Ve sporu zakončeném níže uvedeným rozsudkem požadovala žadatelka po městském úřadu sdělení podrobnějších informací o poskytnutí odměny starostovi a odměn za mimořádnou práci vedoucím odborům městského úřadu. V případě zaměstnanců orgánů veřejné správy však mohou být odměny poskytnuty pouze za podmínek stanovených v ustanovení § 10 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, a to například v případě úspěšného splnění mimořádného úkolu zaměstnancem. Skutečnost, že je možnost poskytnout odměnu vázána na splnění určitých kvalifikovaných podmínek, by měla bránit libovůli při poskytování odměn zaměstnancům. Avšak právě informace o úkolech vedoucích odborů městského úřadu se zdůvodněním jejich mimořádnosti či zvláštní významnosti, jakož i informace o tom, jakým způsobem byla výše mimořádných odměn stanovena, byly městským úřadem žadatelce odepřeny. Toto rozhodnutí městského úřadu bylo potvrzeno i městskou radou, která zamítla odvolání žadatelky proti rozhodnutí, jímž byly informace odepřeny.

Městský úřad své zamítavé stanovisko hájil ustanovením § 60 zákoníku práce, které zaměstnavateli zakazuje poskytovat informace o zaměstnancích bez jejich souhlasu, dále ustanovením § 8 zákona o svobodném přístupu k informacím (ustanovení § 8 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo zrušeno zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), které zakazovalo poskytovat údaje o osobnosti fyzické osobě, pokud nestanoví zvláštní zákon jinak nebo dotčená osoba nesouhlasí, a dále ustanovením čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s § 3 odst.1 občanského zákoníku, které zaručuje ochranu osobnosti.

Soud všechny výše uvedené argumenty pro neposkytnutí informací žalobkyni odmítl, a to z důvodů níže uvedených. Městský úřad tak je povinen požadované informace poskytnout.

Z níže uvedeného rozhodnutí vyplývá, že povinné subjekty nemohou odpírat poskytnutí informací, které se třeba jen vzdáleně či zprostředkovaně dotýkají jejich zaměstnanců s odkazem na nutnost ochrany soukromí zaměstnanců. K odepření poskytnutí informací je nutno přikročit pouze v případě, že se požadované informace skutečně týkají soukromí zaměstnanců. V daném případě pak bylo rozhodnuto, že informace, které konkretizují pracovní úkol zaměstnance se zdůvodněním jeho mimořádnosti či zvláštní významnosti a informace o stanovení výše mimořádných odměn není možno odepřít s poukazem na zákonná ustanovení chránící soukromí zaměstnanců.

Informace o tom, jaké pracovní úkoly plnil zaměstnanec obce a který z těchto úkolů příslušný orgán obce shledal mimořádným nebo zvlášť významným ve smyslu § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb., tak nemohou být informacemi o zaměstnanci ve smyslu § 60 zákoníku práce. Nebránilo proto ust. § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. v poskytnutí požadovaných informací o důvodech vyplacení mimořádných odměn.

Na překážku poskytnutí uvedené informace není ani ust. § 8 odst. 1 citovaného zákona, které omezovalo podávání informací vypovídajících o osobnosti a soukromí fyzické osoby, zejména o jejím rasovém původu, národnosti, politických postojích a členství v politických stranách a hnutích, vztahu k náboženství, o její trestné činnosti, zdraví, sexuálním životě a majetkových poměrech, neboť v daném případě nejde o informace, které by se, byť zprostředkovaně, k osobnosti či soukromí vedoucích pracovníků městského úřadu vztahovaly.

Z článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z ust. § 11 občanského zákoníku vyplývá, že právo na ochranu osobnosti by bylo u zaměstnanců městského úřadu porušeno tehdy, jestliže by se poskytnuté informace mohly dotýkat osobní cti a dobré pověsti těchto zaměstnanců. Lze si však stěží představit, že by v případě respektování platné právní úpravy a odpovědného rozhodování o udělení odměn mohly být informace o tom, jaké mimořádné nebo zvlášť významné úkoly zaměstnanec splnil, na újmu cti zaměstnance, případně že by se mohly jinak negativně dotknout jeho osobnosti. Nutno též zdůraznit, že neoprávněným zásahem do práv chráněných článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ust. § 11 a násl. občanského zákoníku budou v prvé řadě nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení a pravdivé informace by mohly být neoprávněným zásahem jen tehdy, pokud by se dotýkaly intimní sféry života občana. V případě poskytnutí informací o důvodech, které vedly k vyplacení mimořádných odměn dle ust. § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb., nejde o poskytnutí takových informací, které by svým obsahem a cílem mohly objektivně narušit či ohrozit práva chráněná shora uvedenými ustanoveními právních předpisů.

 22Ca 248/2000

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jirího Doležílka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Víta Veselého ve věci žalobkyně ... Jeřábkové, zastoupené Mgr. J. Hamplovou, advokátkou v Mohelnici, proti žalované Městské radě v Mohelnici, U Brány 2, Mohelnice, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace,

 

t a k t o:

 

I. Rozhodnutí Městské rady v Mohelnici ze dne 13.3.2000 č.j. C-16/2000 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení .

II. Věc žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice ze dne 27.12.2000 č.j. Práv.C27/2000-Ba se vylučuje k samostatnému řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jany Hamplové, Mohelnice, U Brány 16.

 

Odůvodnění

 

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného (označeného v žalobě jako Město Mohelnice) ze dne 13.3.2000, jímž Městská rada v Mohelnici nevyhověla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice ze dne 2.3.2000 č.j. C-16/2000, jímž nebylo zcela vyhověno žádosti žalobkyně o poskytnutí informace týkající se poskytnutí odměn starostovi města a vedoucím odborů městského úřadu. Poukázala přitom na to, že žádala informaci, podle kterého z důvodů uvedených v § 10 nař. vlády č. 253/1992 Sb. byly odměny poskytnuty a dále, pokud došlo k poskytnutí odměn podle písm. a) citovaného ustanovení, žádala o konkretizaci pracovního úkolu včetně zdůvodnění jeho mimořádnosti či zvláštní významnosti a současně žádala o poskytnutí kopií případných rozhodnutí v této věci. Vzhledem k tomu, že v odpovědi městského úřadu ze dne 2.3.2000 bylo pouze uvedeno, že odměny byly vedoucím odborů poskytnuty dle ust. § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb., pokládala žalobkyně uvedené sdělení za odmítnutí poskytnutí informace a podala proti němu odvolání, v němž uvedla, že informace jí nebyly poskytnuty v požadovaném rozsahu a opětovně požádala o jejich poskytnutí. Městská rada však podanému odvolání nevyhověla a tím porušila povinnost danou zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť neposkytla informace tak, jak ukládá ust. § 14 odst. 3 písm. c) citovaného zákona. Na okruh informací požadovaných žalobkyní se přitom nevztahuje žádný z důvodů, pro který by bylo tyto informace možno odepřít. Vzhledem k tomu, že odměny jsou poskytovány z prostředků města a informace tak spadá do oblasti samostatné působnosti města, nelze ji podřadit pod některý z režimů, pro který by bylo možno informaci odepřít, a proto měla být informace poskytnuta v rozsahu požadovaném žalobkyní. Pokud se tak nestalo, byl porušen zák. č. 106/1999 Sb. a současně též článek 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaný ve svém stanovisku k žalobě uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že v jeho odpovědi ze dne 2.3.2000 nebyly obsaženy informace, které žalobkyně požadovala. Nedošlo k poskytnutí informace pouze o konkrétní výši mimořádných odměn a konkrétním obsahu mimořádnosti či zvláštní významnosti pracovního úkolu jednotlivých vedoucích odborů městského úřadu. Poskytnutí těchto informací je sporné s ohledem na ust. § 2 odst. 3 zák. č. 106/1999 Sb. před jeho novelizací provedenou zák. č. 101/2000 Sb., neboť v tomto ustanovení se uvádělo, že zákon se nevztahuje na postup při poskytování informací povinnými subjekty, který je upraven zvláštnírni předpisy. Ust. § 60 zákoníku práce upravující poskytování informací o zaměstnancích je v tomto případě ustanovením zvláštním a pro poskytování informací o zaměstnancích platí specielní úprava obsažená v zákoníku práce. Uvedené ustanovení opravňuje zaměstnavatele pouze k vydávání pracovních posudků a potvrzení o zaměstnání, přičemž jiné informace je zaměstnavatel oprávněn podávat pouze se souhlasem zaměstnance. Souhlas k poskytnutí informace žádný ze sedmi vedoucích odborů městského úřadu pro žalobkyni neudělil. Jakákoliv jiná interpretace je v rozporu s článkem 1 Listiny základních práv a svobod zaručující rovnost práv a vedla by k diskriminaci této kategorie pracovníků ve srovnání s ostatními zaměstnanci. Dále žalovaný poukazuje na ust. § 8 citovaného zákona, které zajišťovalo ochranu osobnosti a uvádělo, že informace, které vypovídají o osobnosti fyzické osoby, poskytne povinný subjekt tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákon nebo s předchozím písemným souhlasem dotčené osoby. Zvláštním zákonem je opět již citované ustanovení § 60 zákoníku práce. K určité osobě se vztahuje dle názoru žalovaného nejen informace o výši a skladbě platu konkrétního zaměstnance, ale rovněž odůvodnění jejího poskytnutí. Pokud by informace v požadovaném rozsahu byly poskytnuty, nelze vyloučit jejich zveřejnění ve sdělovacích prostředcích, veřejností by byly hodnoceny bez znalosti obsahu pracovní náplně a vlastní náročnosti konkrétních pracovních úkolů a nepochybně by přinesly určité negativní reakce části veřejnosti vůči zmiňovaným vedoucím odborů. Tím by došlo ke snížení jejich vážnosti ve společnosti, zvláště ve městě Mohelnici, kde občané nejsou anonymními. S odkazem na článek 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a rovněž ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku zastává proto žalovaný názor, že i z důvodu ochrany těchto práv jsou nuceni odmítnout poskytnutí informací o výši odměn a konkrétních důvodech jejich poskytnutí. Navrhuje proto žalovaný zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

V doplnění žaloby ze dne 31.7.2000, která byla replikou na vyjádření žalovaného, žalobkyně uvádí, že nežádala informaci o výši poskytnutých mimořádných odměn, ale žádala pouze o sdělení, o jaké mimořádné úkoly se u vedoucích odborů a starosty města jednalo. Důvod výplaty mimořádných odměn není možno v žádném případě posuzovat jako údaj osobní, tedy údaj vztahující se k osobě zaměstnance a nevztahuje se na něj žádný z případů, s nimiž zákon č. 106/1999 Sb. spojuje omezení přístupu k informacím. Poukazuje přitom na to, že jde o prostředky čerpané z veřejného rozpočtu, přičemž výplata prostředků je poskytována za mimořádné úkoly a informace o existenci mimořádných úkolů je zcela klíčová pro posouzení této výplaty. Argumentace ust. § 60 zákoníku práce je irelevantní, neboť údaj o mimořádných úkolech není údajem osobním a zák. č. 106/1999 Sb. je zákonem speciálním a ustanovení zvláštních právních předpisů, tedy i zákoníku práce, nelze při poskytování informací použít, není-li omezení současně upraveno i v zák. č. 106/1999 Sb. Ostatně žalovaný neposkytl informace o mimořádných úkolech ani u starosty, který je v jiném postavení než zaměstnanci městského úřadu. Žalobkyně proto v plném rozsahu trvá na svém návrhu.

Ve vyjádření k doplnění žaloby žalovaný uvedl, že z formulace žádosti žalobkyně o poskytnutí informace ze dne 3.2.2000, v níž je požadováno i předložení kopií případných rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobkyně žádala informaci nejen o důvodech poskytnutí odměn, ale i o jejich konkrétní výši. Sama žalobkyně pak uvádí, že chtěla posoudit oprávněnost této výplaty, čímž potvrzuje argumentaci žalovaného, že získané informace by byly veřejností hodnoceny bez znalosti obsahu pracovní náplně a vlastní náročnosti konkrétních pracovních úkolů jednotlivých vedoucích odborů. K tvrzení žalobkyně, že jí nebyly poskytnuty informace o mimořádných úkolech starosty, žalovaný uvádí, že uvedený požadavek dle jeho názoru z obsahu žádosti o poskytnutí informace ze dne 3.2.2000 nevyplýval, avšak s ohledem na doplnění žaloby se jím zabývala městská rada na svém zasedání dne 6.9.2000 a rozhodla se žalobkyni informace o důvodech vyplacení jednorázové odměny starostovi města poskytnout.

Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou ze dne 13.11.2000, v níž poukázala na to, že již v odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace ze dne 3.3.2000 je výslovně uvedeno, že záměrem žádosti o informace nebylo získání informací o skutečné výši schválených odměn. Pokud se snad v rozhodnutí o udělení odměn takové údaje nacházejí, není technický problém údaje na fotokopii odstranit. V žádosti o poskytnutí informace ze dne 3.2.2000 je vedle vedoucích odborů jmenovitě uveden i Ing. Kavřík, což je nepochybně starosta města, takže z původní žádosti je zřetelné, že jde o požadavek na konkretizaci a zdůvodnění mimořádných úkolů také ve vztahu k němu. Cílem žalobkyně je domoci se odpovědi, která je způsobilá ozřejmit jí hospodárnost v nakládání s penězi, které jsou součástí městského rozpočtu. Neustálé odmítání odpovědi týkající se konkrétního zdůvodnění výplat odměn utvrzuje žalobkyni v přesvědčení, že neposkytnutí informace má jediný důvod a to ten, že odměny nebyly vyplaceny zákonným způsobem.

V podání ze dne 24.1.2001, které bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno dne 29.1.2001 rozšířila žalobkyně žalobu i na rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice ze dne 27.12.2000, které se týká poskytnutí informace žalobkyni ve věci popisu jednotlivých konkrétních úkolů či pracovních zásluh zaměstnanců včetně odůvodnění jejich významnosti zvlášť za každý rok 1995 až 2000 a informace o popisu jednotlivých konkrétních úkolů či pracovních zásluh uvolněných členů zastupitelstva včetně odůvodnění jejich významnosti zvlášť za každý rok 1995 až 2000. Současně navrhla, aby krajský soud rozhodl o její původní žalobě tak, že rozhodnutí města Mohelnice ze dne 13.3.2000, kterým se nevyhovuje odvolání žalobkyně Ing. Martiny Jeřábkové ve věci odmítnutí poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., jakož i poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení" a že "současně se žalovanému ukládá, aby se nadále zdržel protiprávního jednání a poskytl žalobkyni informace o pracovních úkolech vedoucích odborů MÚ Mohelnice v roce 1999 včetně odůvodnění jejich mimořádnosti či zvláštní významnosti a odůvodnění mimořádnosti a zvláštní významnosti úkolů starosty města v roce 1999". Po poučení soudu žalobkyně změnila u jednání dne 5.2.2001 svůj návrh na rozhodnutí soudu ve věci samé tak, že navrhuje, aby soud vydal rozsudek jímž se napadené rozhodnutí žalovaného ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

Krajský soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 13.3.2000 včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí žalovaného vycházel krajský soud ze skutkového stavu, který tu byl v době jeho vydání (§ 250i odst. 1 o.s.ř.), a v souladu s dispoziční zásadou vyplývající z ust. § 249 odst. 2 o.s.ř. byl vázán rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě.

Podle ust. § 16 odst. 6 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace přezkoumatelné soudem podle zvláštního zákona. V poznámce pod čarou, na niž citované ustanovení odkazuje, je pak uveden § 247 a násl. zákona č. 99/1963 Sb. Podle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Jde-li o rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanoví, že rozhoduje jiný orgán obce. Podle ust. § 20 odst. 4 zák. č. 106/1999, pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahuje se na počítání lhůt a řízení podle § 15 a 16 správní řád s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Z ust. § 250 odst. 4 o.s.ř. ve znění platném do 31.12.2000 vyplývá, že u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. V dané věci v posledním stupni rozhodovala Městská rada v Mohelnici, jejíž rozhodnutí je také žalobou napadáno. Z citovaných ustanovení pak vyplývá, že jako žalovaný měla být: v žalobě označena právě Městská rada v Mohelnici jako správní orgán, který v dané věci vydal ve správním řízení rozhodnutí, jehož přezkoumání se žalobkyně domáhá. Musel se proto soud nejprve zabývat otázkou, zda byl žalovaný v žalobě řádně označen, pokud se v žalobě uvádělo, že žalovaným je město Mohelnice a navrhovalo se rovněž zrušení rozhodnutí města Mohelnice ze dne 13.3.2000. Z ust. § 44 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, který platil do 12.11.2000, vyplývá, že obecní rada je výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti; v dané věci jde právě o poskytnutí informací z této oblasti (srov. ust. § 45 písm. o/ cit. zákona). S ohledem na to, že okruh účastníků soudního řízení o přezkoumání rozhodnutí vydaného ve správním řízení je vymezen přímo zákonem (§ 250 odst. 4 o.s.ř.) a v dané věci se jedná jen o upřesnění orgánu, který za město Mohelnici jednal, nepřicházela záměna účastníků rozhodnutím soudu ve smyslu ust. § 92 odst. 2 o.s.ř. v úvahu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 86/96 ze dne 18.6.1997). Rovněž z ust. § 16 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. je zřejmé, že městská rada v dané věci rozhodovala jako orgán města, tedy že v případě žalovaného jde jen o bližší označení orgánu, který za město v dané věci jednal. Město Mohelnice a Městská rada v Mohelnici tak nejsou dva neslučitelné pojmy pro označení žalovaného v řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. a mohl tak krajský soud i beze změny žaloby upřesnit, že žalovaným je v dané věci Městská rada v Mohelnici, která vystupovala jako výkonný orgán města Mohelnice, neboť toto její postavení výslovně vyplývá z ust. § 250 odst. 4 o.s.ř.

Porušení zákona spatřuje žalobkyně v tom, že v rozporu s čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 2 zák. č. 106/1999 Sb. jí nebylo žalovaným sděleno, jaké byly důvody poskytnutí mimořádných odměn starostovi města Mohelnice a dále vedoucím odborů městského úřadu. Uvedenou žalobní námitku shledal krajský soud důvodnou.

Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Právo na informace se skládá ze dvou složek, a to z práva na svobodný přístup k informacím a práva svobodně informace veřejně šířit. Podmínky, za nichž lze právo na svobodný přístup k informacím realizovat, jsou pak stanoveny v zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V ust. § 2 odst. 1 citovaného zákona je uvedeno, že povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy. Zákon též obsahuje hranice práva svobodného přístupu k informacím, přičemž dle názoru žalovaného bránilo poskytnutí informací o důvodech vyplacení mimořádných odměn ust. § 2 odst. 3 citovaného zákona ve znění do 31.5.2000, neboť šlo o případ, kdy je poskytování informací povinným subjektem upraveno zvláštními předpisy. Zvláštním předpisem v daném případě mělo být ust. § 60 zákoníku práce. Poskytnutí informace rovněž bránilo podle žalovaného ust. § 8 odst. 1 citovaného zákona, neboť požadované informace vypovídají o osobnosti fyzické osoby a dotčení vedoucí odborů písemný souhlas s poskytnutím informací o jejich osobě neudělili. Poskytnutí informací by tak ve svých důsledcích dle názoru žalovaného znamenalo porušení článku 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a též ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. S uvedenými námitkami se krajský soud neztotožnil.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyně požádala dne 3.2.2000 město Mohelnici o poskytnutí informace vztahující se k rozhodnutí městské rady ze dne 24.11.1999 o schválení mimořádné odměny starostovi Ing. Kavříkovi a odměny za mimořádnou práci vedoucím odborů městského úřadu. Konkrétně žádala, pokud odměny byly poskytnuty dle písm. a) ust. § 10 v nař. vlády č. 253/1992 Sb., o konkretizaci pracovního úkolu včetně zdůvodnění jeho mimořádnosti či zvláštní významnosti, a v případě, že odměny byly poskytnuty dle písm. c) citovaného ustanovení, žádala o sdělení, čeho se pomoc týkala a jak byla konkrétně provedena. Dále žádala o odpověď na otázku, jakým způsobem a kým byla stanovena výše mimořádných odměn. Dne 1.3.2000 všichni vedoucí odborů městského úřadu písemně nedali souhlas k podání informace v souvislosti se žádostí o informace podané žalobkyní ze dne 3.2.2000. Dne 2.3.2000 pod č.j. C-16/2000 Městský úřad Mohelnice žalobkyni sdělil, že městská rada schválila návrh na poskytnutí odměn předložený starostou a zastupující tajemnicí městského úřadu a odměny poskytla dle ust. § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb. Z uvedených podkladů má krajský soud za prokázané, že z dotazů obsažených v žádosti o poskytnutí informace byly zodpovězeny dva, a to podle kterého písmene ustanovení § 10 nař. vlády č. 253/1992 Sb. byly odměny poskytnuty a kým byla stanovena výše mimořádných odměn. Nezodpovězeny zůstaly dotazy týkající se konkretizace pracovního úkolu včetně zdůvodnění jeho mimořádnosti či zvláštní významnosti a dále, jakým způsobem byla stanovena výše mimořádných odměn.

Městská rada v Mohelnici pak ve svém rozhodnutí ze dne 13.3.2000 č.j. C-16/2000 na námitky žalobkyně poukazující na neúplnost poskytnuté informace pouze sdělila, že způsob stanovení výše odměn je odvislý od míry mimořádnosti či zvláštní významnosti pracovního úkolu, což je předkládáno městské radě k posouzení a v případě vedoucích odborů je pouze v kompetenci městské rady toto hodnotit a rozhodovat s odkazem na § 45 písm. o) zák. č. 367/1990 Sb. S ohledem na to zůstal rozsah poskytnutých informací i po rozhodnutí žalovaného nezměněn. Skutkový stav, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, je pak s ohledem na shora citované ustanovení § 250i odst. 1 o.s.ř. pro soud rozhodující a ke skutečnostem, které nastaly až po vydání tohoto rozhodnutí, proto soud přihlížet nemohl.

Z ust. § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že obec jako zaměstnavatel může svému zaměstnanci poskytnout odměnu za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu. Je tedy povinností orgánu rozhodujícího o odměně vyhodnotit úkoly, které zaměstnanec úspěšně splnil, a posoudit, zda jsou mezi nimi i takové, které lze považovat za mimořádné nebo zvlášť významné. Nejde tedy při rozhodování o vyplacení mimořádných odměn o celkové hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností, příp. dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce, ale pouze o hodnocení jím úspěšně splněných pracovních úkolů z hlediska jejich mimořádnosti či zvláštní významnosti. Nelze proto informaci o důvodech poskytnutí mimořádných odměn zaměstnanci obce považovat za údaje o zaměstnanci, které spadají pod ust. § 60 zákoníku práce. I když pochopitelně informace o splnění mimořádného či zvlášť významného pracovního úkolu zaměstnancem obce určitou vazbu na osobu zaměstnance musí mít, jde o spojení až zprostředkované, neboť prioritní je hodnocení úspěšně splněných pracovních úkolů, jejichž plněním se zaměstnanec podílí na činnosti obce, podle kritérií obsažených v § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb. a nikoliv širší hodnocení pracovních a odborných schopností zaměstnance. Informace o tom, jaké pracovní úkoly plnil zaměstnanec obce a který z těchto úkolů příslušný orgán obce shledal mimořádným nebo zvlášť významným ve smyslu § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb., tak nemohou být informacemi o zaměstnanci ve smyslu § 60 zákoníku práce. Nebránilo proto ust. § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. v poskytnutí požadovaných informací o důvodech vyplacení mimořádných odměn.

Na překážku poskytnutí uvedené informace není ani ust. § 8 odst. 1 citovaného zákona, které omezovalo podávání informací vypovídajících o osobnosti a soukromí fyzické osoby, zejména o jejím rasovém původu, národnosti, politických postojích a členství v politických stranách a hnutích, vztahu k náboženství, o její trestné činnosti, zdraví, sexuálním životě a majetkových poměrech, neboť v daném případě nejde o informace, které by se, byť zprostředkovaně, k osobnosti či soukromí vedoucích pracovníků městského úřadu vztahovaly. Z článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z ust. § 11 občanského zákoníku vyplývá, že právo na ochranu osobnosti by bylo u zaměstnanců městského úřadu porušeno tehdy, jestliže by se poskytnuté informace mohly dotýkat osobní cti a dobré pověsti těchto zaměstnanců. Lze si však stěží představit, že by v případě respektování platné právní úpravy a odpovědného rozhodování o udělení odměn mohly být informace o tom, jaké mimořádné nebo zvlášť významné úkoly zaměstnanec splnil, na újmu cti zaměstnance, případně že by se mohly jinak negativně dotknout jeho osobnosti. Nutno též zdůraznit, že neoprávněným zásahem do práv chráněných článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ust. § 11 a násl. občanského zákoníku budou v prvé řadě nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení a pravdivé informace by mohly být neoprávněným zásahem jen tehdy, pokud by se dotýkaly intimní sféry života občana. V případě poskytnutí informací o důvodech, které vedly k vyplacení mimořádných odměn dle ust. § 10 písm. a) nař. vlády č. 253/1992 Sb., nejde o poskytnutí takových informací, které by svým obsahem a cílem mohly objektivně narušit či ohrozit práva chráněná shora uvedenými ustanoveními právních předpisů.

Neshledal proto krajský soud zákonný důvod k nevyhovění žádosti žalobkyně o poskytnutí informace o konkrétních mimořádných či zvlášť významných úkolech, které byly vedoucími odborů městského úřadu splněny; v tomto rozsahu pak s ohledem na ust. § 14 odst. 3 písm. c) zák. č. 106/1999 Sb. má žalobkyně právo i na pořízení kopií příslušných rozhodnutí. Pokud příslušná rozhodnutí obsahují i další údaje nad rámec žádosti o poskytnutí informace, případně údaje, na něž se vztahují omezení práva na informace, je třeba učinit taková opatření, aby ochrana těchto dalších údajů byla zajištěna.

Uvedené závěry se plně vztahují i na poskytnutí informací o odměně přiznané starostovi města Mohelnice podle ust. § 3 nař. vlády č. 262/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které upravovalo poskytování jednorázových odměn členům zastupitelstev v roce 1999. Podotýká se, že z žádosti o informace podané žalobkyní dne 3.2.2000 je patrno, že žádost se týkala i odměny poskytnuté starostovi města, a pokud snad žalovaný měl v tomto směru pochybnosti, bylo jeho povinností postupovat dle § 14 odst. 3 písm. a) zák. č. 106/1999 Sb. a vyzvat žadatelku k upřesnění žádosti.

Z důvodů shora uvedených krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem krajského soudu (§ 250j odst. 3 o.s.ř.).

Věc žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice ze dne 27.12.2000 č.j. Práv.C27/2000-Ba obsažená v jejím podání ze dne 24.1.2001 byla vyloučena k samostatnému řízení, neboť se v ní jedná o přezkoumání nového samostatného rozhodnutí žalovaného Městského úřadu v Mohelnici a soud si v této věci bude teprve opatřovat jak spisový materiál, tak i vyjádření žalovaného. Společné přezkoumávání rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice ze dne 27.12.2000 č.j. Práv.C27/2000-Ba s rozhodnutím Městské rady v Mohelnici ze dne 13.3.2000 č.j. C-16/2000 by tak vedlo k průtahům při vyřizování původní žaloby žalobkyně. Jedná se tedy o věci, které se ke spojení nehodí a v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení bylo rozhodnuto o vyloučení shora uvedené věci k samostatnému řízení (§ 112 odst. 2, § 246c o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 250k odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch, a proto jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze soudního poplatku l.000,- Kč, odměny za právní zastoupení (4 úkony po 1.000,- Kč a náhrada hotových výdajů 4 x 75,- Kč - odměna za písemné podání ze dne 24.1.2001 nebyla přiznána, neboť toto podání bylo vyloučeno k samostatnému řízení), náhrady za promeškaný čas v částce 400,- Kč (8 x 50,- Kč) podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a dále z náhrady cestovních výdajů za cestu z Mohelnice do Ostravy a zpět, tj. 200 km osobním automobilem Škoda Favorit 136 L, SPŽ MEE 45-29 při průměrné spotřebě 6,9 1 benzínu Natural na 100 km při ceně benzínu dle § 3 vyhl. č. 448/2000 Sb. ve výši 29,70 Kč za jeden litr, celkem tedy 1.020,-Kč, jejichž uhrazení žalobkyně požadovala (základní sazba náhrad za používání silničních motorových vozidel činí 3,30 Kč x 200 km a náhrada za spotřebované pohonné hmoty činí 200 x 6,9 x 29,70 : 100), celkem tedy byla žalobkyni přiznána na nákladech řízení částka 6.720,- Kč.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek (§ 250j odst. 4 o.s.ř.).

V Ostravě dne 5.2.2001 JUDr. Jiří Doležílek, předseda senátu

Za správnost vyhotovení, v.r. Petra Frieberová