33 Ca 12/2002-16

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

 

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

 

Městský  soud  v Praze  rozhodl  v senátě  složeném  z předsedy  JUDr.  Ladislava Muzikáře a soudců JUDr. Hany Douskové a JUDr. Zdeňky Vlasákové v právní věci žalobce Ing. Václava Drbohlava, zast. JUDr. P. K., advokátem, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, se sídlem Praha l, Mariánské nám. 2, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2001, č. j. MHMP-173232/2001/VYS/Ja, o odepření informace podle z.č. 106/99 Sb. o svobodném přístupu k informacím v platném znění,

 

takto:

 

Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2001, č. j. MHMP-173232/2001/VYS/Ja,  se zrušuje  a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů  řízení částku 4.650,-Kč k rukám JUDr. P. K., advokáta , do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

 

Žalobce se domáhá přezkoumáni rozhodnuti správního orgánu ve smyslu ust. § 16 odst. 6 z.č. 106/99 Sb. o svobodném přístupu k informacím (dále zákon o informacích). Uvedl, že podáním ze dne 16. 10. 2001 uplatnil u odboru výstavby Úřadu Městské části Praha 2 (dále povinný subjekt) žádost o poskytnutí informací dle cit. zák, Požadoval: 1) přehled velkoplošných zařízení a staveb pro reklamu umístěných v souladu se stavebním zákonem v obvodě Městské části Praha 2 ke dni 30. 9. 2001 a 2) přehled všech reklamních zařízení postavených bez souhlasu stavebního Úřadu Městské části Praha 2. Dne 26. 10. 2001 byl žalobci doručen přípis povinného ze dne 22. 10. 2001 pod č. j. 3869/01/Svo. Přípis neměl

formu rozhodnutí, ale dopisu, ve kterém povinný subjekt sdělil, že informace neposkytne. Žalobce proto vyšel ze zjištění, že povinný subjekt vydal dne 7. 11. 2001 fiktivní rozhodnutí dle ust. § 14 odst. 3 písm. c) a § 20 odst, 3 zákona o informacích a proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí podal dne 15. 11. 2001 odvolání. Dne 19. 12. 2001 vydal žalovaný správní orgán napadené rozhodnutí, kterým  odvolání žalobce proti  fiktivnímu  rozhodnutí povinného subjektu zamítl.

 

Žalobce napadá zmíněné rozhodnutí správního orgánu ze dne l9. 12. 2001, protože má za to, že jím došlo ke zkrácení jeho subjektivních práv, a to z následujících důvodů:

Povinný subjekt  jako stavební úřad má dle ust. § 71  stavebního zákona buď rozhodnout o povolení k umístění reklamního zařízení (kladně či záporně), anebo sdělit, že proti jeho umístění nemá námitek (vydat souhlas bez vedení řízení). Takové povolení či souhlas vydá jen tehdy, když žadatel požádá o povolení či ohlásí reklamní zařízení - vydávání povolení nebo souhlasu je v působnosti povinného. Požadovaná informace pod bodem 1) žádosti žalobce je tedy informací vztahující se k působnosti povinného subjektu. Ze stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad, resp. jeho pracovníci, má sledovat oblast své územní působnosti a v případě, že zjistí, že nějaká stavba nebo zařízení bylo postaveno bez stavebního povolení či  ohlášení, zahájit přísl.  řízení.  Z toho žalobce dovozuje, že je v působnosti  stavebního  úřadu  shromažďovat  informace o  stavbách   nebo  zařízeních postavených  bez  stavebního  povoleni  či  ohlášení  - tedy  i  o  reklamních  zařízeních vyžadujících souhlas či povolení. Seznam zařízení uvedených pod bodem 1) žádosti žalobce o informaci i pod bodem 2) pokládá žalobce za seznamy vzniklé na základě činnosti povinného subjektu.

Dále žalobce rozebírá otázku, zda podal odvolání do fiktivního rozhodnutí povinného správního orgánu včas. Fiktivní rozhodnutí neobsahuje poučení o odvolání, a proto podle něj lze odvolání podat i po uplynutí lhůty k podání odvolání dle zákona o informacích. Skutečnost, že povinný subjekt asi před rokem podobnou žádost žalobce o informace odmítl, podle jeho názoru nemůže vést k odepření informace.  Namítá také, že fiktivní rozhodnutí povinného orgánu nesplňuje požadavky zákona - nemůže být srozumitelné ani určité, protože neobsahuje odůvodnění. Takové rozhodnutí je nezákonné. V tomto případě povinný subjekt vydal nezákonné fiktivní rozhodnutí a žalovaný správní orgán odvolání žalobce do tohoto nezákonného rozhodnutí zamítl, tj. svým rozhodnutím potvrdil nezákonné prvostupňové rozhodnutí správního orgánu.

K obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že podle žalovaného je § 133 stavebního zákona zvláštním právním předpisem, který vylučuje poskytnutí informace dle zákona o informacích. Odkazuje na řešení této problematiky v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 551/2000. Podle odůvodnění zmíněného rozsudku není stavební zákon zvláštním předpisem o poskytován! informací ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona o informacích. Poskytování informací v oblasti územního plánování a stavebního řádu se týká pouze ust. § 133 stavebního zákona, a uvedené zákonné ustanovení platí vedle ustanovení zákona o informacích, tj. nejde o právní úpravu, vedle které by nemohla obstát úprava poskytování informací v zákoně o informacích.   Obdobně žalobce upozornil, že ani § 23 správního řádu nezakládá komplexní přistup při poskytování informací, který by podle § 2 odst. 3 zákona o informacích vylučoval použití tohoto zákona. Právo na svobodný přístup k informacím zaručuje Listina zákl. práv a svobod. Toto právo nemůže být omezeno procesním předpisem upravujícím nahlížení do správních spisů (§ 23 správního řádu). Zákon o informacích prolomil zásadu neveřejnosti správního řízení, jak je zřejmé z ustanovení § l4 odst. 3 písm. c) cit. zák. Žalobce má za to, že tímto ustanovením zákona o informacích byla novelizována shora cit. ustanovení správního řádu. Každá fyzická osoba má na jeho základě právo nahlížet do všech správních spisů a pořizovat kopie do nich založených dokumentů, pokud není dán důvod pro odepření informace dle zákona o informacích. Pokud poskytnutí informace nevylučuje ust. § 11 odst. 4 písm. a) a b) zákona o informacích (informace o probíhajícím trestním řízení a o rozhodovací činnosti soudů), pak žalobce dovozuje, že povinný orgán (zde stavební úřad musí požadovanou informaci poskytnout. Žalobce nepožadoval nahlížení do dokumentace, ale pouze v jeho žádosti určené seznamy, a proto  pokládá  argumentaci  žalovaného  ohledně   ust.  §  133  stavebního  zákona  za nepřiléhavou. Nepožadoval také žádné informace obsahující osobní údaje. Ostatně pokud by takový údaj požadované seznamy obsahovaly, pak na něm netrval. Podle názoru žalobce ust. §  133 stavebního zákona umožňovalo poskytnout informace týkající se rozhodnutí o konkrétních stavbách za podmínky, že žadatel prokáže odůvodněnost svého požadavku, již před účinností zákona o informacích. Nyní, tj. v době účinnosti zákona o informacích, má právo na informace o jednotlivých rozhodnutích každý žadatel - žalobce ostatně požadoval poskytnutí  informace  dle  zákona  o  informacích,  a  nepožadoval  nahlédnutí  do přísl. dokumentace d1e ust. § l33 stavebního zákona ani informace z probíhajícího řízení, jak také žalovaný řeší v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Žalobce netvrdí, že žalovaný vede volně přístupný registr, ale  požaduje informace týkající se působnosti povinného subjektu povolovat stavby, reklamní zařízení a kontrolovat plnění stavebního zákona. Tu část odůvodnění, která se zabývá naznačenou problematikou, pokládá za nesmyslnou. Vytýkal žalovanému, že se nezabýval důvody odvolání žalobce, že neřešil vady formy zamítnutí žádosti o informace a naopak odůvodnění pojednává o jiných otázkách, nežli jsou uvedeny v odvolání. Žalovaný také nevyvrátil tvrzení žalobce, že je v působnosti povinného stavebního úřadu zjišťovat stavby a zařízení, která jsou v jeho území umístěna bez povolení, že je také v jeho působnosti vydávat souhlas či povolení ke stavbě reklamních zařízení, a že informace o této jeho činnosti nepodléhá omezení práva na informace. Ze všech těchto důvodů žalobce požadoval, aby soud napadené rozhodnutím žalovaného zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4.500,-Kč (soudní poplatek a paušální odměna advokáta).

Žalovaný ve svém vyjádření především uvedl, že fiktivní rozhodnutí povinného subjektu nepokládá za nezákonné. Zákon o informacích  umožňuje rozhodovat o odvolání proti neexistujícímu rozhodnutí, a proto takový postup nelze považovat za nezákonný. Dále nepokládá odkaz žalobce na shora uvedenou judikaturu za přiléhavý, protože ve zmíněném řízení podle zákona o informacích byly požadovány jiné informace nežli v této právní věci, a to informace o tom, zda určité stavby na určitém pozemku byly povoleny či nikoli, a nikoli rozsáhlý seznam všech povolených a nepovolených staveb v určitém, blíže nespecifikovaném území jako v posuzovaném případě. Žalovaný dále nesouhlasí s názorem žalobce, že podle zákona o informacích má každý právo nahlížet  do dokumentace staveb - takové právo má pouze tehdy, pokud   splní předpoklad  uvedený v ust.  §  133  stavebního  zákona, tj. odůvodněnost svého požadavku. Žalovaný nic nenamítá proti tvrzení žalobce, že stavební úřad je povinným subjektem ve věci poskytování informací, které se vztahují k jeho působnosti, tj. okruhu činnosti stanovené stavebním zákonem Dle zákona o informacích je povinen  žadateli poskytnout informace o tom, zda je konkr. stavba stavbou povolenou či nikoli. V případě, že žadatel požaduje nahlédnutí o přísl. dokumentace, pak je stavební úřad povinen  zkoumat  oprávněnost  tohoto  požadavku,  a  v případě  oprávněnosti  požadované informace  poskytnout.  Žalovaný  zdůraznil,  že  stavební  zákon  ani  prováděcí  vyhláška nestanoví povinnost stavebního úřadu vést seznam (registr) všech reklamních zařízení ( staveb pro reklamu) nebo staveb jako takových. Pokud žalobce požaduje , aby mu stavební úřad poskytl seznam všech reklamních zařízení a staveb pro reklamu v obvodu Prahy 2, pak stavební úřad nemůže jeho žádosti vyhovět. Není totiž ve smyslu ust. § 5 odst. 2 zákona o informacích, který by vedl a spravoval registr obsahující informace, které jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné (v tomto případě registr všech reklamních zařízení). Navrhoval, aby soud žalobu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Městský  soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby rozhodnutí žalovaného (§ 247 a násl. o.s.ř., § 16 odst. 6 z.L. 106/99 Sb. v platném znění) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.  Ve věci nebylo nařizováno ústní jednání, protože účastníci vyjádřili svůj souhlas, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání (§ 250f odst. 1 písm. b) o.s,ř.).

Soud v této právní věci, kdy přezkoumává rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno dle z. č. 106/99Sb. v platném znění, musí posoudit, zda žalovaný správní orgán a tedy povinný subjekt ve smyslu cit. zák.  postupoval správně, když odmítl žalobci poskytnout požadované  informace,  tj.  nevyhověl jeho žádosti  o poskytnutí přehledu  velkoplošných zařízení a staveb pro reklamu umístěných v souladu se stavebním zákonem v obvodě MČ Praha 2 ke dni 30. 9. 2001 a přehledu všech  reklamních zařízení postavených bez souhlasu stavebního Úřadu Městské části Praha 2. Žádost o informace byla dne 16.10.2001 doručena Úřadu Městské části Praha 2, odboru výstavby,  jako povinnému prvostupňovému orgánu, který pouze přípisem ze dne 26. 10. 2001 doručeným žalobci dne 26. 10. 2001 sdělil důvody, pro které žádosti nemůže vyhovět (č. 1. 4 a 5 správního spisu). Přitom zákon o informacích v ust.  §  15  odst.  1  ukládá,  aby povinný subjekt  (tedy  ten,  který má  přísl.  informaci poskytnout) v případě nevyhovění žádosti vydal rozhodnutí, které má mít náležitosti uvedené v druhém odstavci tohoto zákonného ustanovení (označení povinného subjektu, číslo jednací, datum vydání rozhodnutí, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku, vlastnoruční podpis pracovníka povinného subjektu s uvedením jména, příjmení a funkce). Takové rozhodnutí je nezbytné doručit do vlastních rukou žadatele.

 

V posuzované právní věci však povinný subjekt neposkytl požadovanou informaci ve lhůtě uvedené v ust. § 14 odst. 3 písm. c) cit. zák. ( §20 odst. 3 cit. zák.), ani v této lhůtě nevydal rozhodnutí  dle shora cit.  zák.  ustanovení, když  žádosti o poskytnutí informace nehodlal vyhovět a tuto skutečnost žalobci sdělil pouze přípisem ze dne 22. 10. 2001. Je proto nezbytné vycházet ve smyslu ust. §  I S odst. 4 cit. zák. 2 fikce, že povinný subjekt vydal rozhodnutí,  kterým  informace  odepřel.  Ta  skutečnost,  že  nebylo  ve  lhůtě  požadované zákonem vydáno rozhodnutí splňující  náležitosti  uvedené v ust.  §  15  odst.  2 zákona o informacích a místo toho bylo žalobci zasláno pouze sdělení o nevyhovění jeho žádosti o poskytnutí informace, má za následek, že rozhodnutí povinného subjektu nemůže bez dalšího obstát. Takové rozhodnutí, resp. fikce rozhodnutí, trpí procesními vadami   není totiž (ani v případě fikce nemůže být ) odůvodněno, jak požaduje ust. § 47 správního řádu, a proto je nepřezkoumatelné.  Žalovaný jako nadřízený povinný subjekt proto pochybil, když se věcí nezabýval z procesního hlediska, a1e po skutkové stránce a vydal rozhodnutí, kterým odvoláni zamítl, namísto aby rozhodnutí prvostupňového správního orgánu pro nepřezkoumatelnost zrušil.  S ohledem na tuto skutečnost nemůže napadené rozhodnutí obstát.  Soud   přitom podotýká, že úvahy žalobce o včasnosti odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí jsou nadbytečné, protože žalovaný  nezamítl odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu pro opožděnost.

K výhradám uvedeným v žalobě dále soud uvádí:

Žalobce ve své žádosti o poskytnutí informací, která byla povinnému subjektu doručena dne 16. 10.  2001, navrhuje, aby mu byla informace poskytnuta nahlédnutím do spisu včetně možnosti pořídit kopie nebo aby mu informace byly sděleny písemně na udanou adresu. Soud zdůrazňuje, že do správního spisu mohou podle ust. § 23 odst. 1 správního řádu nahlížet pouze účastníci řízeni nebo jejich zástupci a jiné osoby pouze pokud prokáží před správním orgánem odůvodněnost svého požadavku, tj. důležitý právní zájem. Obdobou tohoto zákonného ustanovení je ust. § 133 stavebního zákona, které upravuje otázku nahlížení osob do územní plánovací dokumentace a dokumentace staveb - o tuto problematiku však v tomto případě nejde, protože žalobce ani nepožadoval nahlédnutí, resp. výpisy z dokumentace staveb nebo územně plánovací dokumentace - viz obsah předmětné žádosti o informace a třetí odstavec strana 3 žaloby. Je výlučně věcí správního orgánu, aby posoudil, zda je ten, kdo požaduje nahlédnutí do spisu či kopii protokolu nebo jiné písemnosti ze správního spisu osobou k tomu dle správního spisu oprávněnou, tj. osobou, která může takový postup ve správním řízení požadovat. V této souvislosti soud uvádí, že ustanoveni § 14 odst. 3 pism. c) zákona o informacích upravuje nahlížení do spisu pouze jako jeden z možných způsobů poskytnuti informace, a že žadatel nemá na takový postup nárok. Je výlučně věcí správního orgánu, aby zvolil způsob, jakým informaci dle cit. zák. poskytne. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že každá osoba má dle zákona o informacích právo nahlížet do správního spisu, příp. do dokumentace staveb. Nelze směšovat postavení účastníka  správního řízení a osoby nezúčastněné, i když je žadatelem o informaci dle zákona o informacích.

Dále soud uvádí, že správní orgán jako povinný subjekt ve smyslu ust. §2 z.č. 106/99 Sb. v platném znění může odepřít žádost o podání informací z důvodu ochrany informací pouze v případech uvedených v ust. § 7 až 11 cit. zák., tj. pokud jde o ochranu utajovaných skutečností, důvěrnosti majetkových poměrů, obchodního tajemství atd. Přitom není pochyb o tom, že  předmětná žádost o informace je z uvedeného hlediska (a z hlediska zákona o informacích vůbec) zcela nekonkrétní. Žadatel o informaci jisté může na stavebním úřadu jako na povinném subjektu ve smyslu zákona o informacích požadovat informace o tom, zda je konkrétní stavba povolená či nikoli,  ale nemůže požadovat vyhotovení  seznamů povolených a nepovolených staveb, jak se stalo v projednávaném případě - taková žádost jde na rámec působnosti povinného subjektu. Pokud chce žadatel další informace, které může zjistit nahlédnutím do správního spisu, pak správní orgán jeho žádost posoudí z hlediska ust. § 23 správního řádu, event. i ust. § 133 stavebního zákona. Žádost žalobce o informace není dostatečně konkrétní, a proto bude na povinném subjektu, aby postupoval podle ust. § 14 odst. 3 písm. a) zákona o informacích.

Ze  všech shora  naznačených  důvodů soud  napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 16 odst. 4 z.č. 106/99Sb. v platném znění, § 247 a násl. o.s.ř., § 250j odst. 2 o.s.ř.).

Na žalovaném nyní bude, aby se věcí znovu zabýval. Musí především postupovat dle ust. § 14 odst. 3 písm. a) zákona o informacích a vyzvat žalobce ke konkretizaci jeho žádosti o informace, jak je rozvedeno shora. Pokud žalobce svůj požadavek upřesní, pak správní orgán zváží, které z požadovaných informací nemůže event. poskytnout z důvodů uvedených v ust. § 7 až 11 cit. zák., a tyto informace z poskytnutí informací vyloučí (§ 12 cit. zák.). Své rozhodnutí o neposkytnutí konkrétních požadovaných informací musí řádné zdůvodnit. Pokud bude žalobce trvat na svém požadavku nahlédnout do správního spisu, pak bude správní orgán postupovat dle ust. § 23 správního řádu. Správní orgán nemůže odkazovat na své rozhodnuti o předchozí žádosti žalobce o informace ze dne 28. 11. 2000, protože tato žádost nebyla totožná s projednávanou žádostí ze dne 16. 10. 2001 - šlo o požadavek sdělení informací k jinému datu.

Podle ust. § 250j odst. 3 o.s.ř. je správní orgán vázán právním názorem soudu.

Výrok o náhradě nákladů řízeni se opírá o ust. § 250k odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v tomto řízení úspěšný a vznikly mu náklady úradou soudního poplatku z žaloby ve výši 1.000,-Kč a úhradou nákladů advokátního zastoupení celkem v částce 3.650,-K~ (odměna advokáta ve výši 3.500,-Kč dle § 11 vyhl. č. 484/2000Sb., náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši 2x 75,-Kč dle § 2 a 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.).

 

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§ 250j odst. 4 o.s.ř.).

 

V Praze dne 31. května 2002

 

JUDr. Ladislav Muzikář v,r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Baláková