. předsedkyně senátu