ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a JUDr. Ivo Slaniny v právní věci žalobce J. Horníka bytem XXXXXXXXXX proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem Praha l, nábřeží Ludvika Svobody 12, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9.1. 2003, č.j.77/2002-510-RK/3,

takto:

I. Rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9.1.2003, č.j. 77/2002-510-RK/3 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9.1.2003, č.j. 77/2002-510-RK/3, jímž byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 16.12.2002, č.j. 3612002-KM-TISK/4, v neposkytnutí kopie materiálu týkajícího se Zprávy o výsledcích jednání mezi státem a společnosti Housing & Construction (CZ), a.s. ve věci výstavby D 47, která byla dne 16.12.2002 předložena k projednání vládě, a současně toto rozhodnutí potvrzeno.

Žalobce především namítl, že není v souladu se zákonem závěr ministra dopravy, pokud dovodil, že požadovaný materiál nelze poskytnout z toho důvodu, že jako celek tvoři obchodní tajemství a vztahuje se tedy na něho ustanovení § 9 odst.l zák.č. 106/1999 Sb. podle něhož se nesmí poskytovat informace označená za obchodní tajemství.

Obchodní tajemství je totiž vymezeno v ustanovení § 17 odst.l obchodního zákoníku poměrně striktně a lze za něj považovat pouze skutečnosti, které jsou obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje. V této souvislosti je v první řadě třeba klást důraz na pojem "skutečnost", který je základním stavebním prvkem definice obchodního tajemství. Pojem "skutečnost" lze pak vykládat jako jednotlivý určitý fakt, který existuje v daném okamžiku a je objektivně popsatelný, tj. nelze ho subjektivně vykládat jinak. Skutečnost je tedy fakt, že např. podnikatel má uzavřenou smlouvu s jiným subjektem a že objem dodávek je takový a takový. Skutečností však není nikdy smlouva jako celek, protože pojednává o mnoha skutečnostech a jen některé z nich mohou splňovat znaky obchodního tajemství. Má-li být tedy předmětem poskytnutí informace text určitého dokumentu, nelze mít za to, že obchodním tajemstvím je daný dokument jako celek, nýbrž povinný subjekt musí určit, zda takový dokument obsahuje některé skutečnosti, jež by naplňovaly definici obchodního tajemství a pokud ano, potom tyto skutečnosti neposkytne a vhodným způsobem je z dokumentu odstraní. Tento princip selekce vyplývá i z ustanovení § 12 zák.č. l06/1999 Sb. Z uvedeného je tedy nepochybné, že požadovaný materiál nemůže být ve svém celku považován za obchodní tajemství, protože nepochybně obsahuje informace, které tímto tajemstvím nejsou, např. den uzavření Realizační dohody, apod.

Dále namítl, že i kdyby byl akcentován závěr, že požadovaný materiál je onou "skutečností", absentují zde zákonné podmínky stanovené obchodním zákoníkem, aby mohl být považován uvedený materiál za obchodní tajemství.

Především nelze požadovaný materiál jako celek, tj. všechny informace v něm obsažené, charakterizovat jako skutečnost obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem. Za takové skutečnosti jsou zpravidla považovány, např. seznamy prodávajících, obchodní plány, výrobní programy, technologické postupy, technické výkresy, apod. Již z názvu požadovaného materiálu však vyplývá, že jde o dokument, který shrnuje kroky, jež byly učiněny v projektu výstavby dálnice D 47. Je tedy možné, že požadovaný materiál obsahuje některé skutečnosti uvedené povahy, ale takových bude nepochybně minimum. Navíc je třeba podotknout, že charakteristickým rysem těchto skutečností je jejich souvislost s podnikem, kterým však může být pouze druha strana realizovaného projektu, tj. společnost Housing & Construction (CZ), a.s. a nikoliv Česká republika nebo ministerstvo, které nejsou způsobilé být nositelem obchodního tajemství. Lze ale s úspěchem pochybovat,že požadovaný materiál obsahuje jenom takové skutečnosti, jež by se týkaly pouze této společnosti, protože Ministerstvo dopravy a spojů při zpracování tohoto materiálu tam nepochybně zahrnulo i informace o vlastní činnosti. Lze ovšem namítnout i to, že s největší pravděpodobností obsahuje požadovaný materiál mnoho skutečností, které jsou známé nejen v příslušných obchodních kruzích, ale i v široké veřejnosti. Tak např. ministr dopravy a spojů v rámci svého vystoupení v Poslanecké sněmovně dne 29.11.2002, poměrně podrobně charakterizoval tzv. Realizační dohodu uzavřenou dne 25.6.2002 mezi Českou republikou a společností Housing & Construction (CZ), a.s., která je základním smluvním instrumentem celého projektu a rovněž nastínil základní problémy tohoto projektu, tj. nepochybně veřejně mluvil o skutečnostech, které musí být obsaženy v požadovaném materiálu. Nesprávné je i tvrzení v napadeném rozhodnutí, že existuje povinnost zachovávat důvěrnost informací, zakotvená v Realizační dohodě. Ačkoliv tento závazek může existovat, Ministerstvo dopravy a spojů jej uzavřelo v rozporu se zákonem, resp. nebude moci takovému závazku dostát, protože žádný smluvní závazek nemůže modifikovat kogentní ustanovení zákona. Obchodní zákoník sice stanoví ochranu pro důvěrné informace v ustanovení § 271, avšak vystupuje-li v obchodním vztahu subjekt, který je ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. povinným subjektem, tato ochrana se neuplatní. Je tomu tak proto, že tento zákon důvěrnost informací jako důvod pro neposkytnutí této informace nezná a navíc důvěrné informace nelze zařadit pod pojem obchodního tajemství. Ministr dopravy byl proto povinen zkoumat, které ze skutečností naplňuji zákonné znaky obchodního tajemství a pouze a jen takové neměly být poskytnuty. Ostatní skutečnosti naproti tomu měly být poskytnuty, protože tento závěr lze dovodit z ustanovení § 12 zák.č. 10611999 Sb., podle něhož všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon.

Posléze pak namítl i nesprávnost závěru Ministerstva dopravy a spojů, jež byla v podstatě potvrzena i ministrem dopravy spočívající v tom, že požadovaný materiál nelze poskytnout rovněž proto, že obsahuje "i dokumenty a informace", které byly podle § 11 odst. 2 písm.a) zák.č.106/1999Sb. poskytnuty třetími osobami, jimž povinnost poskytnout informace tento zákon neukládá, a tyto osoby nedaly k poskytnutí informace souhlas. Je sice možné, že požadovaný materiál takové informace obsahuje, rozhodně však nelze takto charakterizovat celý materiál, pokud ovšem požadovaný materiál nezpracovával třetí subjekt, jež ho pak následně poskytl Ministerstvu dopravy a spojů. To lze však těžko předpokládat a proto i zde platil princip selekce spočívající v tom, že toto ministerstvo mělo takové informace identifikovat, vhodným způsobem z materiálu odstranit a zbytek poskytnout. Přestože tyto nesprávnosti namítal v podaném rozkladu, ministr se touto námitkou vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí je proto v rozsahu potvrzení rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, odkazující na ustanovení § 11 odst.2 písm.a) zák.č. 106/1999 Sb., nepřezkoumatelné pro absenci důvodů.

Ministr dopravy v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že prvostupňové rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 16.12.2002, č.j. 36/2002-KM-TISK/4 a žalobou napadené rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9.1.2003, č.j. 77/2002-510-RK/2 byly na základě žaloby přehodnoceny s tím, že právní závěry v nich obsažené, je nutno považovat za odpovídající zjištěnému skutkovému stavu v době jejich vydání, který ale není plně dokumentován v dotyčných správních spisech. Je tomu tak proto, že v mezích žalobních bodů nelze úspěšně uplatnit tvrzení skutečností vyplývajících z odůvodnění obou správních rozhodnutí. Vyžádaný materiál byl totiž jako celek označen obchodním tajemstvím (§ 9 odst. l zák.č.106/1999 Sb.), ale dodatečně bylo došetřeno, že obsah vyžádané informace je přístupný. Zpráva vlády o stavu přípravy projektu dálnice D 47 byla přednesena na jednání Poslanecké sněmovny dne 29.11.2002, tato zpráva vycházela z vyžádaného materiálu a je volně přístupná na internetových stránkách Poslanecké sněmovny. Před vydáním rozhodnutí soudu byly proto žalobci poskytnuty informace v takovém rozsahu, že je dán důvodný předpoklad proto, že tento účastník řízení učiní prohlášení, že byl po podání žaloby postupem správního orgánu uspokojen.

Žalobce ve vyjádření ze dne 27.8.2003 poukázal na to, že mu správní orgán poskytl dodatečně dopisem ze dne 21.7.2003 část materiálů, jež chyběla v dopise ze dne 10.4.2003, ale požadovaný materiál mu dosud nebyl poskytnut v celém rozsahu. V tomto směru šlo o dopis advokátní kanceláře CMS Cameron Mc Kenna ze dne 9.12.2002 a kompletní přílohu požadovaného materiálu č. 3.

Ministerstvo dopravy pak sdělilo soudu dopisem ze dne 1.10.2003, že pokud jde o dokument "Právní posouzeni" od CMS, byl tento dokument skutečně vložen pro vládu a jedná se o materiál, jež je požadovaný žalobcem. Jedná se však o materiál zpracovaný a poskytnutý žalovanému třetími osobami, jimž povinnost poskytnutí informace zák.č. 10ó/1999 Sb. neukládá (§ 11 odst.2 písm.a)) a tyto osoby nedaly k poskytnutí informací souhlas. Žalobci bylo proto poskytnuto omezené znění dokumentu tak, aby mu bylo vyhověno a zároveň nebyly ohroženy oprávněné zájmy České republiky jednající prostřednictvím žalovaného. Pokud jde o přílohu č. 3 požadovaného materiálu, ta již byla žalobci opakovaně poskytnuta. Ministerstvo dopravy pak tento dopis uzavřelo tím, že již nebude činit další úkony, jimž by žalobce uspokojovalo.

Žalobce pak v dopise ze dne 23.10.2003 sdělil soudu, že mu dopis advokátní kanceláře CVIS Cameron Mc Kenna ze dne 9,12.2002 nebyl poskytnut v plném rozsahu, přestože odůvodnění Ministerstva dopravy nemá oporu v zákoně č. 106/1999 Sb. Právní posudek byl totiž zpracován na žádost Ministerstva dopravy a spojů a proto existovala povinnost informace v něm obsažené poskytnout. Příloha č. 3 již byla poskytnuta v plném rozsahu. Z těchto důvodů nebyl jeho nárok na poskytnutí všech informací obsažených v dopise advokátní kanceláře CMS Cameron Mc Kenna uspokojen a není tak dán důvod pro zastavení řízení dle § 62 s.ř.s. Žalobce svůj písemný přednes pak uzavřel s tím, že na podané žalobě trvá, protože obě správní rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem.

Městský soud v Praze ve specializovaném senátě pro věci správního soudnictví přezkoumal z podnětu podané žaloby (§ 4 odst.l písm.a) s.ř.s, § 75 s.ř.s.) napadené rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9.1.2003, č.j. 77/2002-510-RK/3, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je třeba zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

Ministerstvo dopravy a spojů vydalo dne 16.12.2002 pod č.j. 36/2002-KM-TISK/4 rozhodnutí, kterým podle § 9 a § 11 odst. 2 písm.a) zák.č. 10611999 Sb. neposkytlo J. Horníkovi kopii materiálu týkajícího se Zprávy o výsledcích jednání mezi státem a společností Housing & Construction (CZ), a.s., jež byla dne 16.12.2002 předložena ministrem dopravy a spojů k projednání vládě.

Ministerstvo dopravy a spojů rozhodlo způsobem shora uvedeným ze tří důvodů. Především proto, že předmětný materiál, jež se týká výsledku jednání mezi státem a společností Housing  & Construction (CZ), a.s., obsahuje informace, které nejsou běžně dostupné a tvoří obchodní tajemství České republiky ve smyslu ustanovení § 17 obchodního zákoníku a se zřetelem k tomu je třeba odpovídajícím způsobem zajišťovat jejich utajení. Nemnožnost poskytnutí předmětného materiálu však vyplývá i ze skutečnosti, že ten obsahuje i dokumenty a informace, které byly podle § 11 odst.2 písm. a) zák.č. 106/1999 Sb. poskytnuty tomuto ministerstvu třetími osobami, jimž povinnost poskytnout informace zákon neukládá a tyto osoby nedaly k poskytnutí informací souhlas. Posléze pak nemožnost poskytnutí předmětného materiálu je dána i závazkem zachovávat důvěrnost a ochranu obchodního tajemství, jež byl České republice založen přímo tzv. Realizační dohodou uzavřenou dne 25.6.2002 mezi Českou republikou, jednající prostřednictvím Ministerstva dopravy a spojů, a již zmíněnou společností Housing & Construction (CZ), a.s.

Ministr dopravy vydal dne 9.1.2003 pod č.j. 77/2002-510-RK/3 rozhodnuti, jímž podle § 61 odst.2 správního řádu zamítl rozklad J. Horníka proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 16.12.2002, č.j. 36/2002-KM-TISK/4 a současně toto rozhodnutí potvrdil.

Rozklad J. Horníka ze dne 19.12.2002, v němž požaduje změnu napadeného rozhodnutí tak, že se požadovaný materiál poskytuje, s výjimkou těch skutečností, jež naplňuji znaky obchodního tajemství, nebyl shledán důvodným.

Druhostupňový správní orgán dospěl k závěru, že prvostupňové správní rozhodnutí je zákonným a věcně správným aktem, protože bylo vydáno orgánem k tomu příslušným, vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahuje předepsané náležitosti. Je totiž zřejmé, že na materiál "Zpráva o výsledcích jednání mezi státem a společností Hausing & Construction (CZ), a.s. ve věci výstavby D 47" se vztahuje ustanovení § 9 odst.l zák.č. 106/1999 Sb., neboť je jako celek obchodním tajemstvím a proto požadovaná informace nemůže být poskytnuta. Předmět obchodního tajemství je totiž jednoznačně vymezen v ustanovení § 17 až § 20 obchodního zákoníku a v ustanoveni § 51 téhož zákona (práva náležející k podniku s obsahem skutečností souvisejících s podnikem, jestliže splňují stanovené znaky - tj. mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální nebo nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a jejich utajení zajišťuje podnikatel odpovídajícím způsobem). Obsah obchodního tajemství tak může být široký a nelze souhlasit se žadatelem, podle kterého mohou být obsahem tohoto tajemství pouze některé skutečnosti. Vyžádaný materiál je obchodním tajemstvím jako celek, který není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupný a předmětem tohoto tajemství jsou zároveň i jednotlivé skutečnosti v materiálu uvedené, o čemž ani žadatel sám nepochybuje. Záleží totiž na vůli podnikatele, jemuž právo z obchodního tajemství náleží, zda mají být skutečnosti utajovány nebo nikoliv a jaký zvolí způsob ochrany.Výlučné oprávnění nakládat s obchodním tajemstvím má podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje a právo k užití obchodního tajemství nebylo Ministerstvu dopravy a spojů uděleno.Proto v případě poskytnutí požadovaného materiálu by se toto ministerstvo dopustilo porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství a vystavilo se tak i riziku žaloby. Jelikož je tedy prokazatelné, že realizace projektu D 47 splňuje všechny znaky obchodního tajemství, informace nejsou běžně dostupné a obě smluvní strany odpovídajícím způsobem zajišťuji jejích utajení (tento závazek je ostatně potvrzen v Realizační dohodě ze dne 25.6.2002), potom z těchto důvodů nelze akceptovat námitky uvedené v rozkladu J. Horníka. Ze všech těchto důvodů bylo třeba považovat právní závěry prvostupňového rozhodnuti za správné a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Protože i jeho odůvodnění bylo konkrétní a vyčerpávající, rozklad musel být zamítnut a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno.

Městský soud v Praze přesevším musí uvést, že o žalobě nemohl rozhodnout podle ustanovení § 62 odst.4 s.ř.s., tedy zastavit řízení v důsledku uspokojeni žalobce, a to i za stavu, pokud by žalobce byl skutečně a objektivně uspokojen. Je tomu tak proto, že chybí rozhodující zákonný znak tohoto postupu, kterým je prohlášení žalobce, že byl postupem správního orgánu uspokojen nebo nevyjádření se žalobce v soudem stanovené lhůtě stran toho, že byl uvedeným postupem uspokojen, jestliže by bylo ze všech okolnosti případu zřejmé, že k jeho uspokojení došlo (§ 62 odst.4 s.ř.s.).

Se zřetelem k tomu, že se v tomto případě nic takového nestalo a žalobce naopak v písemném sdělení ze dne 23.10.2003 prohlásil výslovně k soudu, že postupem správního orgánu nebyl uspokojen a že na žalobě trvá, musel Městský soud v Praze přezkoumat napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst.2 s.ř.s.) a přitom vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Oba správní orgány zaujaly v odůvodnění svých rozhodnutí názor, že na materiál "Zpráva o výsledcích jednání mezi státem a společností Housing & Construction (CZ), a.s. ve věci výstavby D 47" se vztahuje ustanovení § 9 odst.l zák.č. 106/1999 Sb., protože je jako celek obchodním tajemstvím. Obsah tohoto tajemství pak může být široký a nelze souhlasit se žadatelem, podle něhož mohou být obsahem obchodního tajemství pouze některé skutečnosti. Tyto skutečnosti jsou podle správních orgánů důvodem pro nevyhovění žádosti žalobce o poskytnuti předmětného materiálu.

Žalobce proti tomu v žalobě namítl, že má-li být předmětem poskytnutí informace text určitého dokumentu, tj. mimo jiné soubor určitých skutečností, nelze mít za to, že obchodním tajemstvím je daný dokument jako celek, ale povinný subjekt musí určit, zda takový dokument obsahuje skutečnosti, které naplňují definici obchodního tajemství a pokud tomu tak je, potom tyto skutečnosti neposkytne a vhodným způsobem je z dokumentu odstraní, např. začerněním, apod.

Městský soud v Praze má za to, že požadovaný materiál nepochybně obsahuje mnoho skutečností, ale je velmi nepravděpodobné, aby všechny tyto skutečnosti splňovaly podmínky stanovené v § 17 obchodního zákoníku, kde j. definováno obchodní tajemství a v důsledku toho by se tak celý požadovaný materiál stal obchodním tajemstvím. Ostatně praxe a další postupy správních orgánů (přehodnocení věci, dodatečné došetření, že obsah vyžádané informace je přístupný) svědčí o opaku. Ochrana obchodního tajemství podle § 9 odst. l zák.č. 106/1999 Sb. je nepochybně omezením práva na informace, kde je třeba aplikovat obecné ustanovení § 12 zák.č. 106/1999 Sb., podle něhož všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace, včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Z dikce ustanovení § 12 zák.č. 106/1999 Sb. lze podle názoru Městského soudu v Praze dovodit, že povinný subjekt vyloučí z informace, kterou má na žádost poskytnout, ty její části, které nelze poskytnout, např. z důvodu ochrany obchodního tajemství, nebo k jejichž neposkytnutí je oprávněn třeba jejich výmazem z textu, a zbývající části pak poskytne.

Ze všech těchto důvodů proto považuje Městský soud v Praze shora uvedenou žalobní námitku za opodstatněnou z důvodu nesprávného právního názoru obou správních orgánů.

Oba správní orgány rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí vyslovily názor, že požadovaný materiál jako celek naplňuje všechny znaky obchodního tajemství, informace z něho vyplývající nejsou běžně dostupné a obě smluvní strany odpovídajícím způsobem zajišťují jejich utajení. Rovněž tato skutečnost je podle správních orgánů důvodem pro nevyhovění žádosti žalobce o poskytnutí požadovaného materiálu.

Žalobce proti tomu v žalobě namítl, že celý požadovaný materiál nesplňuje znaky obchodního tajemství a není tomu tak ani v případě, že budou samostatně posuzovány jednotlivé skutečnosti v materiálu obsažené. Oba správní orgány byly proto povinny zkoumat, které z těchto skutečností naplňovaly zákonné znaky obchodního tajemství, přičemž pouze a jen takové neměly být poskytnuty, kdežto ostatní skutečnosti ano. Tento postup lze zřetelně vyvodit z dikce ustanovení § 12 zák.č. 106/1999 Sb. Konkrétně pak dovozoval, že všechny informace obsažené v požadovaném materiálu, nelze charakterizovat jako skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, protože za takové skutečnosti je třeba zpravidla považovat např. seznamy prodávajících, obchodní plány, výrobní programy, technologické postupy nebo technické výkresy a nikoliv kroky, které byly učiněny v projektu výstavby dálnice D 47. Ostatně v tomto případě není ani dán další charakteristický rys těchto skutečností, kterým je jejich souvislost s podnikem, jimž může být pouze druhá smluvní strana realizovaného projektu, tj. společnost Housing & Construction (CZ), a.s., neboť Česká republika (ani ministerstvo) nejsou subjekty způsobilé být nositelem obchodního tajemství. Lze však s úspěchem pochybovat o tom, že požadovaný materiál obsahuje jenom takové skutečnosti, jež by se týkaly uvedené společnosti, protože ministerstvo při zpracování požadovaného materiálu nepochybně zahrnulo do dokumentu i informace o vlastní činnosti. Stejně tak dovodil, že není dán ani další znak obchodního tajemství, kterým je fakt, že daná skutečnost nesmí byt známa v příslušných obchodních kruzích. Požadovaný materiál totiž s největší pravděpodobností obsahuje mnoho skutečností, které jsou známé nejen v příslušných obchodních kruzích, ale i v široké veřejnosti, o čemž svědčí projednávání Informace vlády o postupu přípravy výstavby dálnice D 47 dne 29.11.2002 v Poslanecké sněmovně, kde byla ministrem dopravy poměrně podrobně charakterizována struktura Realizační dohody ze dne 25.6.2002, jež je základním smluvním instrumentem celého projektu. Konečně pak dovodil, že zákon č. 106/1999 Sb. nezná důvěrnost informaci jako důvod pro neposkytnutí informace, přičemž důvěrné informace nelze ani zařadit pod pojem obchodního tajemství.

Městský soud v Praze má za to, že závěry obou správních orgánů stran toho, že požadovaný materiál je třeba označit za obchodní tajemství, jsou nepřezkoumatelné a zcela znemožňují přezkumnou činnost soudu.

Obchodní tajemství je vymezeno v ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Prvostupňový správní orgán se v odůvodnění svého rozhodnutí ani nepokusil aplikovat ustanovení § 17 obchodního zákoníku na tento konkrétní případ a zcela obecně nepřezkoumatelným způsobem konstatoval, že "informace...splňují všechny znaky obchodního tajemství ve smyslu ustanovení § 17, nejsou běžně dostupné a obě smluvní strany odpovídajícím způsobem zajišťují jejich utajení". Důvody proč tomu tak je, ovšem žádné neuvedl. Přestože žalobce v rozkladu ze dne 19.12.2002 v tomto směru zcela opodstatněně vytýkal, že "ministerstvo sice vyjmenovává výše uvedené znaky obchodního tajemství a dovozuje, že všechny tyto znaky jsou naplněny, zcela opomíjí podstatu uvedené definice, tj. „že uvedené znaky se musí vztahovat k určité skutečnosti ...", druhostupňový správní orgán nedostál své přezkumné povinnosti a pochybení prvostupňového správního orgánu nenapravil. Z odůvodnění druhostupňového správního orgánu je totiž zřejmé, že tento správní orgán dospěl k závěru, že požadovaný materiál je obchodním tajemstvím jako celek, splňuje všechny znaky obchodního tajemství, že informace z něho vyplývající nejsou běžně dostupné a že obě smluvní strany odpovídajícím způsobem zajišťují jejích utajení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí však není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a podle jaké právní normy rozhodl. Jinak řečeno druhostupňové správní rozhodnutí se dopustilo stejných pochybení jako rozhodnutí prvostupňové, a opět pouze vyjmenovává znaky obchodního tajemství, tvrdí, že všechny jeho znaky jsou naplněny, aniž je ovšem vztahuje k určitým faktům tohoto konkrétního případu, jež existují. Opět, i v tomto rozhodnutí, absentují konkrétní důvody, proč požadovaný materiál splňuje znaky obchodního tajemství podle § 17 obchodního zákoníku.

 

Městský soud v Praze ovšem jinak považuje za opodstatněnou námitku žalobce, že se zřetelem k ustanovení § 12 zák.č. 106/1999 Sb. byly oba správní orgány povinny zkoumat, které ze skutečností požadovaného materiálu naplňují zákonné znaky obchodního tajemství, přičemž pouze a jen takové skutečnosti neměly poskytovat, kdežto ostatní ano. V tomto směru odkazuje na již uvedený výklad ustanovení § 12 zák.č. 106/1999 Sb.

 

Prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí též dospěl k závěru, že nemožnost poskytnutí požadovaného materiálu žalobci vyplývá i ze skutečnosti, že tento materiál obsahuje i dokumenty a informace, které byly ve smyslu § 11 odst.2 písm. a) zák.č. 106/1999 Sb. poskytnuty Ministerstvu dopravy a spojů třetími osobami, jimž povinnost poskytnout informace tento zákon neukládá a tyto osoby nedaly k poskytnutí informací souhlas.

Žalobce k tomu v žalobě namítl, že v rozkladu vyslovil nesouhlas s touto úvahou prvostupňového správního orgánu, ale ministr dopravy se touto otázkou vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí je proto v tomto rozsahu nepřezkoumatelné pro absenci důvodů. Přitom poukázal na to, že je sice možné, že požadovaný materiál obsahuje informace poskytnuté třetími osobami, jimž zák.č. 106/1999 Sb. povinnost poskytnout informace neukládá a tyto osoby nedaly k poskytnutí informací souhlas, nelze však takto charakterizovat celý materiál, pokud ho ovšem celý nezpracovával třetí subjekt, který ho pak poskytl Ministerstvu dopravy a spojů, což je těžko představitelné. V tomto směru tedy platí stejný princip selekce, který byl uplatňován u obchodního tajemství, t.j., že toto ministerstvo mělo takové informace identifikovat, vhodným způsobem z materiálu odstranit a zbytek materiálu poskytnout.

Městský soud v Praze má za to, že rovněž tato žalobní námitka je zcela opodstatněná, protože z odůvodnění rozhodnutí ministra dopravy není zřejmé, že by se tento vedoucí správního orgánu rozhodujícího o rozkladu, vůbec zabýval uvedenou námitkou rozkladu žalobce ze dne 19.12.2002. Je skutečností, že uvedenou námitku žalobce v podaném rozkladu vznesl. Proto mělo být z rozhodnutí ministra dopravy seznatelné, proč považuje v uvedeném směru námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a podle které právní normy rozhodl. Jelikož druhostupňové rozhodnutí těmto požadavkům nevyhovuje, stalo se v tomto směru nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a rovněž tato vada brání Městskému soudu v Praze přezkoumání věci samé.

I zde ovšem podle názoru Městského soudu v Praze platí zásada, na kterou upozorňuje žalobce v podané námitce, že omezení práva na informace podle § 11 odst.2 písm.a) zák.č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením § 12 téhož zákona.

Z uvedených důvodů proto Městský soud v Praze musel zrušit rozhodnutí ministra dopravy ze dne 9.1.2003, č.j. 77/2002-510-RK/3 pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti z nedostatku důvodů rozhodnutí a pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru na výklad ustanovení § 9 odst.l a § 12 zák.č. 106/1999 Sb. (§ 76 odst.l písm.a), § 78 odst.l s.ř.s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst.4 s.ř.s.).

V tomto řízení bude na ministru dopravy, aby se znovu zabýval rozkladem žalobce ze dne 19.12.2002 z hledisek podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku a poté vydal rozhodnutí nové, které bude odpovídat zákonu (§ 15 odst.2 zák.č. 106/1999 Sb., § 47 odst. 3 správního řádu), protože na řízení podle § 15 a 16 zák.č. 106/1999 Sb. se vztahuje správní řád (§ 20 odst.4 zák.č. 106/1999 Sb.).

Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst.5 s.ř.s.).

Městský soud v Praze rozhodl o žalobě rozsudkem bez jednání, protože zákon takový postup umožňuje v ustanoveni § 51 odst.l s.ř.s. (žalobce i žalovaný souhlasili s vydáním rozsudku bez jednání).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst.l s.ř.s., protože žalobce měl ve věci úspěch a žalovaný úspěšný nebyl. Soud proto rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.000; Kč do tří dnů od právní mocí tohoto rozsudku, což je právě částka, kterou musel žalobce vynaložit na zaplacení soudního poplatku za podání žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek ustanoveni § 102 a násl. s.ř.s. do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze a rozhodoval by o ní Nejvyšší správní soud v Brně.V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

 

V Praze dne 1.9. prosince 2003

 

JUDr. Jaroslav Hubáček, v.r.

předseda senátu

 

 

 

Za správnost vyhotovení:

Krahulcová