Na základě žaloby žadatele pak soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k dalšímu řízení. Soud především odmítl názor, že ustanovení § 133 stavebního zákona upravuje obecně poskytování informací o stavebním a územním řízení, naopak podle rozhodnutí soudu se na poskytování informací o stavebním a územním řízení použije zákon o svobodném přístupu k informacím. Ustanovení § 133 stavebního zákona je podle soudu vůči zákonu o svobodném přístupu k informacím zvláštním právním předpisem, ale uplatní se výlučně v případě poskytování informací specifickou formou nahlédnutím do spisu. V tomto případě je pak podle soudu nutno respektovat požadavky ustanovení § 133 stavebního zákona, tj. např. důvodnost požadavku k nahlédnutí do spisu.

Napadenému rozhodnutí pak soud dále vytkl, že se vůbec nezabývá otázkou důvodnosti žádosti, a to přesto, že povinný subjekt z tohoto důvodu podle ustanovení § 133 stavebního zákona žádost o poskytnutí informací odmítl. Dále pak soud rozhodl, že v daném případě o odvolání rozhodoval zcela nepříslušný orgán.

 

Na poskytování informací v oblasti územního plánování a stavebního řízení se vztahuje úprava obsažená v zákoně o informacích s tím, že při poskytování informací specifickou formou nahlédnutím do spisu je třeba respektovat podmínky uvedené v § 133 stavebního zákona. Ustanovení § 133 stavebního zákona je pak lex specialis k tomuto zákonu, ale to pouze pro případy v tomto ustanovení upravené. Z textu ustanovení § 133 stavebního zákona vyplývá, že se týká pouze nahlížení do stavební dokumentace, nikoliv tedy poskytování informací ve stavebním a územním řízení obecně, a je možno je použít pouze v případě žádosti o nahlédnutí do této dokumentace.

 

ČESKA REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Olgy Stránské a soudkyň JUDr. Evy Havlové a JUDr. Dálily Marečkové, v právní věci žalobce Občanské sdružení EKOLOGICKÝ A PRÁVNÍ SERVIS se sídlem v Brně, Bratislavská 31, proti žalovanému Přednostovi Okresní úřad Nymburk, Náměstí Přemyslovců 163, 288 28 Nymburk, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, o právu na poskytnutí informací

 

takto:

 

Rozhodnutí žalovaného ze dne 6.2.2002 č.j. KP 010/19/02 jakož i rozhodnutí Okresního úřadu Nymburk, referátu regionálního rozvoje, č.j. 070/24/02- So se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.160,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

 

Odůvodnění:

 

Žalovaný dne 6.2.2002 pod č.j. KP 010/19/02 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Nymburk, referátu regionálního rozvoje č.j. 070/24/02-So ze dne 21.1.2002, kterým správní orgán l.stupně nevyhověl žádosti žalobce o poskytnutí informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o informacích), a to žádosti o zaslání fotokopií vyjádření, rozhodnutí a stanovisek, které jsou součástí spisu k územnímu řízení dálnice D 11, stavby 1104 Libice nad Cidlinou-Chýšť. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný setrval na právním názoru referátu regionálního rozvoje, že zákon o informacích je předpisem obecným upravujícím obecně přístup k informacím a § 133 stavebního zákona je normou speciální, upravující specifické podmínky pro přístup k informacím obsaženým ve stavební dokumentaci. Podle jeho názoru žalobce neprokázal odůvodněnost svého požadavku, která je jako podmínka poskytnutí informací stanovena v tomto ustanovení, a proto jeho žádosti vyhověno nebylo. Žalovaný dále dospěl k závěru, že žalobce neprokázal oprávněnost svého požadavku ani dle § 70 zákona o ochraně přírody.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou ze dne 14.2.2002, v níž shodně jako v odvolání namítá, že se na požadované informace vztahuje postup podle zákona o informacích, když tento zákon obecně upravuje poskytování informací orgány státní správy a stavební zákon není k němu v postavení zákona zvláštního, jelikož oblasti poskytování informací na tomto úseku státní správy se týká pouze ustanovení § 133 stavebního zákona. Navíc citované ustanovení stavebního zákona se týká pouze nahlížení do spisů a neupravuje komplexně poskytování informací týkajících se státní správy na úseku územního plánování a stavebního řízení. Podle žalobce byl účinností zákona o informacích proveden průlom do zásady neveřejnosti správního řízení a zákon upravuje právo každé osoby na základě žádosti o informace nahlížet do veškerých správních spisů, pokud není dán zákonný důvod k odmítnutí žádosti a právo žádat kopie písemných dokumentů. V tomto kontextu se domnívá, že ustanovení správních předpisů upravující nahlížení do spisů nevylučují působnost zákona o informacích. Podle žalobce ustanovení § 133 stavebního zákona sice upravuje nahlížení do spisů, avšak nehovoří o pořizování kopií a proto nelze učinit jiný závěr než že na jeho žádost se zcela vztahuje zákon o informacích. V neposlední řadě má žalobce za to, že § 133 stavebního zákona je normou překonanou, o čemž svědčí i další historické instituty v něm obsažené, jako hospodářské či služební tajemství, které jsou již v současnosti nahrazeny novou právní úpravou. Dle žalobce žalovaný porušil jednu ze základních zásad správního řízení upravenou v § 3 odst. 4 správního řádu, když nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Žalobce se proto domnívá, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v rozporu se zákonem a navrhl jeho zrušení stejně tak jako zrušení předchozího rozhodnutí referátu regionálního rozvoje.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Podle jeho názoru je zákon o informacích obecným předpisem, což vyplývá již z ustanovení § 1 tohoto zákona. Ustanovení § 2 odst. 3 cit. zákona pak stanoví, že se zákon nevztahuje na poskytování informací podle zvláštních právních předpisů. Jako zvláštní předpis hodnotí žalovaný také ustanovení § 133 stavebního zákona. Žalobcem požadované doklady považuje za součást stavební dokumentace a proto je na tento případ nutno použít ustanovení § 133 stavebního zákona a požadované údaje lze poskytnout pouze tomu, kdo prokáže odůvodněnost svého požadavku. Stavební zákon neurčuje, jak má být odůvodněnost požadavku prokázána a žalobce má za to, že je na jeho uvážení posoudit splnění této podmínky. Žalovaný posuzoval odůvodněnost požadavku žalobce také podle ustanovení § 7 zákona o ochraně přírody, a ani zde neshledal, že žádost je důvodná, jelikož žalobce se prezentuje jako nevládní organizace právníků zaměřená na prosazování práva a poskytování bezplatných právních služeb nevládním organizacím a občanům a nikoli jako organizace zabývající se ochranou přírody. Nesouhlasil s tím, že porušil zásadu materiální pravdy, jíž se správní řízení řídí.

Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, stejně tak jako rozhodnutí referátu regionálního rozvoje bylo vydáno v rozporu se zákonem.

Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobce s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., požádal referát regionálního rozvoje do protokolu dne 9.1.2002 (omylem uvedeno 9.1.2001) o zaslání kopií vyjádření, rozhodnutí a stanovisek, založených ve - 3. - 44 Ca 34/2002-38 správním spisu k územnímu řízení na dálnici D 11, stavbě 1104 Libice nad Cidlinou-Chýšť. Požadované doklady označil na kopii územního rozhodnutí ke stavbě, jednalo se celkem o 41 požadovaných dokladů. Při vznesení svého požadavku žalobce rovněž uvedl, že je osvobozen od placení soudních poplatků.

Ze správního spisu soud zjistil, a žalovaný tuto skutečnost potvrdil, že referát regionálního rozvoje nevyzval žalobce k doplnění jeho žádosti. Žalovaný ani referát regionálního rozvoje se tak nezabývali otázkou, zda žalobcův požadavek je důvodný. Zásada materiální pravdy zakotvená ve správním řádu předpokládá zejména aktivní postup správního orgánu, jehož cílem je spolehlivé zjištění stavu věci. Nelze proto závěr, že žalobce nesplnil podmínky pro poskytnutí požadovaných informací učinit z toho, že žalobce svou žádost neodůvodnil, nebo z toho, jak se žalobce prezentuje na veřejnosti. Je povinností správního orgánu zajistit si věrohodné a objektivní důkazy o skutečnostech, které jsou v řízení rozhodné. Žalovaný a stejné tak referát regionálního rozvoje, porušili základní zásadu správního řízení, zásadu materiální pravdy, upravenou v § 3 odst. 4 správního řádu, když nedostatečně zjistili skutkový stav věci.

Žalovaný a stejně tak správní orgán prvního stupně dále věc nesprávně posoudily po právní stránce. Na poskytování informací v oblasti územního plánování a stavebního řízení se vztahuje úprava obsažená v zákoně o informacích s tím, že při poskytování informací specifickou formou nahlédnutím do spisu je třeba respektovat podmínky uvedené v § 133 stavebního zákona. Tento závěr soudu vyplývá z toho, že zákon o informacích je obecnou normou upravující svobodný přístup k informacím a povinnosti povinných subjektů při naplňování tohoto práva. Ustanovení § 133 stavebního zákona je pak lex specialis k tomuto zákonu, ale to pouze pro případy v tomto ustanovení upravené. Z textu ustanovení § 133 stavebního zákona vyplývá, že se týká pouze nahlížení do stavební dokumentace, nikoliv tedy poskytování informací ve stavebním a územním řízení obecně a je možno je použít pouze v případě žádosti o nahlédnutí do této dokumentace. Ze žádosti žalobce vyplývá, že o nahlédnutí do stavební dokumentace nežádal, ale požadoval formou kopií některých dokumentů poskytnutí informací. Povinnost takto požadované informace poskytnout ukládá žalovanému § 14 odst. 3 písm. c) zákona o informacích. Žalovaný tedy byl povinen žalobci požadované informace poskytnout, pokud by nedospěl k závěru, že se těchto informací týkají některá z omezení upravená v § 7 až § 11 zákona o informacích.

Závěrem krajský soud nemohl přehlédnout, i když tuto námitku žalobce neuplatnil, že v předmětné věci rozhodoval o odvolání žalobce nepříslušný správní orgán. Krajský soud v Praze důrazně upozorňuje na znění § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., podle něhož o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Z uvedeného je patrné, že tímto nadřízeným orgánem vyššího stupně je příslušný Krajský úřad Středočeského kraje, nikoli žalovaný.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí referátu regionálního rozvoje byla vydána v rozporu se zákonem. Nezákonnost rozhodnutí tkví jednak v nesprávném právním posouzení věci správním orgánem, jednak v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Ze všech výše uvedených důvodů soud podle § 250j odst. 2 o.s.ř. napadené rozhodnutí i rozhodnutí Okresního úřadu Nymburk referátu regionálního rozvoje zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude nezbytné, aby se žádostí žalobce zabýval referát regionálního rozvoje Okresní úřad Nymburk postupem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a pokud nezjistí některý z důvodů pro odmítnutí žádosti, které jsou v tomto zákoně taxativně vymezené bude povinen informace poskytnout.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 250k odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve věci zcela úspěch a proto mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení, a to 1000,-Kč za uhrazený soudní poplatek a náhradu cestovného 2x 80,-Kč za cestu vlakem z Tábora do Prahy a zpět, tj. celkem 1160,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou podle § 250s odst. 1 o.s.ř. přípustné opravné prostředky, tj. odvolání ani dovolání.

V Praze dne 21.5.2002

Předsedkyně senátu Mgr. Olga Stránská,v.r.