Ekologický právní servis požadoval po Městském úřadu Kolín poskytnutí informací, a to smlouvy o  dílo. Městský úřad Kolín o žádosti rozhodl tak, že informace neposkytl. O odvolání Ekologického právního servisu rozhodla Rada města Kolín tak, odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Důvodem pro neposkytnutí informací byla tvrzená ochrana obchodního tajemství, přičemž Městský úřad Kolín po podání žádosti o poskytnutí informací u smluvních stran smlouvy o dílo zjišťoval, zda považují informace za obchodní tajemství s tím výsledkem, že oslovené obchodní společnosti trvaly na ochraně obchodního tajemství.

Soud na základě žaloby obě rozhodnutí zrušil. Důvodem pro zrušení rozhodnutí bylo to, že ze spisu nebylo nikterak zřejmé, že informace, které byly požadovány, byly za obchodní tajemství podnikateli označeny již před podáním žádosti. Soud dále zdůraznil, že informace může být obchodním tajemstvím pouze tehdy, jsou-li splněny všechny znaky obchodního tajemství vyplývající z ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Soud konečně upozornil i na to, že není možné odepřít informace o celém obsahu smlouvy s odkazem na obchodní tajemství, přičemž odkázal na ustanovené § 9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, které výslovně stanoví, jaké informace není možno neposkytnout z důvodů ochrany obchodního tajemství. 

• Není možné odepřít poskytnutí informací o celém obsahu předmětné smlouvy s odkazem na ochranu obchodního tajemství podle § 9 odst. l zákona o informacích. Soud v této souvislosti poukazuje zejména a ustanovení odstavce 2 citovaného ustanovení, podle něhož není možné z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informací, které se týkají rozsahu používání prostředků z veřejných rozpočtů, jímž se rozumí nejen přímé výdaje veřejných rozpočtů, ale i případné příjmy do veřejných rozpočtů.
• Ustanovení § 9 odst. l zákona o informacích vyžaduje, aby určitá informace byla jako obchodní tajemství označena, tj. výslovný projev vůle podnikatele, že určitá informace je obchodním tajemstvím, přičemž tento projev vůle musí být učiněn před doručením žádosti o poskytnutí informace

44 Ca 82/2005

ČESKA REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Havlové a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Olgy Stránské v právní věci žalobce: Ekologický právní servis, občanské sdružení se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, IČ: 65341490, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti žalované: Radě města Kolína, se sídlem Karlovo náměstí 78, 280 12 Kolín L, o odepření informací, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2005, č. j. 440/05/TAJ,
takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2005, č. j. 440/05/TAJ a rozhodnutí Městského úřadu Kolín ze dne 22. 8. 2005, č. j. 400/05/taj se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 5.575,- Kč k rukám jeho zástupce, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 9. 2005, č. j. 440/05/TAJ zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Městského úřadu Kolín ze dne 22. 8. 2005, č. j. 400/05/taj, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 30. 6. 2005 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že při přezkoumávání rozhodnutí prvostupňového orgánu vzala, v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o informacích") v úvahu, že Městský úřad Kolín podnikl opakovaně kroky k prověření, zda ochrana obchodního tajemství v daném případě trvá a zda smluvní stany umožní přístup k požadovaným informacím. Oslovení členové Sdružení průmyslová zóna Kolín Skanska CZ, a. s., Skanska DS, a. s. a Stavby silnic a železnic, a. s. dopisy ze dne 7. 9. 2005, resp. 11.8. 2005 a 15. 8. 2005 sdělily, že nesouhlasí s poskytnutím informací, které v souladu s § 17 obchodního zákoníku považují za obchodní tajemství, a proto bylo poskytnutí informací v souladu se zákonem odepřeno. Žalovaná dále uvádí, že sdílí názor odvolatele, že ustanovení § 9 odst. 2 zákona o informacích představuje nepřímou novelu § 17 obchodního zákoníku. Jedná se však o přesně stanovenou výjimku, která za porušení obchodního tajemství nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci prostředků z rozpočtu státu, územního celku nebo fondu zřízeného zákonem a nebo nakládání s majetkem těchto subjektů. Ohledně námitky odvolatele, že ustanovení o smluvních pokutách nemůže být předmětem obchodního tajemství již se zřetelem na skutečnost, že se na něj odvolává Smlouva o spolupráci dospěla žalovaná k závěru, že se jedná o jeho subjektivní názor, neboť co je nebo není předmětem obchodního tajemství, musí být posuzováno v každém individuálním případě samostatně a nelze se dovolávat vazby na poskytování prostředků z veřejného rozpočtu na základě Smlouvy o spolupráci. Zdůrazňuje, že již prvostupňový orgán odvolateli opakovaně sdělil, že smluvní pokuta nebyla uplatněna, tudíž nemohla být ani zaplacena a proto nemohlo nastoupit smluvní ustanovení ze Smlouvy o spolupráci o smluvní pokutě. Odvolatel byl rovněž informován o tom, že plnění ze Smlouvy o dílo bylo ukončeno, práce byly provedeny ve smluvních lhůtách a uplatnění smluvní sankce, která byla vázána na dokončení prací, tudíž nepřichází v úvahu. Z uvedených důvodů se žalovaná, jako odvolací orgán, ztotožnila s rozhodnutím prvostupňového orgánu.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s."), jíž se domáhá zrušení rozhodnutí žalované, jakož i prvostupňového rozhodnutí Městského úřadu Kolín. V žalobě namítá, že považuje za nesprávné odmítnutí, poskytnutí Smlouvy o dílo na provedení terénních úprav nazvaná „Příprava území výrobního závodu" uzavřené mezi městem Kolín a dodavateli: Skanska DS, a. s., Stavby silnic a železnic, a. s., a GEOSAN GROUP, a. s. (dále jen „Smlouva o dílo") jako celku že smlouva je chráněna obchodním tajemstvím a smluvní strany nesouhlasí s jejím poskytnutím. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 12 zákona o informacích, podle kterého všechna omezení práva na informace proveden povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to zákon stanoví, což odpovídá všeobecnému požadavku, aby oprávněné omezení přístupu k informacím bylo vždy uplatněno v nejmenším nutném rozsahu. Jde o projev tzv. imperativu publicity veřejné zprávy vyplývajícího z článku 17 Listiny základních práv a svobod a projev minimalizace zásahů do ústavně zaručeného práva vyplývajícího z či. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K otázce vymezení obchodního tajemství žalobce uvádí, že toto může pojmově existovat jen při současném splnění všech 5ti podmínek uvedených v ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Není-li splněno současně všech 5 podmínek podle citovaného ustanovení, o obchodní tajemství se nejedná. Žalobce se domnívá, že výše smluvní pokuty nenaplňuje znaky obchodního tajemství. Žalovaný a správní orgán prvního stupně podle žalobce neměly přijmout argumentaci smluvních stran, ale měly samy přezkoumat, zda jsou splněny další objektivní a subjektivní předpoklady k tomu, aby informace mohla být považována za obchodní tajemství a svůj závěr náležitě odůvodnit. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2003, č. j. 7 Ca 30/2003 - 39 uvádí, že základním prvkem definice obchodního tajemství je pojem „skutečnost", který lze vykládat jako jednotlivý určitý fakt, který existuje v daném okamžiku a je objektivně popsatelný, nikdy to však není smlouva jako celek, protože pojednává o mnoha skutečnostech a jen některé z nich mohou splňovat znaky obchodního tajemství. Má-li být tedy předmětem poskytnutí informací text určitého dokumentu, nelze mít za to, že obchodním tajemstvím je daný dokument jako celek, ale povinný subjekt musí určit, zda takový dokument obsahuje některé skutečnosti, jež by naplňovaly definici obchodního tajemství a pokud ano, potom tyto skutečnosti neposkytne a vhodným způsobem je z dokumentu odstraní. Charakteristickým rysem těchto skutečností je jejich souvislost s podnikem, kterým nemůže být Česká republika nebo ministerstvo, které nejsou způsobilé být nositelem obchodního tajemství, ale druhá strana smlouvy. Žalobce žalovanému vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí k obchodnímu tajemství pouze konstatoval, že pojmové znaky obchodního tajemství byly a jsou naplněny a vůbec nezkoumal, zda jsou splněny všechny objektivní a subjektivní nároky na posouzení požadovaných informací jako obchodního tajemství. Podle žalobce musí povinný subjekt postupovat podle zásad stanovených v § 3 správního řádu a v pochybnostech musí aktivně prověřit splnění podmínek obchodního tajemství a nespoléhat se pouze na tvrzení smluvních stran o tom, že nějaká skutečnost pod tuto ochranu spadá. V případě pochybností, zda určitá informace tvoří předmět obchodního tajemství, měl by povinný subjekt podnikatele vyzvat, aby způsob utajování doložil. Pokud jej nedoloží, není možnost utajení z důvodu obchodního tajemství dána. I když na výzvu Městského úřadu Kolín smluvní strany opětovně potvrdily svůj názor, že v případě Smlouvy o dílo se jedná o obchodní tajemství, nevyplývá z toho, že by všechny pojmové znaky obchodního tajemství byly naplněny. Vzhledem k výše uvedenému žalobce konstatuje, že předmětem obchodního tajemství nelze označit Smlouvu o dílo jako celek a ujednání mezi smluvními stranami v této smlouvě nemohou znemožnit plnění informační povinnosti plynoucí pro povinné subjekty ze zákona o informacích. V případě, že Smlouva o dílo skutečně obsahuje údaje, které lze považovat za obchodní tajemství, měly být povinným subjektem přesně identifikovány a vhodným způsobem z materiálu odstraněny a zbytek materiálu měl být žalobci poskytnut. Žalobce nesouhlasí dále se stanovisky smluvních stran citovaných v napadeném rozhodnutí, že informace nesouvisejí s čerpáním veřejných prostředků, když celá smlouva byla uzavřena mezi Městem Kolín a soukromými podnikatelskými subjekty a týkala se čerpání veřejných prostředků, neboť finanční částky byly poskytovány z veřejných rozpočtů na přípravu území pro průmyslovou zónu či závod Toyota Peugeot Citroen Automobile Czech, s. r. o. Žalobce konstatuje, že na otázku ohledně výše smluvní pokuty mu odpověď byla dána. Žalovaná a Městský úřad Kolín mu však v rozporu se zákonem o informacích odmítly poskytnout informace požadované v bodě č. l žádosti, a to Smlouvu o dílo, čímž bylo zkráceno jeho právo na svobodný přístup k informacím, které je chráněno či. 17 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvádí, že v daném případě jsou splněny všechny podmínky pro vymezení obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku. K ověření trvajících podmínek pro odepření informací vyzval Městský úřad smluvní strany, aby se k dané věci z uvedených hledisek vyjádřily. Stavby silnic a železnic, a. s., dopisem ze dne 15. 8. 2005 sdělily, že na svém stanovisku vyjádřeném v dopise ze dne 25. 2. 2005, že požadované informace mají charakter obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku trvají a nadále nesouhlasí s poskytnutím požadovaných informací třetím osobám. Skanska DS, a. s., dopisem ze dne 11. 8. 2005 (i za dalšího účastníka sdružení Dopravní stavby Holding, a. s.) sdělila, že rovněž trvá na svém stanovisku a nesouhlasí s poskytnutím jiných než obecných údajů (smluvní strany, cena díla, předmět díla) kterékoli třetí osobě, a to v souladu s § 9 zákona o informacích. Po zvážení všech okolností dospěla žalovaná k závěru, že důvody při ochraně obchodního tajemství trvají. Žalovaná vzala při svém rozhodování v úvahu rovněž všechny okolnosti vyplývající z výkladu Listiny základních práv a svobod, příslušných právních předpisů a judikatury, na kterou žalobce odkazoval, a dospěl k závěru, že v daném případě převažuje zájem na ochraně obchodního tajemství před publicitou požadovaných informací. Z uvedených důvodů navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

K vyjádření žalované podal žalobce repliku, ve které uvádí, že plně setrvává na argumentaci uvedené v žalobě, neboť vyjádření žalované neobsahuje žádné informace, důkazy či skutečnosti, které by žalovaná či správní orgán prvního stupně neuvedly již v rozhodnutích. Konstatuje, že mu žalovaná a Městský úřad Kolín odmítly poskytnout Smlouvu o dílo jako celek s odůvodněním, že taje chráněna obchodním tajemstvím a že smluvní strany nesouhlasí s jejich poskytnutím, což žalobce považuje za nesprávné a ve svém důsledku za zasahující do jeho práva na svobodný přístup k informacím. Podle žalobce odůvodnění k obchodnímu tajemství v napadeném rozhodnutí, jakož i ve vyjádření k žalobě, je pouze konstatováním naplnění pojmových znaků obchodního tajemství, které však není dále nijak odůvodněno. Závěrem žalobce shrnuje, že za předmět obchodního tajemství nelze označit materiál -Smlouvu o dílo jako celek. Pokud tato smlouva obsahuje údaje, které lze považovat za obchodní tajemství, měly být přesně identifikovány a vhodným způsobem z materiálu odstraněny a zbytek informace o Smlouvě o dílo (smluvní strany, cenu díla, předmět díla), nelze podle žalobce dovodit, že by tyto informace byly rovny poskytnutí kopie o dílo, jak je žalobce požadoval v bodě l své žádosti, a tedy že všechny ostatní ustanovení smlouvy podléhají ochraně obchodního tajemství.

Krajský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Předmětem napadeného rozhodnutí žalovaného je problematika omezení přístupu k informacím založeného ustanovením či. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které garantuje zákon o informacích tak, že vymezuje kriteria k určení informací, které povinný subjekt nesmí, popř. nemusí poskytnout. Podle § 9 odst. l zákona o informacích povinný subjekt neposkytne informaci, která je označena za obchodní tajemství, s výjimkou informace, která se týká používání prostředků státního rozpočtu, rozpočtu územního celku nebo fondu zřízeného zákonem anebo nakládání s majetkem těchto subjektů (odst. 2 téhož ustanovení). Pojem „obchodní tajemství" vymezuje ustanovení § 17 obchodního zákoníku tak, že tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou anebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Má-li se skutečně jednat o obchodní tajemství, musí být naplněny současně všechny výše uvedené znaky.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ustanovení § 9 odst. l zákona o informacích vyžaduje, aby určitá informace byla jako obchodní tajemství označena, tj. výslovný projev vůle podnikatele, že určitá informace je obchodním tajemstvím, přičemž tento projev vůle musí být učiněn před doručením žádosti o poskytnutí informace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 A 118/2002 - 37).

Žalovaný správní orgán k výzvě podle § 74 odst. l s. ř. s. předložil soudu, a to až po urgenci, správní spis, jež obsahoval toliko návrh na vydání rozhodnutí ze dne 19. 9. 2005, rozhodnutí Městského úřadu Kolín ze dne 22. 8. 2005 a napadené rozhodnutí žalovaného, včetně dokladů o jejich doručení žalobci. Z obsahu správního spisu tak nevyplývá, zda podnikatelé, účastníci smlouvy o dílo, ještě před doručením žádosti o poskytnutí informace Městskému úřadu Kolín, učinili projev vůle o tom, co považují ve vztahu k sobě za předmět obchodního tajemství a co má být utajeno, na jejichž podkladě by bylo možno dovodit, že žalobcem požadovaná informace je podle § 9 odst. l zákona o informacích označena za obchodní tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku.

Za daného stavu tak nelze posoudit, zda informace požadovaná žalobcem byla podnikateli označena za obchodní tajemství, jak vyžaduje ustanovení § 9 odst. l zákona o informacích, a soud proto dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ rozhodnutí, nemá oporu ve spisu. Soud musí přisvědčit námitce žalobce, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatoval naplnění zákonných znaků obchodního tajemství, ale již vůbec nezjišťoval, zda byly splněny všechny podmínky pro posouzení požadovaných informací jako obchodního tajemství a za tím účelem nevyzval podnikatele, aby doložili způsob utajování požadovaných informací. Pokud žalobce namítá, že předmětem obchodního tajemství nelze označit Smlouvu o dílo jako celek, musí soud odkázat na názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, č. j. 7 A 118/2003 - 37, podle kterého se zákon č. 106/1999 Sb. vztahuje  poskytování  informací;   není  tedy  možné  domáhat  se  vydání  smlouvy jako takové (listiny, která daný právní úkon zachycuje), nýbrž jen informace o obsahu takové smlouvy.

Za důvodnou považuje soud námitku žalobce, že není možné odepřít poskytnutí informací o celém obsahu předmětné smlouvy s odkazem na ochranu obchodního tajemství podle § 9 odst. l zákona o informacích. Soud v této souvislosti poukazuje zejména a ustanovení odstavce 2 citovaného ustanovení, podle něhož není možné z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informací, které se týkají rozsahu používání prostředků z veřejných rozpočtů, jímž se rozumí nejen přímé výdaje veřejných rozpočtů, ale i případné příjmy do veřejných rozpočtů.

Z výše uvedených důvodů Krajský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu I. stupně, bez nařízení jednání pro vady řízení podle § 76 odst. l psím. b) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ rozhodnutí nemá oporu ve spisu a dále proto, že skutkový stav vyžaduje ohledně naplnění zákonných znaků obchodního tajemství, u informací obsažených ve Smlouvě o dílo zásadní doplnění. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem vysloveném v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Na nákladech řízení přiznal soud úspěšnému žalobci vůči žalované podle § 60 odst. l s. ř. s. částku 5.575,- Kč (uhrazený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměnu zástupce žalobce ve výši 3.500,- Kč podle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a hotové výdaje ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku k rukám zástupce žalobce ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně (§ 102 a násl. s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.
V Praze dne 14. března 2006
JUDr. Eva Havlová, v. r předsedkyně senátu