V věci Filipek vs. Česká kancelář pojistitelů žadatel požádal Českou kancelář pojistitelů (ČKP) o sdělení informací o výši pojistných plnění uhrazených v roce 2000 a 2001 z titulu tzv. zelené karty, resp. o sdělení celkového plnění na pojistné události mimo území České republiky. ČKP dopisem odmítla žadateli informace poskytnout s tím, že žadatel nepatří mezi subjekty uvedené v zákoně o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Proti tomuto "rozhodnutí" podal žadatel včas odvolání, přičemž o odvolání nebylo ČKP ve lhůtě zákonem stanovené rozhodnuto a nastala tak fikce rozhodnutí, jímž bylo odvoláním napadené rozhodnutí potvrzeno. Fiktivní  rozhodnutí o odvolání napadl  žadatel žalobou u Městského soudu v Praze.

ČKP se bránila poukazem na skutečnost, že její postavení  a působnost jsou upraveny zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla s tím, že tento zákon je zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3  zákona o svobodném přístupu k informacím a zákon o svobodném přístupu k informacím se v daném případě nepoužije. Podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla pak žadatel nepatří mezi subjekty, kterým je ČKP povinna poskytovat informace. ČKP dále tvrdila, že není povinným subjektem podle ustanovení § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Podle rozhodnutí soudu je v daném případě nutno postupovat podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť tento zákon realizuje právo svobodného přístupu k informacím zaručené v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Soud dále rozhodl tak, že Česká kancelář pojistitelů je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky a tedy subjektem povinným poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobou bylo napadeno fiktivní rozhodnutí o odvolání, které není a nemůže být odůvodněno, soud napadené rozhodnutí zrušil jako nepřezkoumatelné a věc vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze je důležitým krokem k vymezení pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky, a tím k určení, který subjekt je povinen poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Za veřejnou instituci soud považuje zejména subjekty, jejichž zřízení je odvozeno od norem  správního práva upravující výkon veřejné správy. Veřejnou správu pak soud nepojímá úzce pouze jako rozhodování o právech a povinnostech, ale i jako správu veřejných prostředků. Mezi veřejné prostředky pak soud zahrnuje i platby získané na základě zákonem stanovené povinnosti.

 

Veřejnou institucí je subjekt, jehož zřízení se odvozuje od veřejného práva, a to zejména z norem správního práva upravujících výkon veřejné správy. Veřejnou správou je nutno rozumět nejen autoritativní rozhodování o právech nebo povinnostech, nýbrž i správu veřejných statků - veřejných prostředků, mezi něž je na místě řadit i platby získané na základě zákonem stanovené povinnosti.

 

Česká kancelář pojistitelů je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, a jako taková je subjektem povinným poskytovat informace dle § 2 odst. l zákona o informacích.

 

33 Ca 39/2002

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Muzikáře a soudkyň JUDr. Zdeňky Vlasákové a JUDr. Hany Douškové v právní věci žalobce .......... Filipka, ..................... proti žalované České kanceláři pojistitelů se sídlem v Praze 5, Štefánikova 32, IČ 70099618, o žalobě proti rozhodnutí žalované podle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,

 

takto :

 

Rozhodnutí žalované o odepření informace požadované žalobcem dle zákona č. 106/1999 Sb. se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.000,- Kč do tři dnů od právní moci rozsudku.

 

Odůvodnění:

 

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ve smyslu § 16 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon o informacích"). Uvedl, ze dne 20.5.2002 požádal žalovanou o poskytnutí informace o výši pojistných plnění uhrazených v roce 2000 a 2001 z titulu tzv. zelené karty, resp. o sdělení výše celkového plnění na pojistné události mimo území České republiky. Dopisem č.j. ČKP/ÚPS-363/02 ze dne 31.5.2002 mu žalovaná sdělila, že mu nemohou být žádané informace sděleny, neboť žalobce jako fyzická osoba nepatří mezi subjekty uvedené v zákoně č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobce podal dne 4.6.2002 odvolání a ani poté nebyly žádané informace sděleny. Protože žalovaná ve lhůtě stanovené zákonem o informacích nevydala rozhodnutí, uplatnila se zákonná fikce, ze vydala rozhodnutí, kterým informace odepřela. Podle žalobce je žalovaná subjektem povinným podle zákona o informacích poskytovat informace vztahující se k její působnosti, když hospodaří s veřejnými prostředky, jak vyplývá ze zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalovaná byla zřízena zákonem za účelem plnění úkolů ve veřejném zájmu, který je dán tím, že každý občan, pokud chce užívat vozidlo, je ze zákona mimo jiné povinen hradit pojistné, resp. odvádět finanční prostředky. Tyto prostředky je nutno považovat za veřejné, když občané jsou povinni je hradit na základě zákonných předpisů vydaných k zajištění činností či úkolů ve veřejném zájmu. Veřejnoprávní povaha úkolů plněných žalovanou vyplývá také z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaná je na základě tohoto ustanovení povinna spravovat garanční fond, provozovat hraniční pojištění, uzavírat dohody s kancelářemi pojistitelů cizích států, spolupracovat se státními orgány ve věcech týkajících se pojištění odpovědnosti, vést evidence a statistiky pro účely pojištění odpovědnosti nebo podílet se na předcházení škodám v silničním provozu. Veřejnoprávní povaha prostředků, s nimž žalovaná hospodaří, je dána zejména ustanovením § 24 zákona č. 168/1999 Sb. Tímto ustanovením jsou upraveny podmínky pro správu garančního fondu. Garanční fond je tvořen z příspěvků pojistitelů a z pojistného plnění za hraniční pojištění. Z garančního fondu je hrazena například škoda na zdraví nebo usmrcením způsobená provozem nezjištěného vozidla, za kterou odpovídá nezjištěná osoba, dále škoda způsobená provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, dále škoda způsobená provozem cizozemského vozidla, za kterou odpovídá osoba, jejíž odpovědnost za tuto škodu je pojištěna hraničním pojištěním, dále škoda způsobená provozem cizozemského vozidla, jehož řidiči nevzniká při provozu tohoto vozidla na území České republiky povinnost uzavřít hraniční pojištění apod. Žalobce se domáhal toho, aby rozhodnutí žalované, kterým mu bylo odepřeno poskytnutí informace dle zákona o informacích, bylo zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodujícím a hlavním právním předpisem upravujícím postavení a působnost žalované je zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Ve smyslu tohoto zákona je žalovaná povinna či oprávněna poskytovat informace Ministerstvu vnitra ČR (údaje týkající se vzniku, změny a zániku pojištění odpovědnosti za podmínek stanovených zákonem - § 15 odst. 3 z.č. 168 1999 Sb.). informace poskytuje též pojistiteli (údaje jím vedené - § 15 odst. 5 z.č. 168/1999 Sb.), dále správním orgánům (informace jimi požadované při šetření přestupku podle § 23a odst. l písm. a) z.č. 200/1990 Sb., o přestupcích - § 16 odst. 5 z.č. 168/1999 Sb.) a v rámci spolupráce se státními orgány (informace ve věcech týkajících se pojištěni odpovědnosti - § 18 odst. 2 písm. e) z.č. 168/1999 Sb.). Žalobce nepatří mezi uvedené subjekty a tudíž žalovaná není oprávněna poskytnout mu požadované informace. Žalovaná není ani z pohledu zákona o informacích subjektem povinným poskytovat informace, neboť nepatří mezi subjekty vyjmenované v § 2 odst. l a odst. 2 tohoto zákona. Činnost žalované je upravena pouze zákonem č. 168/1999 Sb. Povazuje za nesprávné tvrzení žalobce, ze v rámci správy garančního fondu podle § 18 odst. 2 písm. a) z.č. 168/1999 Sb. nakládá s prostředky veřejnoprávní povahy. Podle § 24 odst. l z.č. 168/1999 Sb. je garanční fond tvořen příspěvky pojistitelů a pojistným za hraniční pojištění. Pojistitelé (pojišťovny) jsou jako obchodní společnosti soukromoprávními subjekty a jejich příspěvky jsou tedy soukromoprávní povahy. Pojistné za hraniční pojištění se v souladu s ust.§ 14 z.č. 168/1999 Sb. vybírá od řidičů cizozemských vozidel vstupujících na území ČR. Garanční fond není tvořen prostředky veřejné povahy a žalovaná není veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. l zákona o informacích. Za rozhodující žalovaná povazuje negativní vymezení ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o informacích, podle něhož na subjekty, jejichž postup při poskytování informací je upraven zvláštními přepisy (tj. v daném případě z.č. 168/1999 Sb.) se zákon o informacích nevztahuje a tudíž nejsou k podávání informací dle tohoto zákona povinny. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaná nebyla povinna vydat rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. l zákona o informacích a není zde ani možné uplatnit zákonnou fikci vydání rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 4 zákona o informacích. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

Městský soud v Praze jako soud věcně a místně příslušný (§ 246 odst. l, § 246a odst. l o.s.ř.) po zjištění, že žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu (resp. zákonné fikci tohoto rozhodnutí) byla podána ve lhůtě uvedené v § 250b odst. l o.s.ř., přezkoumal z hlediska uplatněných žalobních důvodů zákonnost napadeného rozhodnutí žalované, jakož i zákonnost řízení, které mu předcházelo (§ 250i odst. l a 3). O žalobě rozhodl bez jednání ve smyslu ust. § 250f odst. l písm. a) o.s.ř., když ani účastníci nařízení jednání nežádali (§ 250f odst. l písm. b) a odst. 2 o.s.ř.).

V předmětné věci žalobce požaduje informaci na podkladě svého práva o svobodném přístupu k informacím, které je mu zaručeno článkem 17 Listiny základních práv a svobod a jehož realizace je zaručena zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny lze právo vyhledávat a šířit informaci omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Žádost žalobce o poskytnutí informace musí být tedy posouzena z hlediska zákona o informacích a nikoliv podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jak namítá žalovaná. Její závěr o tom, ze žalobce nepatří mezi subjekty, kterým je oprávněna a povinna dle zákona č. 168/1999 Sb. poskytnout informaci, a ze mu tudíž není oprávněna ani povinna poskytnout informaci požadovanou podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je proto nesprávný.

Zbývá tedy posoudit další námitku žalované, že není povinným subjektem dle § 2 odst. l a 2 zákona o informacích a povinnost poskytovat informace podle tohoto zákona se na ni nevztahuje. Ustanovení § 2 zákona o informacích v odst. l stanoví, ze povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení jsou povinnými subjekty dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob o oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Žalovaná Česká kancelář pojistitelů byla zřízena zákonem č. 168/1999 Sb., je organizací pojistitelů a působí v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Její působnost je vymezena ustanovením § 18 odst. 2 cit. zákona, podle něhož mimo jiné spravuje garanční fond (písm. a), provozuje hraniční pojištění (písm. b). Podle odstavce 3 citovaného ustanovení členství v Kanceláři vzniká nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva, kterým bylo pojistiteli uděleno povolení k provozováni pojištěni odpovědnosti a dle odstavce 5 citovaného ustanovení člen Kanceláře je povinen platit Kanceláři příspěvky, které lze použít jen k zabezpečení působnosti Kanceláře. Podle § 24 odst. l tohoto zákona garanční fond se tvoří z příspěvků pojistitelů a z pojistného za hraniční pojištění. Povinnost uzavřít s Kanceláří pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla na území České republiky ("hraniční pojištění") spojenou s povinností zaplatit pojistné, je upravena v § 14 citovaného zákona.

Je nepochybné, ze Česká kancelář pojistitelů není státním orgánem ani orgánem místní samosprávy a ze není subjektem, kterému bylo zákonem svěřeno rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy. Zbývá tedy posoudit, zda je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, tj. zda je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. l zákona o informacích. Pojem "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" byl do uvedeného ustanovení zákona o informacích vtělen novelou zákona o informacích provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., kterým se mění z.č. 483/1991 Sb., o České televizi, aniž byl jeho význam blíže vymezen. Veřejnou institucí je podle názoru soudu nutno chápat takový subjekt, jehož zřízení se odvozuje od veřejného práva, a to zejména z norem správního práva upravujících výkon veřejné správy. Veřejnou správou je nutno rozumět nejen autoritativní rozhodování o právech nebo povinnostech, nýbrž i správu veřejných statků - veřejných prostředků, mezi něž je na místě řadit i platby získané na základě zákonem stanovené povinnosti. V daném případě půjde o příspěvky, které je povinen platit Kanceláři každý člen Kanceláře (§18 odst. 5 zák. č. 168/1999 Sb.), patří sem i prostředky získané zaplacením pojistného z hraničního pojištění, když povinnost platit toto pojistné je upravena v § 14 zák. č. 168/1999 Sb. Jak bylo již výše uvedeno, do působnosti Kanceláře vymezené ustanovením § 18 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb. patří správa garančního fondu a provozování hraničního pojištění a z takto vymezené působnosti soud dovozuje, že Česká kancelář pojistitelů hospodaří s veřejnými prostředky. Z uvedené skutečnosti a dále z toho, ze tento subjekt byl zřízen zákonem, jakož i z její další působnosti vymezené shora uvedeným ustanovením (zabezpečuje plnění úkolů souvisejících s jejím členstvím v Radě kanceláří, uzavírá dohody s kancelářemi pojistitelů cizích států a zabezpečuje úkoly vyplývající z těchto dohod, spolupracuje se státními orgány ve věcech týkajících se pojištění odpovědnosti, vede evidence a statistiky pro účely pojištění odpovědnosti, podílí se na předcházení škodám v silničním provozu), je dle názoru soudu zřejmé, že Česká kancelář pojistitelů byla zřízena ve veřejném zájmu a je tudíž veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, a jako taková je subjektem povinným poskytovat informace dle § 2 odst. l zákona o informacích.

Z předložených podkladů vyplývá, že žalobce požádal žalovanou o poskytnutí informace dle zákona o informacích podáním ze dne 20.5.2002, na které žalovaná odpověděla přípisem ze dne 31.5. 2002 a  jeho žádosti nevyhověla. Informace nebyla sdělena ani na základě odvolání žalobce ze dne 4.6.2002, kdy dopisem žalované ze dne 4.6.2002 mu bylo sděleno, že žalovaná není povinným subjektem ve smyslu zákona o informacích a není tudíž ani povinna vydávat zamítavé rozhodnutí.

Podle § 15 odst. l zákona o informacích, pokud povinný subjekt, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí, které musí mít náležitosti stanovené v odst. 2 tohoto ustanovení, tj. musí obsahovat označení povinného subjektu, číslo jednací a datum vydání rozhodnutí, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku, vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka povinného subjektu s uvedením jména, příjmení a funkce. Takové rozhodnutí je třeba doručit do vlastních rukou zadatele.

V předmětné věci povinný subjekt neposkytl požadovanou informaci ve lhůtě 15 dnů uvedené v § 14 odst. 3 písm. c) zákona o informacích a protože shora uvedený připiš ze dne 31.5.2002 nemá náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o informacích, je nezbytné ve smyslu § 15 odst. 4 cit. zákona vycházet z fikce, ze povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým požadované informace odepřel. Ani další připiš žalovaného ze dne 4.6.2002, kterým reagoval na odvolání žalobce, nesplňuje náležitosti rozhodnutí a je proto nutné vycházet z toho, ze odvolací orgán nerozhodl o odvolání ve lhůtě 15 dnů, jak stanoví § 16 odst. 3 zákon o informacích. Ve smyslu tohoto ustanovení je třeba vycházet z fikce, že nadřízený povinný subjekt vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Ta skutečnost, ze ve lhůtě požadované zákonem nebylo vydáno rozhodnutí obsahující náležitosti uvedené v 15 odst. 2 zák. o informacích a místo toho bylo žalobci zasláno pouze sdělení o nevyhovění jeho žádosti o informaci, a že subjekt, který měl podle zákona o informacích o odvolání žalobce rozhodnout, tak ve lhůtě uvedené v § 16 odst. 3 citovaného zákona neučinil, má za následek, ze napadené rozhodnutí, resp. fikce takového rozhodnutí, není (a v případě fikce ani nemůže být) odůvodněno, jak požaduje § 15 odst. 2 cit. zákona, a proto je bez ohledu na event. další vady nepřezkoumatelné.

Protože napadené rozhodnutí bylo shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soudu nezbylo, než je zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 250f odst. l písm. a) o.s.ř.).

Žalobce měl úspěch ve věci, proto má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku 1.000,- Kč (§ 250k odst. l o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku    není  opravný prostředek přípustný (§ 250j odst. 4 o.s.ř.)

V Praze dne 31. října 2002

JUDr. Ladislav    Muzikář, v.r.

předseda senátu