Podle rozhodnutí soudu je Pozemkový fond ČR veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, a tedy povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Vzhledem ke skutečnosti, že jak v případě rozhodnutí povinného subjektu tak v případě rozhodnutí o odvolání se jednalo o fikce rozhodnutí, která nebyla a ani nemohla být odůvodněna, musel soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné zrušit.

Pozemkový fond ČR je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, tedy je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přítupu k informacím.

Veřejná instituce je subjekt, jehož založení a režim se odvozuje z veřejného práva, zejm. z práva správního. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale i správu (obhospodařování) veřejných statků. Veřejnými prostředky se pak míní reálné napojení veřejných prostředků na veřejné rozpočty - viz definice veřejných rozpočtů v §3 písm. d) z.č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře nebo v Opatření o rozpočtové skladbě č. 111/270 - sem náleží i prostředky státních fondů, tedy i Pozemkového fondu ČR.

Komentář O. Kužílka:

Podle stávajícího výkladu zákona o informacích ve zněni novely provedené z.č. 39/2001 Sb. je Pozemkový fond ČR veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, tedy je povinným subjektem ve smyslu 2 odst. 1 z.č. 106/99 Sb. v platném znění (srovnej publikaci O. Kužílek, M. Žantovský : Svoboda informací, str. 31 až 33, vyd. Linde Praha a.s.v r. 2002).Z dalšího odůvodnění:

Rozsudek Městského soudu Praha odmítl domněnku Pozemkového fondu ČR, že tento není povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím (InfZ). Odmítl především tvrzení, že by tato skutečnost závisela na tom, zda subjektu je svěřena rozhodovací pravomoc a zda může vydávat správní rozhodnutí. Odmítl i tvrzení PF ČR, že není veřejnou institucí a není ani napojen na veřejné rozpočty - s veřejnými prostředky prý nehospodaří. Soud dovodil, že PF ČR je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. "Taková definice povinného subjektu se uplatní v případě, že instituce, která je požádána o informaci, nesplňuje kriteria povinného subjektu ve smyslu ustanoveni § 2 odst. 2 zákona o informacích. Doplnění § 2 odst. 2 cit. zák. o veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky se mezi povinné subjekty zařazuji i takové, které nevydávají rozhodnutí ve správním řízení." A dále: "Veřejná instituce je subjekt, jehož založení a režim se odvozuje z veřejného práva, zejm. z práva správního. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale i správu (obhospodařování) veřejných statků. Veřejnými prostředky se pak míní reálné napojení veřejných prostředků na veřejné rozpočty - viz definice veřejných rozpočtů v §3 písm. d) z.č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře nebo v Opatření o rozpočtové skladbě č. 111/270 - sem náleží i prostředky státních fondů, tedy i Pozemkového fondu ČR."

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Muzikáře a soudců JUDr. Hany Douskové a JUDr. Zdeňky Vlasákové v právní věci žalobkyně Ing. J. Dušková, ...zast. Mgr. Josefem Klepáčkem, advokátem se sídlem 358 0l Kraslice, Pohraniční stráže 1247, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 33, o žalobě na přezkoumáni rozhodnutí žalovaného o odepření informace podle z.č. 106/99 Sb. v platném znění o svobodném přístupu k informacím,

takto:

Rozhodnutí Pozemkového fondu České republiky o odvolání podaném dne 6. 5. 2002 (§ 16 odst. 3 z.č. 106/99 Sb. v platném znění) proti rozhodnutí Pozemkového fondu České republiky, Územního pracoviště Cheb, o odepření informace (§ 15 odst. 4 cit. zák.) s e  z r u š u j e a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě; nákladů řízení částku 4.650,-Kč k rukám Mgr. Josefa Klepáčka, advokáta se sídlem Kraslice, Pohraniční stráže 1247, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhá přezkoumání rozhodnutí správních orgánů ve smyslu ust. § 16 odst. 6 z.č. 106/99 Sb. v platném znění; o svobodném přístupu k informacím (dále zákon o informacích). Uvedla, že podáním ze dne 21. 3. 2002, které bylo Pozemkovému fondu ČR (dále PF ČR), Územnímu pracovišti v Chebu, se sídlem Cheb, Mánesova 11 doručeno dne 4.4.2002, uplatnila u tohoto subjektu žádost o poskytnutí informace související s odstraněním hospodářské budovy, dříve postavená na poz. p.č. 259 v k.ú. Skalná, okres Cheb. Požadovala informace zejm. o tom, jak znělo zadání výběrového řízení, jak a kdy bylo výběrové řízení zveřejněno, které firmy se přihlásily do výběrového řízení a jaké podaly nabídky, s jakou firmou a na jakou částku byla uzavřena smlouva o dílo a jaké jsou další podmínky této smlouvy.

Žádost žalobkyně vyřídil PF ČR, Územní pracoviště Cheb, dopisem ze dne 22. 4, 2002 pod č j. 3422/2002 s odůvodněním, že příslušné územní pracoviště nemůže požadované informace poskytnout.

Žalobkyně namítá, že odpověď PF ČR odporuje ust. § 14 odst. 3 pístm. c) zákona o informacích, protože nebyla dodržena 15-ti denní lhůta k vyřízení žádosti o informace a nebyl uplatněn postup dle ust. § 14 odst. 5 písm. a) cit. zák. Žalovaný pochybil, když nevydal rozhodnutí, které musí mít náležitosti uvedené v ust. § 1 S cit. zák.; zejm. žalobkyně postrádá uvedení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno. Žalobkyně dovozuje, že takto žalovaný vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel (§ 15 odst. 4 zákona o informacích).

Proti cit. rozhodnutí podala žalobkyně dne 6, 5. 2002 odvolání, které obsahovalo opětovnou žádost o poskytnutí informace. PF ČR se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 33 jako odvolací orgán rozhodl o tomto odvoláni dne 14. 5. 2002 pod č.j. N 16103/2002, a to tak, že opět odmítl požadované informace poskytnout. Své rozhodnutí, které bylo žalobkyni doručeno dne 17, 5. 2002, zdůvodnil tak, že PF ČR není povinným orgánem ve smyslu ust. § 2 zákona o informacích. Ani zmíněné rozhodnutí odvolacího orgánu neobsahuje náležitosti uvedené v ust. § 15 zákona o informacích.

Žalobkyně pokládá obě shora cit. rozhodnutí správních orgánů za nezákonná a má za to, že je jimi zkrácena na svých právech. Je tomu tak z toho důvodu, že se jedná o informace, na které má žalobkyně ze zákona právo, a na které se nevztahuje žádné zákonné omezení. Žalovaný porušil povinnost, kterou mu ukládá ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích. Požadované informace byly odepřeny s odůvodněním, že PF ČR není povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 zákona o informacích. Žalobkyně upozornila na novelu zákona o informacích provedenou z.č. 39/2001 Sb. (účinnost od 25. 1. 2001), kterou bylo ustanovení § 2 odst. 1 zákona o informacích doplněno o další typ povinného subjektu, a to veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. O tom, že žalovaný je subjektem napojeným na veřejné rozpočty, nemá žalobkyně pochyby. V tomto směru odkazuje na z.č. 59/2000 Sb. o sociální podpoře, který v ust. § 3 písm. d) obsahuje širokou definici veřejných prostředků. Další výčet lze nalézt pod Opatřením o rozpočtové skladbě č. 111/27947/1996. Dále zdůraznila, že žalovaný nedodržel postup pro vyřízení písemných žádosti dle ust. § 14 zákona o informacích a nedodržel náležitosti rozhodnuti obsažené v ust. § 15 odst. 2 cit. zák. Navrhovala proto, aby byla obě napadená rozhodnutí správních orgánů zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu žaloby (č.l. 14 a 15 spisu) uvedl, že žalobou je napaden akt, který není rozhodnutím ve smyslu správního řádu. Jedná se o pouhé sdělení žalovaného, který není správním orgánem podle ust. § 244 o.s.ř. ani povinným subjektem podle ust. § 2 zákona o informacích. Dle názoru žalovaného nejde o věc správního soudnictví, a proto namítl nedostatek pravomoci soudu.

Dále namítal, že zákon ukládá povinnost poskytnout informace pouze povinným subjektům, Žalovaný není povinným subjektem dle ust. § 2 odst. 2 zákona o informacích, protože je samostatnou právnickou osobou zřízenou z.č. 569/91 Sb.ve zněni pozdějších předpisů a nebyla mu svěřena žádná rozhodovací pravomoc - nemůže vydávat žádná správní rozhodnutí. Na jeho činnost proto nelze konstruovat fikci dle § 15 odst. 4 zákona ani klást formální požadavky jako na správní rozhodnutí. Z těchto důvodů nemá žalovaný ohledně této věci zaveden žádný spis, který by mohl k výzvě soudu předložit. Eviduje jen ty písemnosti, které žalobkyně označila ve své žalobě, a které již soudu předložila. K novele zákona o informacích z roku 2001 žalovaný uvedl, že PF ČR není veřejnou institucí a není ani napojen na veřejné rozpočty - s veřejnými prostředky nehospodaří. Jeho rozpočet projednává vláda a schvaluje Poslanecká sněmovna. PF ČR hradí náklady spojené se svou činností ze svých příjmů. Příjmy výslovně netvoří součást státního rozpočtu. Žalovaný navrhoval, aby soud řízení zastavil, a pokud se tak nestane, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Požadoval, aby bylo ve věci nařízeno ústní jednáni.

Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby rozhodnutí žalovaného (§ 247 a násl. o.s.ř., § 16 odst. 6 z.č. 106/99 Sb. v platném znění) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci rozhodl bez jednání, když na daný případ dopadá ust. § 250f odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Soud především se zřetelem na výhrady žalovaného uvádí, že je dána jeho pravomoc. Podle ust. § 7 odst. 2 o.s.ř. a podle již shora citovaných ustanovení zákona o informacích a § 247 a násl. obč. soud. řádu je rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace požadované ve smyslu zákona o informacích přezkoumatelné soudem, a to v rámci rozhodováni o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů.

Soud zastává názor, že žalovaný je povinným subjektem ve smyslu zákona o informacích, na který se vztahuje povinnost poskytovat informace dle tohoto zákona. Je tomu tak v důsledku novely zákona o informacích provedené z.č. 39/2001 Sb. s účinnosti od 25. 1. 2001. Podle § 2 odst. 1 zákona o informacích v novelizovaném znění jsou povinnými subjekty, které mají dle z.č. 106/99 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Z citace nyní platného zákona o informacích je zřejmé, že novela zavedla další typ povinného subjektu : veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Taková definice povinného subjektu se uplatní v případě, že instituce, která je požádána o informaci, nesplňuje kriteria povinného subjektu ve smyslu ustanoveni § 2 odst. 2 zákona o informacích. Doplnění § 2 odst. 2 cit. zák. o veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky se mezi povinné subjekty zařazuji i takové, které nevydávají rozhodnutí ve správním řízení .

Veřejná instituce je subjekt, jehož založení a režim se odvozuje z veřejného práva, zejm. z práva správního. Veřejná správa přitom neznamená jenom autoritativní rozhodování o právech či povinnostech, ale i správu (obhospodařování) veřejných statků. Veřejnými prostředky se pak míní reálné napojení veřejných prostředků na veřejné rozpočty - viz definice veřejných rozpočtů v §3 písm. d) z.č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře nebo v Opatření o rozpočtové skladbě č. 111/270 - sem náleží i prostředky státních fondů, tedy i Pozemkového fondu ČR.

Podle stávajícího výkladu zákona o informacích ve zněni novely provedené z.č. 39/2001 Sb. je Pozemkový fond ČR veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, tedy je povinným subjektem ve smyslu 2 odst. 1 z.č. 106/99 Sb. v platném znění (srovnej publikaci O. Kužílek, M. Žantovský : Svoboda informací, str. 31 až 33, vyd. Linde Praha a.s.v r. 2002).

Pozemkový fond České republiky je tedy subjektem na který dopadá povinnost poskytovat informace dle z. č. 106/99 Sb. v patném zněni. Proto v případě nevydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace lze aplikovat ta ustanovení cit. zákona, s nimiž je spojována fikce vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které je posléze přezkoumatelné soudem (§ 15 odst. 4, § 16 odst. 3 cit. zák.). Nepřichází proto v úvahu, aby soud dle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. (§ 246c o.s. ř, ) toto řízení zastavil, jak požaduje žalovaný.

Z předložených podkladů je zřejmé, že žalobkyně požádala o poskytnutí informace podáním, které bylo územnímu orgánu PF ČR doručeno dne 4. 4. 2002. Tento správní orgán pouze přípisem ze dne 22. 4. 2002 sdělil žalobkyni, že žádosti nemůže vyhovět (č.l. 4 a 5 spisu). Přitom zákon a informacích v ust. § 15 odst. 1 ukládá, aby povinný subjekt v případě nevyhovění žádosti vydal rozhodnuti, které má mít náležitosti uvedené v druhém odstavci tohoto zákonného ustanoveni (označeni povinného subjektu, číslo jednací, datum vydání rozhodnutí, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku, vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka povinného subjektu s uvedením jména , příjmení, funkce). Takové rozhodnutí je nezbytné doručit do vlastních rukou žadatele.

V posuzované právní věci však povinný subjekt neposkytl požadovanou informaci ve lhůtě uvedené v ust. § 14 odst. 3 písm. c) cit. zák. (§ 20 odst. 3 cit. zák.) ani v této lhůtě nevydal rozhodnutí dle shora cit. zák., když žádosti o poskytnuti informace nehodlal vyhovět a tuto skutečnost žalobci sdělil pouze přípisem z 22. 4. 2002. Je proto nezbytné vycházet z fikce, že povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel.

Odvolání proti takovému rozhodnutí žalobkyně podala dne 6. 5, 2002 (č.l. 6), avšak nadřízený povinný subjekt, tj. žalovaný, o něm nerozhodl ve lhůtě uvedené v ust. § 1G odst. 3 cit. zák. (odpověděl pouze ve formě přípisu - viz č.l. 7 spisu). Ve smyslu tohoto zákonného ustanovení je třeba vycházet z fikce, že nadřízený povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým odvoláni zamítl a napadené rozhodnuti potvrdil.

Ta skutečnost, že nebylo ve lhůtě požadované zákonem vydáno rozhodnutí splňující náležitosti uvedené v ust. § 15 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím a místo toho bylo žalobkyni zasláno pouze sdělení o nevyhovění její žádosti o poskytnuti informace, a že odvolací správní orgán nerozhodl o odvolání žalobkyně ve lhůtě uvedené v ust. § 16 odst. 3 cit. zák., má za následek, že napadené rozhodnutí, resp. fikce takového rozhodnutí, trpí procesními vadami a nemůže proto bez dalšího obstát. Napadené rozhodnutí, tedy fikce rozhodnuti, není (ani v případě fikce nemůže být) odůvodněno, jak požaduje ustanovení § 47 správního řádu, a je proto bez ohledu na event. další vady nepřezkoumatelné.

Se zřetelem na zjištění, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, soudu nezbylo než je zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení (§ 16 odst. 4 z.č. 106/99 Sb. v platném znění, § 247 a násl. o.s.ř., zejm. § 250f odst. 1 písm. a), § 250j odst. 2 o.s.ř.). Soud přitom neshledal okolnosti, pro které by bylo na místě zrušit i prvostupňové rozhodnutí správního orgánu, jak také žalobce požadoval.

Na žalovaném nyní bude, aby se věci znovu zabýval a vydal rozhodnutí, které musí splňovat zákonem požadované náležitosti. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem soudu ( § 250j odst. 3 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 250k odst. 1 o.s.~. Žalobkyně byla v tomto řízeni úspěšná a vznikly jí náklady úhradou soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 1.000,-Kč a úhradou odměny advokáta v částce 3.650,-Kč ( odměna advokáta dle § 11 vyhl. č. 484/2000 Sb., náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši 2x 75,-Kč dle § 2 a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.).

Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný ( § 250j odst. 4 o.s.ř.).

V Praze dne 31. října 2002

 

JUDr. Ladislav M u z i k á ř , v.r. předseda senátu