Rozsudek potvrzuje právní názor, že pod pojmem "informace vztahující se k působnosti úřadu" je třeba rozumět všechny informace, které úřad má, či by měl mít, tj. veškeré informace, které na úřadě leží , s nimiž úřad pracuje. Pokud úřad nemá  informaci,  kterou podle svých povinností k dispozici má mít, je povinen tuto informaci doplnit a žadateli poskytnout (stejně viz Kužílek, Žantovský: Svoboda informací, Linde Praha 2001, str. 34) .

Pokud žadatel nepožaduje poskytnutí informace nahlédnutím do  příslušné dokumentace či spisu, nelze vůbec uplatnit ust. 23 Sp.ř. či § 133 Stav.ř.

I když povinný subjekt není ze zákona povinen vést registr požadovaných informací neznamená, je povinen je poskytnout. Pokud informace, které žadatel požaduje, má povinný subjekt k dispozici, byť nemá povinnost vést jejich seznamy či registry, tj. byť tyto informace "nejsou pohromadě", přesto se vztahují k jeho působnosti, je tedy povinným subjektem a je povinen je poskytnout.

 

5 Ca 80/2003-26

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Jaromíra Sklenáře ve věci žalobce: Ing. Václav Drbohlav, zastoupen JUDr. P. K., advokátem; proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24.2.2003, č.j.: MHMP-22645/2002/VYS/Ja,

takto:

I.                          Rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy, odboru výstavby ze dne 24.2.2003, č.j. MHMP-22645/2002/VYS/Ja se zrušuje a věc se  vrací k dalšímu řízení.

 

II.                       Žalovaný je povinen zaplatit žalobci  náklady řízení  v částce 5 225,-  Kč, k rukám právního zástupce žalobce,  JUDr. P. K., advokáta, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou podanou včas k Městskému soudu v Praze, se žalobce domáhá přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6, č.j. výst: 6317/zák.l0ó/1999Sb/03-Koc ze dne 16.1.2003. V podané žalobě uvádí, že žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. požádal dne 27.12.2002 Úřad městské části Praha 6 - odbor výstavby o poskytnutí informace o všech jím povolených reklamních zařízeních a stavbách za rok 2002 v rozsahu lokalita a doba povolení. Dne 21.1.2003 obdržel rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, kterým prvostupňový správní orgán rozhodl, že žádosti nevyhovuje a informace nebudou poskytnuty.  Žalovaný  pak  odvolání,  které  žalobce  proti  prvostupňovému  rozhodnutí správního orgánu podal, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že zákon stavebnímu úřadu neukládá vést registr informačních zařízení či staveb pro reklamu, a že požadované informace jdou nad rámec působnosti povinného subjektu. Žalobce v podané žalobě namítá, že neposkytnutí informací je možno odepřít pouze z důvodů zákonem č. 106/1999 Sb. stanovených a tento důvod by měl být odkazem na příslušné  ustanovení  tohoto  zákona  v rozhodnutí  uveden,  jinak  je  rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odepření informací však v daném případě není opřeno o žádný zákonem stanovený důvod. Proto je vydané rozhodnutí nezákonně. Povinný subjekt je povinen v rámci své působnosti poskytnout všechny informace, které má. Do působnosti stavebního úřadu patří povolování reklamních zařízení a rovněž i poskytování informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., zákona č. 123/1998 Sb. ad. Skutečnost, že požadované informace „nejsou pohromadě" neznamená, že je povinný subjekt neposkytne, tato skutečnost může být pouze důvodem pro zvýšenou úhradu nákladů za jejich poskytnutí. Informace požadované .žalobcem nejsou ani důvodem pro prodloužení lhůty pro poskytnutí informace dle ust. § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., neboť'se nejedná o vyhledání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti.Stavební úřad je navíc podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. povinen nařídit odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Této zákonné povinnosti může dostát pouze tehdy, má-li přehled o tom, které reklamní zařízení je či není povoleno. I proto je nepravdivé tvrzení žalovaného, že požadované informace jdou nad rámec působnosti povinného subjektu. Tento názor opírá žalobce o rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který v rozsudku sp. zn.  44 Ca 179/2002 ze dne 3.12.2002 mj. uvedl, že "povinné subjekty mají úplnou informační povinnost, musejí tedy poskytovat informace ze všeho, co mají nebo by měly mít. Je to odůvodněno skutečností, že ve vztazích, ve kterých povinný subjekt vystupuje, dochází k nakládání s veřejnými prostředky. Princip přístupu k informacím znamená možnost podívat se na údaje, které na úřadě "leží", s nimiž úřad pracuje. Úřad tedy poskytuje informace, které má. Informací se míní to, co v okamžiku dotazu je anebo má být v úřadu k dispozici. Pokud úřad zjistí, že nemá informaci, kterou podle svých povinností stanovených zvláštními předpisy má mít, je povinen ji okamžitě doplnit a poskytnout". Žalobce s odkazem na uvedené konstatuje, že tedy nelze odepřít zpřístupnění informací s odkazem na to, že by se informace musely hledat, že jejich souhrn není vytvořen apod.. Žalobce dále uvádí, že ostatně ani nepožadoval žádný výpis z registru, ani netvrdil. že stavební úřad nějaký registr vede. Pouze pro případ, že by povinný subjekt měl k dispozici tabulku, žalobce žádal její poskytnutí. Uspořádání požadovaných informaci však žalobce ponechal na povinné osobě. Měl-li stavební úřad za to, že žádost je nekonkrétní, měl postupovat dle ust. § 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. a vyzvat žadatele k jejímu upřesnění. Za zcela nepravdivé považuje žalobce tvrzení, že žalovaný není povinným subjektem, což je ve zjevném rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb. Z čeho žalovaný dovozuje, že stavební úřad není povinným subjektem, pak není zřejmé. Skutečnost, že nevede registr, jenž by byl každému přístupný v žádném případě jeho vynětí z režimu uvedeného zákona neodůvodňuje. Nelze být povinným subjektem jen pro určité případy a "co se něčeho týká" nikoli, jak uvádí žalovaný. Tvrzení, že povinný subjekt nevede přehled o reklamních zařízeních, není důvodem pro odepření poskytnutí informací. Stavební úřad požadovanými informacemi disponuje, je tedy povinen je žadateli sdělit, neboť se týkají jeho působnosti. O výpis z nějakého registru žalobce nežádal a odepření informací z tohoto důvodu je proto hrubým porušením zákona č. 106/1999 Sb. Právo na svobodný přístup k informacím je zakotveno v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a provedeno zákonem č. 106/1999 Sb.. Protože neexistuje zákonný důvod pro odepření informací, je vydané rozhodnutí v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb. Žalovaný porušil svou povinnost poskytovat informace dle ust. § 2 odst. 1 uvedeného zákona, čímž byl žalobce zkrácen na svém právu na informace a svobodný přístup k nim dle ust., §§ 1 a 2 odst.1 téhož zákona a čl. 17 Listiny. Žalobce navrhuje, aby soud bez nařízení ústního jednání napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

K podané žalobě se vyjádřil žalovaný a uvedl, že žalobce požadoval poskytnutí informace o všech reklamních zařízeních a stavbách, které byly odborem výstavby Úřadu městské části Praha 6 povoleny v roce 2002. Prvostupňový správní orgán požadované informace neposkytl s odůvodněním, že stavební úřad nevede a nezpracovává souhrnnou evidenci povolených stavebních a reklamních zařízení za určití časové období a upozornil, že žadatel neprokázal odůvodněnost požadavku - nahlížení do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb ve smyslu ust. § 133 zákona č. .50/1976 Sb. V odvolacím řízení bylo dále doplněno odůvodnění zamítnutí žádosti tím, že zákon neukládá stavebnímu úřadu vést registr informačních zařízení či staveb pro reklamu, není tedy povinným subjektem ve smyslu zákona o  veřejném  přístupu k informacím,  co  se  uveřejňování  příslušných  seznamů, popřípadě tabulek týče. Odvolatel byl zároveň upozorněn, že na stavebním úřadu jako na povinném subjektu může požadovat informace pouze o tom, zda je konkrétní reklamní zařízení nebo stavba povolená či nikoli, nemůže však požadovat vyhotovení seznamů všech povolených reklamních zařízeních a staveb za určité časové období na blíže neurčeném místě. K důvodům podané žaloby žalovaný uvádí, že ze zákona není povinen vést seznamy (registry) jednotlivých staveb, případně reklamních zařízení podle jejich druhu, jednotlivé stavby jsou registrovány podle katastrálních území, čísel popisných či parcelních, na nichž jsou umístěny. Vypracování seznamu (tabulky) všech povolených reklamních zařízení v území, které spadá do pravomoci jednotlivého stavebního úřadu, je proto naprosto nemožné a jde nad rámec informační povinnosti stavebního úřadu jako povinného subjektu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. V tomto bodě odkazuje žalovaný na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 33 Ca 12/2002 ze dne 31 .5.2002, v němž soud zaujal názor, že žadatel může požadovat informace o tom, zda konkrétní stavba povolena je či nikoli, ale nemůže požadovat vyhotovení seznamů povolených a nepovolených staveb, taková žádost jde nad rámec působnosti povinného subjektu. Žalovaný dále poukazuje na to, že žadatel byl v odůvodnění napadeného rozhodnutí upozorněn, že je třeba návrh na poskytnutí informací upřesnit, resp. jednotlivá reklamní zařízení, o nichž žadatel potřebuje poskytnout informaci, identifikovat.  Upozorňuje,  že  z podané  žádosti  nevyplývá,  že  by  žadatel  požadoval, poskytnout informace formou nahlédnutí do spisu či zaslání rozhodnutí, jak nyní uvádí v žalobě. Nahlížení do spisu  včetně pořízeni kopie rozhodnutí, upravuje ust. § 23 odst. I správního řádu, dle kterého mohou takto činit pouze účastníci nebo jejich zástupci, jiné osoby musí prokázat důležitý právní zájem. Protože žadatel v daném případě požadoval poskytnutí informací jdoucích  nad rámec povinností povinného subjektu, žalovaný navrhuje zamítnutí podané žaloby jako nedůvodné.

Žalobce v replice namítl, že žádný výpis z žádného registru nežádal.  K tvrzení žalovaného, že vypracování tabulky povolených reklamních zařízení je nemožné a jde nad rámec působnosti stavebního úřadu, poukázal na to, že poskytnutí informací je možné odepřít pouze z důvodů stanovených zákonem č. 106/ 1999 Sb. a tento důvod by měl být odkazem na příslušné ustanovení zákona v rozhodnutí uveden, jinak je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Povinná osoba, pokud informace má, musí je poskytnout či vydat rozhodnutí o jejich odepření s uvedením v zákoně č. 106/1999 Sb. stanovených důvodů nebo žadateli sdělit, že uvedenými informacemi nedisponuje. Žalovaný poukazuje na "nemožnost" poskytnutí požadovaných informací, avšak převážná část stavebních úřadů městských částí hl.m. Prahy požadované informace bez problémů a ke spokojenosti žadatele žadateli obvykle za přiměřenou úhradu nákladů poskytla. Žalobce dále poukazuje na to, že měl-li správní orgán za to, že žádost je nesrozumitelná či je formulována příliš obecně (jak zmiňuje ve vyjádření k žalobě), měl v souladu s ust. § 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. vyzvat žadatele ve lhůtě 7mi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, nikoli ho na tuto skutečnost upozornit v odůvodnění odvolacího rozhodnutí. I z těchto důvodů je napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobci není známo, že by v žalobě uváděl, že požadoval poskytnutí informace nehlédnutím do spisu či zasláním rozhodnutí. Žalobce trvá na žalobě.

Z podnětu podané žaloby soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1,2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že podaná žaloba je opodstatněná. V souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o žalobě rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas. V přezkumném soudním řízení soud vycházel z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 30.12.2002 k odboru výstavby Úřadu městské části Praha 6 žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. V této žádosti žalobce požadoval poskytnutí informací o všech reklamních zařízeních a stavbách, které byly v roce 2002 tímto úřadem povoleny. Uvedl dále, že pokud   úřad vede  evidenci ve formě tabulky, bude spokojen, budou-li mu takovéto tabulky poskytnuty, dále uvedl, že ho zajímají lokality, kde zařízení nebo stavby byly povoleny a doba, do kdy povolení platí. Výslovně poukázal na to, že informace není požadována ve smyslu ust. § 23 správního řádu: Úřad městské části Praha 6 rozhodnutím ze dne 16.1.2003; č.j.výst.:6317/zák.l06l1999 Sb./03-Koc rozhodl podle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., že žádosti nevyhovuje v celém obsahu s odůvodněním, že zákon o  svobodném přístupu k informacím  se nevztahuje na postup při  poskytování informací, který je upraven zvláštními předpisy (podle ust. § 2 odst. 3 uvedeného zákona se zákon nevztahuje  na poskytování informací podle zvláštního právního předpisu). Na úseku územního plánování a stavebního řízení jde především o ustanovení § 133 zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož orgány územního plánování a stavební úřady, které evidují a ukládají územně plánovací dokumentaci a dokumentaci staveb, jsou povinny umožnit osobám, které prokáží odůvodněnost svého požadavku, nahlížet do této dokumentace a pořizovat z ní výpisy. Ing. Drbohlav odůvodněnost svého požadavku neprokázal, nehledě k tomu, že souhrnnou evidenci všech povolených staveb a reklamních zařízení za určité časové období odbor výstavby nezpracovává. Z těchto důvodů se požadované informace neposkytnou.

Žalobce v odvolání podaném proti uvedenému prvostupňovému správnímu rozhodnutí namítl, že ust.  §  133 stavebního zákona upravuje, jak je v něm výslovně stanoveno, zpřístupňování územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb. O tyto informace však žádáno nebylo. Ust. § 133 stavebního zákona není komplexní úpravou poskytování informací, na které míří ust. § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. , není tedy zvláštním předpisem, který by vylučoval použití z.č. 106/1999 Sb. Odvolání v tomto bodě odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.4.2001, č.j. 22 Ca 551/2000, v němž soud dospěl k závěru, že ust. § 133 stavebního zákona nepředstavuje komplexní právní úpravu podmínek poskytování informací, vedle níž by  právní úprava obsažená v z.č. 106/1999 Sb. nemohla obstát. Toto ustanovení  upravuje pouze  zvláštní podmínky pro poskytování informací týkajících se územního plánování a stavebního řádu nahlédnutím do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb a v tomto smyslu doplňuje zákon č. 106/1999 Sb., který stanoví pouze základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány (ust. § 1 ) a který se  co do forem poskytování informací neomezuje jen na nahlédnutí do spisu (požadovanou informaci lze dle ust. § 14 odst. odst. 3 písm. c) zákona 106/1999 Sb. poskytnout i písemně či na paměťových médiích). Krajský soud v Ostravě z uvedeného dovodil, že   na poskytování informací povinnými subjekty  v oblasti územního plánování a stavebního řádu se   právní úprava obsažená v z.č. 106/1999 Sb. vztahuje. Odvolatel má za to, že v daném případě není zákonný důvod pro odepření poskytnutí požadovaných informací a postup správního orgánu je proto v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb., který je provedením čl. 17 listiny, t.j práva  na svobodný přístup k informacím.

Podané odvolání bylo zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím žalovaného. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Současně je stanoveno, že podmínky a provedení stanoví zákon. Naplněním této zásady je v daném případě zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný se ztotožňuje s tvrzením odvolatele, že dle ust. § 14 odst. 3 písm. c) uvedeného zákona je forma nahlížení do spisu pouze jednou z možností poskytnutí informace a žadatel nemá na takovýto postup právní nárok.  V daném případě však odvolatel nepožadoval poskytnutí informace nahlédnutím do spisu, a proto nebylo třeba neposkytnutí informací odůvodňovat ve smyslu ust. § 133 stavebního zákona. Z obsahu žádosti vyplývá, že žadatel požadoval poskytnutí informace - vypracování seznamu či tabulky všech reklamních zařízení či staveb pro reklamu. Stavební úřad tuto žádost zamítl s tím, že nevede souhrnný seznam reklamních zařízení a staveb pro reklamu povolených v určitém časovém období, a proto tyto informace nemůže poskytnout. Žalovaný dále uvádí, že žádný zákon neukládá stavebnímu úřadu vést registr informačních zařízení či staveb pro reklamu, stavební úřad proto není povinným subjektem ve smyslu zákona, co se týká uveřejňování příslušných seznamů, případně tabulek. Žadatel o informaci může na stavebním úřadu žádat pouze informaci o tom, zda konkrétní reklamní zařízení nebo stavba pro reklamu je povolena či nikoli, nemůže však žádat vyhotovení seznamů všech povolených reklamních zařízení a staveb pro reklamu za určité časové období na blíže neurčeném místě. Vzhledem k tomu, že žadatel požadoval poskytnout takové informace, které jsou nad rámec působnosti povinného subjektu, nemohl stavební úřad tyto informace poskytnout.  Pokud  žadatel  požaduje  poskytnutí  informací  o  povolených  reklamních zařízeních či stavbách pro reklamu, je nutné, aby každé konkrétní reklamní zařízení či stavbu přesně identifikoval.

Soud vycházel z těchto podstatných skutečností:

Předmětem přezkumné činnosti soudu je v daném případě rozhodnutí správního orgánu vydané  podle z.č. 106/1999 Sb.  o svobodném  přístupu k informacím.  Právo na informace zaručuje čl. 17  Listiny základních práv a svobod, podle kterého svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (odst. 1), každý má právo vyjadřovat své názory slovem písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2),  svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace  lze omezit  zákonem , jde-li o opatření  v demokratické společnosti   nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých,bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (odst. 4), státní orgány  a orgány územní samosprávy  jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, podmínky a provedení stanoví zákon (odst. 5).  Zákon č. 106/1999 Sb. , který je provedením čl. 17 Listiny, je pro oblast poskytování informací veřejnou správou tzv. obecným zákonem. Pokud některé zákony (např. zákon o  správě daní a poplatků, zákon o katastru nemovitostí) stanoví v některém svém ustanovení podmínky  poskytování informací pro určitou věcnou oblast , jsou v postavení tzv. zvláštního zákona a v této konkrétní odchylce mají přednost před zákonem obecným ( dle § 1 z.č. 106/1999 Sb. zákon stanoví pouze základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány, neboli jiné zákony mohou stanovit podmínky zvláštní). Z režimu z.č. 106/1999 Sb. jsou dále vyňaty  některé oblasti poskytování informací , jak je stanoveno v § 2 odst. 3 z.č. 106/1999 Sb., podle kterého se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací  podle zvláštního právního předpisu (v poznámce pod čarou je odkaz na  z.č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a  z. č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí).

Podle § 2 z.č. 106/1999 Sb. povinnými subjekty, které  mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky (odst. 1). Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem  chráněných  zájmech nebo povinnostech  fyzických nebo  právnických osob  v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti (odst. 2).

Subjekty vyjmenované v prvním odstavci ust. § 2 z.č. 106/1999 Sb., (tj. i správní orgán rozhodující v dané věci),  mají tzv. úplnou informační povinnost, a (s dále uvedeným omezením) musí proto poskytovat veškeré informace , které se vztahují k jejich působnosti. Pod pojmem "informace vztahující se k působnosti úřadu" je třeba rozumět všechny informace, které úřad má, či by měl mít, tj. veškeré informace, které na úřadě leží , s nimiž úřad pracuje. Nelze tedy požadovat vytváření nových informací, které úřad není povinen mít k dispozici, pokud však úřad nemá  informaci,  kterou podle svých povinností k dispozici má mít, je povinen tuto informaci doplnit a žadateli poskytnout. Za informace vztahující se k působnosti úřadu  nelze považovat  analýzy informací, jejich srovnání, i tyto formy informací však musí úřad poskytnout, pokud je již má k dispozici a nemusí je kvůli žádosti připravovat. Povinný subjekt není povinen poskytnout informaci,  která se nevztahuje k jeho působnosti (§ 2 odst. 1 zákona), jinak může poskytnutí informace  odmítnout či omezit jen z důvodů stanovených zákonem (dle § 7 zákona jde o ochranu utajovaných skutečností, dle § 9 zákona  o ochranu obchodního tajemství,   dle §  10 zákona o ochranu důvěrnosti majetkových poměrů, další omezení stanoví § 1 1 a 12 zákona).

Žalobce v daném případě žádal o poskytnutí informace dle z.č. 106/1999 Sb. o všech reklamních zařízeních a stavbách povolených odborem výstavby Úřadu městské části Praha 6 v roce 2002,  s uvedením lokality, v níž bylo zařízení či stavba povoleny a doby platnosti povolení. Jako možný způsob poskytnutí informace uvedl v žádosti evidenci ve formě tabulky, a to pro případ, je-li taková evidence úřadem vedena.  Soud má za to, že obsah této žádosti je srozumitelný a je zřejmé, jaké informace jsou požadovány, tj., že  žalobce požadoval  seznam všech  reklamních zařízení a staveb, ohledně kterých úřad v roce 2002 vydal stavební povolení, a dále požadoval informaci o tom,  v jaké lokalitě se to které reklamní zařízení či stavba  nachází a do které doby to které stavební povolení platí. Rovněž správní orgán zřejmě  považoval žádost za srozumitelnou a konkrétní, když nežádal její doplnění dle § 14 odst. 3 písm. a) z.č. 106/1999 Sb.  Žalobce v žádosti nepožadoval poskytnutí informace nahlédnutím do  příslušné dokumentace či spisu. Zcela nepřípadné je proto  odůvodnění  prvostupňového  správního  orgánu,  který žádosti   v plném rozsahu nevyhověl s tím, že  žalobce  neprokázal odůvodněnost svého požadavku dle  § 133 z.č. 50/1967 Sb. (podle kterého orgány územního plánování a stavební úřady jsou povinny umožnit nahlížet do územně plánovací dokumentace a dokumentace staveb jen osobám, které odůvodněnost svého požadavku prokáží). S uvedeným důvodem prvostupňového správního orgánu se neztotožnil ani žalovaný správní orgán, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně své rozhodnutí dále odůvodnil poukazem na to, že odbor výstavby nezpracovává souhrnnou evidenci všech povolených staveb a reklamních zařízení za určité časové období.  S tímto důvodem se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil a doplnil, že  stavební úřad, jemuž zákon neukládá  vést  registr informačních zařízení  či staveb pro reklamu,  není povinným subjektem a uzavřel, že žadatel požadoval informace nad rámec působnosti povinného subjektu.

Soud  s touto argumentací žalovaného nesouhlasí. Je skutečností, že odbor výstavby Úřadu městské části Praha 6  není ze zákona povinen vést registr informačních zařízení či staveb pro reklamu. Žalobce však požadoval informace, které všechny jsou obsaženy v jednotlivých rozhodnutích stavebního úřadu, jimiž v roce 2002 vydal stavební povolení na reklamní zařízení a  stavby v obvodu své působnosti,  nikoli tedy výpis z  registru informačních zařízení či staveb. Proto skutečnost, že takový registr neexistuje a stavební úřad ani nemá ze zákona povinnost jej vést, není ve věci rozhodná. (Informace z registru by bylo možné úspěšně požadovat v případě povinných subjektů, které vedou a spravují registry obsahující informace, které jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné, viz. ust. § á odst. 3 z.č. 106/1999 Sb.).

Soud je toho názoru, že veškeré informace, které žalobce požaduje, má prvostupňový správní  orgán k dispozici, byť nemá povinnost a ani tak nečiní, vést seznamy či registry povolených reklamních zařízení či staveb, tj. byť tyto informace "nejsou pohromadě". Lze však jistě předpokládat, že stavební úřad vede evidenci svých rozhodnutí vydaných v tom kterém kalendářním roce. Dle mínění soudu tedy lze dohledat rozhodnutí, na základě kterých v roce 2002 příslušný stavební úřad vydal stavební povolení na jednotlivá reklamní zařízení či stavby a z obsahu těchto rozhodnutí dohledat další požadované skutečnosti, tj. lokalitu, v níž se reklamní zařízení či stavba nachází a dobu platnosti stavebního povolení. Stupni náročnosti vyhledání požadovaných informací bude v případě takového postupu správního orgánu odpovídat výše případné úhrady nákladů dle § 17 zákona.  Soudu nejsou známy skutečnosti, které by  uvedený postup vylučovaly a poukazuje  na to, že ani žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné takové skutečnosti nezmínil.  Skutečnosti, které žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl (tj. neexistence povinnosti stavebního úřadu vést registr informačních zařízení či staveb),  dle mínění soudu neodůvodňují závěr, že požadované informace jsou nad rámec působnosti stavebního úřadu, který proto není ve věci povinným subjektem. V této souvislosti je ostatně zapotřebí poukázat na to, že pokud by správní orgán  dospěl k závěru , že požadované informace  se nevztahují  k jeho působnosti, musel by postupovat dle § 14 odst. 3 písm. b) z.č. 106/1999 Sb., tj. žádost odložit a tuto skutečnost sdělit do tří dnů žadateli. V daném případě však žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí , jímž prvostupňový správní orgán  žádosti v celém rozsahu nevyhověl podle § 15 odst. 1 uvedeného zákona  (podle kterého  pokud povinný  subjekt žádosti, byt' i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží podle § 14 odst. 2 nebo podle § 14 odst. 3 písm. b/ ).

Soud je tedy toho názoru, že důvody uvedené žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí  neodůvodňují závěr,  že požadované informace se nevztahují k působnosti stavebního úřadu, a ten proto  není  povinným subjektem  ve smyslu z.č. 106/1999 Sb. k poskytnutí žalobcem požadovaných informací.  S tímto, dle názoru soudu neodůvodněným závěrem žalovaného, navíc nekoresponduje způsob, jímž bylo o podané žádosti rozhodnuto.

Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci, který měl plný úspěch ve věci, náklady řízení, a to za zaplacený soudní poplatek  v částce 2.000,- Kč a dále náklady za právní zastoupení žalobce ve výši 3.225,- Kč (za tři úkony právní služby - převzetí věci, sepsání žaloby, replika k vyjádření žalovaného - po 1000,- Kč dle ust. §§ 7, 9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. a tři paušální poplatky po 75,- Kč  13 odst. 3 téže vyhlášky). Náklady řízení činí tedy celkem 5 225,- Kč, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.

Poučení :    Proti tomuto rozsudku 1ze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodnout o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s   stěžovatel  musí  být zastoupen  advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,  jeho zaměstnanec nebo člen,  který za něj jedná nebo  jej zastupuje,  vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

 

V Praze dne 30. ledna 2004

 

JUDr. Eva Pechová, v.r.

Předsedkyně senátu

 

Za správnost vyhotovení:

Kratochvílová