Správní řád. Právní fikce. Rozklad. Upřesnění žádosti. Správní řád není právním předpisem o poskytování informací. Slouží jen k získání informací o správním spise či jeho části pro účastníky řízení, jejich zástupce, či pro jiné osoby. Právní fikce nastává již po 14 dnech od podání rozkladu, lhůta dle sp.ř. se neuplatní.

Nejčastěji při poskytování informací chybují asi stavební úřady. Zpravidla se domnívají, že informace jsou přístupné jen účastníkům řízení. Jak by to však bylo možné, když celé stavební řízení se koná jen a jen proto, aby se zajistil veřejný zájem? Jinak by si každý mohl postavit co chce. Stavební řízení však zajišťuje, že stavba neohrozí práva ostatních. Jak by tedy mohlo být tajné? Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil přístup k informacím i ze spisů stavebního řízení.

informace z rozhodnutí ve správním řízení, obecný zákon a zvláštní zákon, pojem informace.

"Správní řád nemůže vyloučit užší přístup (podle zákona o svobodném přístupu k infroamcím) k informacím obsaženým ve spise o správním řízení".

nahlížení do spisu

Postup podle § 23 starého správního řádu (v současnosti § 38 s. ř.) o nahlížení do spisů připadá v úvahu v těch případech, kdy žadatel skutečně požaduje získání informací prostřednictvím nahlížení do spisu ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Pokud však stěžovatel takovýto postup nevolí a výslovně se dovolává postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, není důvod jeho žádost odmítnout s poukazem na speciální právní úpravu uvedenou v § 23 odst. 2 starého správního řádu.

Institut nahlížení do spisu je třeba chápat jako postup speciální k poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Právo nahlížet do spisu náleží pouze osobám vyjmenovaným v ustanovení § 38 s. ř.; jen tomuto užšímu okruhu osob pak náleží celé „široce vymezené" právo na jakékoli informace ze správního spisu. Nespadá-li daná osoba pod definici podle § 38 s. ř., může žádat o informaci, jež je součástí správního spisu, podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tímto postupem jí však bude poskytnuta jen taková informace ze správního spisu, o kterou osoba sama požádá. V tomto případě se tak neuplatní široce vymezené právo na přístup k celému správnímu spisu, které náleží jen účastníkům řízení, jejich zástupcům, případně jiným osobám, které prokáží právní zájem nebo jiný vážný důvod. Takovýto postup je plně v souladu s principem publicity veřejné správy, který dává všem občanům právní nárok na přístup k informacím kromě těch, jež jsou zákonem taxativně vyloučeny. Je totiž zájmem státu, aby státní správa mohla být veřejností kontrolována a aby se zlepšovalo povědomí veřejnosti o její činnosti.

Fiktivní rozhodnutí o rozkladu. Rozhodnutí, jehož vydání je nastoleno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Ve věci D.L.D.T.C.I.E., spol. s r. o. vs. Ministerstvo zahraničních věcí ČR požadoval žadatel po ministerstvu sdělení informace o tom, jaká osoba, na jakém jednání a na čí požadavek poprvé a pak i následně potvrzovala a zpřísňovala údajné požadavky Evropské unie na zrušení prodejen typu Duty/tax free, a to jak ze strany EU, tak ze strany České republiky. Žadateli bylo přípisem ministerstva sděleno, že už mu byly všechny dostupné informace poskytnuty. Tento přípis žadatel považoval za rozhodnutí a podal proti němu rozklad. Ministerstvo poté zaslalo žadateli dopis, ve kterém odmítlo tvrzení, že žadateli odepřelo požadované informace.

Podle názoru soudu nastala v daném případě v souladu s ustanovením § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím fikce rozhodnutí, kterým byl rozklad žadatele zamítnut. Vzhledem ke skutečnosti, že fiktivní rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, soud napadené rozhodnutí zrušil.

Informace z přestupkového řízení ; dostatek důvodů rozhodnutí; povinný subjekt jako celek; již poskytnuté informace; vztah InfZ a správního řádu. Nekompetence a neexistence informací není důvodem k zamítnutí. Povinným subjektem je celý městský úřad, nejen jeho jednotlivý odbor. Skutečnost, že se požadované informace nacházely na více odborech povinného subjektu, nemohla být zákonným důvodem k neposkytnutí těchto informací. Pokud má povinný subjekt za to, že požadovaná informace již byla poskytnuta , má novou žádost z tohoto důvodu zamítnout, takovým případem však není ústní sdělení těchto informací. Ustanovení spr.ř. o nahlížení do spisu není překážkou pro poskytnutí informací z přestupkového řízení.

Sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace a o výši této úhrady (§ 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), ani rozhodnutí o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené (§ 16a odst. 7 téhož zákona) nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 soudního řádu správního, ani rozhodnutími správního orgánu ve věci soukromoprávní [§ 68 písm. b) s. ř. s.].

Rozhodnutím podle § 65 soudního řádu správního je však rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Uhradil-li žadatel i přes zamítnutí své stížnosti do výše úhrady požadovanou částku, aby informaci získal, může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou podle třetí části občanského soudního řádu proti státu nebo jinému povinnému subjektu.

potvrzení postupu povinného subjektu, rozhodnutí o odmítnutí žádosti

Rozhodnutí podle § 16a odst. 6 písm.a) informačního zákona, spočívající v potvrzení postupu povinného subjektu, je ze samotné povahy stížnosti na nevydání rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti možné pouze tam, kde povinnému subjektu, i přes částečné nevyhovění žádosti, vůbec nevznikla povinnost vydávat rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

I v případech, kdy je povinný subjekt přesvědčen, že požadovaná informace nespadá pod režim informačního zákona, je povinen vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti tak, jak to požaduje § 15 odst. 1 informačního zákona (nepostačí tedy jen neformální sdělení apod.).

Z výkladových úvah v obecné rovině vyplývá, že jakákoliv sdělení, přípis či vyrozumění jako tzv. jiné úkony správního orgánu podle zákona o svobodném přístupu k informacím nejsou obvykle rozhodnutím, a nelze je zpravidla považovat ani za rozhodnutí v materiálním slova smyslu, přezkoumatelná ve správním soudnictví.

Fiktivní rozhodnutí o rozkladu, správní řád. Rozhodnutí, jehož vydání je nastoleno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nelze dovodit, že k vydání fiktivního rozhodnutí o rozkladu vedly ministra stejné důvody jako jsou uvedeny v rozhodnutí vydaném v prvém stupni.

nepravomocné rozsudky

Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona brání poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud nenabyly právní moci. Je tomu tak proto, že pokud jsou předmětem zákonné výluky informace o rozhodovací činnosti soudů jako takové (s výjimkou pravomocných rozsudků), nelze poskytovat ani informace o této činnosti zakotvené v rozsudcích nepravomocných (argumentum a contrario, kterým se odhaluje smysl právní normy podle pravidel formální logiky).

Ve sporu s Teplárnou České Budějovice, a.s., kterou uvedené město vlastní z 80%, rozhodl nejprve Krajský soud, že žádost o informace, podaná podle InfZ menšinovým akcionářem, se posoudí čistě podle obchodního zákoníku. Prý se jednalo o soukromoprávní spor, k jehož řešení je příslušný rejstříkový soud, a žalobu proto odmítl. Nejvyšší správní soud však takový názor odmítl.

Důvody neposkytnutí informací, žádost o poskytnutí informací. Žádost o poskytnutí kopií zápisů z jednání rady obce je žádostí o informace v zápise obsažené; požadované informace je nutno poskytnout s vyloučením zákonem chráněných údajů.

Rozsudek uvádí, že povinný subjekt, který je požádán o informaci, kterou by měl mít (ať je výslovně uvedena v právním předpisu, anebo její nutnost plyne z řádného vedení agendy), ale fakticky ji nemá, bude povinen takovou informaci "pod vlivem" podané žádosti vytvořit a žadateli poskytnout. Přitom nepůjde o vytváření nové informace podle § 2 odst. 4 InfZ, protože povinný subjekt tak pouze napravuje svoji dřívější (protiprávní) nečinnost.

NSS tento rozsudek zařadil do Sbírky rozhodnutí, čímž podtrhuje jeho význam a naznačuje, že jej považuje za stabilní součást judikatury:

Rozhodování o žádosti o poskytnutí informací ve věcech samostatné působnosti kraje bylo výkonem samostatné působnosti, a rozhodování o žádosti o poskytnutí informací ve věcech přenesené působnosti kraje bylo výkonem přenesené působnosti. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že určujícím kritériem pro posouzení, kdo má být v daném případě odvolacím orgánem, je úsudek v tom směru, jaké povahy je požadovaná informace a zda spadá do samostatné či přenesené působnosti povinného subjektu

Informace předané osobou, jíž zákon tuto povinost neukládá; nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro indolenci úřadu či nepředložení spisu; obchodní tajemství; omezení poskytování informací nad zákonný rámec; rozhodování o žalobě; utajované informace; nadřazenost domácí úpravy základních práv nad mezivládní dohodou. Příkaz k poskytnutí informace - vyjádření NSS obiter dictum k nové úpravě podle § 16 odst.4 InfZ.

povinný subjekt; státní podnik může být veřejnou institucí, v konkrétním případě Letiště Praha s.p. však soud soudí, že ne. Právní názor Nejvyššího správního soudu v této věci byl překonán nálezem Ústavního soudu Horník vs. Letiště Praha, s.p. I. ÚS 260/06.

Právní názor Nejvyššího správního soudu v této věci byl překonán nálezem Ústavního soudu Horník vs. Letiště Praha, s.p. I. ÚS 260/06.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.1.2006, čj. 6 As 52/2004, www.nssoud.cz.

Žalovaný není veřejnou institucí, jak je podávána z § 2 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informací.

Obchodní tajemství. Je nutno poskytnout informaci o ceně hrazené z veřejných rozpočtů a rámcovou informaci o předmětu plnění, za který se cena poskytuje.

NSS rozsudkem ve věci Horník vs. Ministerstvo dopravy 7 A 118/2002 (zveřejňujeme výše) potvrdil, že za obchodní tajemství nelze skrývat hospodaření s veřejnými prostředky. Nelze odepřít informace o obsahu smlouvy, která je uzavřena v režimu veřejných zakázek s odkazem na to, že je druhá strana považuje za obchodní tajemství.

Veřejný ochránce práv je sice povinným subjektem k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., nicméně o žádostech nerozhoduje přímo on, nýbrž je k tomu povolána jeho kancelář, jako jeho servisní organizace.

Fiktivní rozhodnutí; lhůta k vydání rozhodnutí. Rozhodnutí o odmítnutí žádosti je vydáno ve lhůtě stanovené zákonem, jeli ve lhůtě doručeno žadateli písemné vyhotovení rozhodnutí.

nahlížení do spisu dle správního řádu

Ustanovení § 23 správního řádu zároveň upravuje maximální možnou šíři tohoto oprávnění, tj. právo nahlížet do spisu v celém jeho rozsahu s výjimkou protokolu o hlasování, a aniž by nahlížející osoba musela jakkoliv specifikovat obsah informací, které hodlá ve spisu nalézt. V takto široce koncipovaném oprávnění přístupu ke spisu  ustanovení § 23 správního řádu  vylučuje aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento závěr ovšem  nemůže vyloučit užší přístup (podle zákona o svobodném přístupu k informacím) k informacím obsaženým ve spise o správním řízení, není-li poskytnutí požadované informace zákonem omezeno.

informace o probíhajícím trestním řízení

Podle Nejvyššího správního soudu by proto měly být poskytnuty pouze takové informace, které nijak s trestním řízení nesouvisí a nijak jej nemohou ovlivnit, potažmo takové informace, které nejsou obsahem trestního spisu.

Zákonná výluka se dále nevztahuje pouze na orgány činné v trestním řízení, ale i na jiné orgány, které disponují informacemi, jejichž zveřejnění by mohlo případně zmařit či ohrozit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení. Nejvyšší správní soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že informace související s trestním řízením spadají pod § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím a povinná osoba je odmítne poskytnout, a to bez ohledu na skutečnost, zda žadatelem je obviněný v tomto trestním řízení či nikoliv.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud doplňuje, že výluka spočívající v neposkytnutí informací o probíhajícím trestním řízení podle § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím je toliko dočasného charakteru. Nepředstavuje proto výluku trvalou. Ona dočasnost je dána dobou trvání trestního řízení, a to právě s ohledem na shora vyložený jeho smysl a účel. Po pravomocném skončení trestního řízení proto není na místě nadále poskytnutí informací bránit.

Institut stížnosti ve smyslu ust § 16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je koncipován jako právní prostředek na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace, který v tomto ohledu představuje speciální úpravu opatření na ochranu proti nečinnosti vůči obecnému institutu ochrany proti nečinnosti ve správním řízení.

Povinnost využít tohoto prostředku ochrany proti nečinnosti správního orgánu, v případě, kdy jej příslušný procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví, je jednou ze základních podmínek přípustnosti podané žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.

Obchodní tajemství, úhrada nákladů, nezákonnost zálohy. Úhradu je možno vyžadovat pouze za vyhledání informací přímo požadovaných žadatelem, nikoliv za jakékoliv informace související se žádostí. Při rozhodování, zda poskytnutí informace odmítnout z důvodů ochrany obchodního tajemství, je v každém případě nutno posoudit, zda převažuje zájem veřejnosti na kontrole veřejné správy či zájem na utajení obchodního tajemství.

vnitřní pokyny

Týkají-li se však zmiňované „interní pokyny" výkonu veřejné správy, tedy činnosti povinného subjektu, jakožto orgánu veřejné moci, navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravují-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně týkají.

Z hlediska předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci a s tím spojeného požadavku právní jistoty Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že obsahuje-li akt metodického řízení výklad určitých ustanovení zákona nebo dokonce konkrétní požadavky na účastníka řízení, které nejsou v zákoně či jiném právním předpisu explicitně vyjádřeny, nelze pochybovat o tom, že se takovýto předpis - jakkoli označovaný za vnitřní - třetích osob přímo dotýká.

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba užít právě v případě, kdy žadatel požaduje kompletní správní spis ve své věci.

Zvláštní zákon, aby byl vskutku zvláštním zákonem, musí poskytování informací upravit komplexně. Právě požadavek komplexnosti úpravy splňuje institut nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu. Ten totiž upravuje jak okruh osob, jimž takové právo svědčí, tak práva spojená s nahlížením do spisu , postup v situacích, kdy je nahlížení do spisu odepřeno , postup ve zvláštních případech. Rozhodnutí, jímž je vysloveno, že se nepovoluje nahlížet do správního spisu, je navíc přezkoumatelné ve správním soudnictví, jak judikoval ve vztahu ke starému správnímu řádu Nejvyšší správní soud. Z uvedeného je patrné, že ustanovení § 38 zakotvuje natolik komplexní postup při poskytování informací, který je podřaditelný pod ustanovení § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.

informace vztahující se k působnosti povinného subjektu

K působnosti povinného subjektu se tedy vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici. Tento závěr logicky plyne ze zásady zákonnosti výkonu veřejné moci. Povinný subjekt je povinen vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanovenými zákonem a pokud v rámci své činnosti fyzicky disponuje některými informacemi, mělo by to být pouze v důsledku výkonu jeho zákonné působnosti.

Lze si představit i situace, kdy by povinný subjekt určitou informací disponoval a ta by se přitom vůbec netýkala jeho působnosti. Např. kdyby žadatel po Státním úřadu pro jadernou bezpečnost či po Českém báňském úřadu žádal poskytnutí informací obsažených v knize Krakatit od Karla Čapka, pak by samozřejmě bylo na místě takovou žádost odložit podle § 14 odst. 5 písm. c) citovaného zákona, byť by se tato kniha fyzicky nacházela v knihovnách uvedených správních orgánů.

vnitřní pokyny, personální instrukce

V posuzovaném případě se primárně jedná o posouzení otázky, zda žalovaný postupoval správně, pokud s odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) zákona o poskytování informací neposkytl stěžovateli kopii cestovní zprávy z cesty.

Vydávání instrukcí (interních pokynů, směrnic, apod.) správním orgánem je tak pouhou realizací oprávnění řídit činnost svých zaměstnanců a jejich plnění je zachováváním právní povinnosti řídit se ve služební činnosti příkazy zaměstnavatele (nadřízených pracovníků). Interními instrukcemi se konkretizují úkoly a povinnosti příslušných pracovníků nebo podřízených složek.

Předmětem vnitřního předpisu mohou být různé skutečnosti. Zpravidla se jedná o organizační řád, spisový řád, skartační řád, docházkový systém, popř. další předpisy týkající se organizace a chodu „uvnitř" úřadu. Není na druhou stranu vyloučeno, aby interním předpisem byly upraveny i pracovní postupy a konkretizace úkolů, vyplývající z působnosti úřadu; mohou v nich být stanoveny interní toky informací a konkrétní instrukce. Vždy se však bude jednat o takové akty, které se dotýkají pouze pracovníků, kteří jimi jsou vázáni (akty řízení). Při naplnění uvedených skutečností lze za takový akt považovat nepochybně i "Směrnici pro mezinárodní jednání zaměstnanců Ministerstva dopravy".

Z jazykového významu pojmu „cestovní zpráva" plyne, že cestovní zpráva primárně popisuje průběh pracovní cesty a shrnuje její výsledky. Obsahem cestovní zprávy tedy obecně nejsou informace vztahující se výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, jak o tom hovoří § 11 odst. 1 písm. a) zákona o poskytování informací, byť samozřejmě nelze vyloučit, že cestovní zpráva může i tyto informace obsahovat.

nečinnost, stížnost, žaloba na nečinnost

Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba považovat za prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že taková stížnost byla v posuzované věci podána a žalovaný (respektive ministr) na ni vůbec nereagoval, byl tento prostředek stanovený zákonem o svobodném přístupu k informacím k ochraně proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpán a podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací byly splněny.

nečinnost, stížnost, žaloba na nečinnost

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodné přístupu k informacím je třeba považovat za prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že taková stížnost byla v posuzované věci podána a stěžovatel na ni vůbec nereagoval, byl tento prostředek stanovený zákonem o svobodném přístupu k informacím k ochraně proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpán, pročež podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací byly splněny.

Nejvyšší správní soud nesdílí argumentaci stěžovatele, že napřed se měl žalobce bránit žalobou proti nečinnosti při vyřizování stížnosti podané proti postupu stěžovatele podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a teprve potom případně proti nečinnosti při vyřizování žádosti o poskytnutí informací. Taková interpretace by podle Nejvyššího správního soudu vedla k tomu, že místo účelné a reálné ochrany ústavně zaručených veřejných subjektivních práv by se žadatelům o informace dostalo ochrany jen formální. Přístup k informacím by se oddaloval a soudní řízení se násobila. Vedle efektivity a rychlosti právní ochrany pak nelze pominout ani aspekt ekonomický. Výklad předestřený stěžovatelem by zbytečnými náklady zatěžoval jak žadatele o informace, tak správní orgány a v neposlední řadě i soudy.

dokumenty potvrzující tvrzení představitele orgánu veřejné správy

Podle Nejvyššího správního soudu je tedy třeba rozlišovat mezi: a) požadavkem na vysvětlení určitého tvrzení a b) požadavkem na doložení tvrzení, existují-li k němu patřičné dokumenty.

Podle Nejvyššího správního soudu měl tedy povinný subjekt posoudit, zda objektivně existují a jsou k dispozici materiály (dokumenty), které potvrzují tvrzení, resp. souvisí s uvedeným tvrzením představitelky Jihomoravského kraje. Pokud takové materiály jsou, měly být poskytnuty, ledaže by tomu bránily zákonné důvody. Pokud takové materiály neměl povinný subjekt vůbec k dispozici, mohlo jít o subjektivní a nepodložený výrok, na který měla představitelka Jihomoravského kraje právo, ovšem s výše prezentovanými následky. Potom bylo třeba, aby povinný subjekt zcela jednoznačným způsobem uvedl, že žádné dokumenty vztahující se k tomuto výroku nemá, či že případně byly poskytnuty v rámci vyřízení zbývajících bodů žádosti.

Opakovaná žádost;upřesnění žádosti;fiktivní rozhodnutí o zamítnutí žádosti; fiktivní rozhodnutí o odvolání,zamítnutí obsahově shodné žádosti;přípustnost nové žádosti v téže věci;překážka věci rozhodnuté; negativní správní rozhodnutí;. Nic nebrání žadateli, aby podal žádost novou, byť i obsahově shodnou. Pokud informace již byla poskytnuta, byť i po lhůtě k vyřízení původní žádosti, má povinný subjekt novou žádost v zákonné lhůtě z tohoto důvodu zamítnout.

Interní pokyn, § 11 odst. 1 písm. a), vztah navenek, označení dokumentů. Za interní nelze považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu. Týká-li se pokyn výkonu veřejné správy navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravuje-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení zákonů, nelze je považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně týkají.

příjemci veřejných prostředků

Výluka z informační povinnosti je v druhém případě upravena autonomně, a to v § 8b odst. 2 informačního zákona, byť toto ustanovení sleduje obdobný cíl jako obecné ustanovení § 10 tohoto zákona. Rozdílná míra ochrany zakotvená v obou ustanoveních a v tomto směru poněkud slabší postavení příjemce veřejných prostředků je dáno především zájmem na transparentnosti poskytování veřejných prostředků a nutností jeho účinné veřejné kontroly. Zákonodárce tak při střetu ústavního práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a ústavního práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny zohlednil specifické postavení příjemců veřejných prostředků a sdělení některých jejich osobních údajů v souvislosti s tímto připustil. Ochranu zachoval pouze tam, kde na poskytování informací není dán silný veřejný zájem. Ve výluce se tak ocitla převážně jen nároková plnění z veřejných prostředků, kde nárok vzniká ze zákona a správní orgán nemá prostor k vlastnímu uvážení. Typicky tedy povinný subjekt neposkytuje informace o tom, komu a v jaké výši přiznal dávky důchodového pojištění, dávky státní sociální podpory či dávky pomoci v hmotné nouzi, nebo komu a v jaké výši vyplatil podporu v nezaměstnanosti. Rovněž tak například neposkytuje ve vztahu ke konkrétním osobám údaje o úhradách za úkony lékařské péče, případně údaje o konkrétní výši státní podpory stavebního spoření.

Obecnou definici pojmu „veřejné prostředky" v českém právním řádu obsahuje pouze § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, který za ně označuje veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písm. a). Z principu jednoty a bezrozpornosti právního řádu ovšem plyne požadavek přikládat týmž pojmům obsaženým v různých právních předpisech zásadně stejný význam a obsah, ledaže by existovaly rozumné důvody k závěru, že stejný význam mít nemají (například proto, že jsou užity v různých kontextech, nebo proto, že jimi zákonodárce v různých dobách mínil odlišné věci). Důvody pro odlišný výklad uvedeného pojmu v projednávané věci rozšířený senát neshledal, ostatně nelze přehlédnout, že stejným způsobem vyložil uvedený pojem i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, I. ÚS 260/06.

Příjmy z daní jsou součástí veřejných financí, splatná, ale dosud nezaplacená daň či její příslušenství jsou pak nepochybně součástí majetkových práv státu. Prominutí daně či příslušenství daně podle § 55a odst. 1 daňového řádu, ať již zaplacené či jen splatné, je proto nutno považovat za poskytnutí veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona. Ministerstvo financí, případně finanční úřady, které mají na základě ustanovení § 55a odst. 1 a 2 tohoto zákona a vyhlášky č. 299/1993 Sb. oprávnění daň či její příslušenství prominout, je proto nutno považovat za orgány veřejné správy rozhodující o poskytnutí veřejných prostředků.

interní pokyn, rozhodování soudu o žalobě

Za interní pokyn nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu.

Týkají-li se však zmiňované interní „Pokyny" výkonu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravují-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně týkají.

V případě přezkumu rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti odepření informace již soud nevrací rozhodnutí k novému projednání, ale naopak sám zkoumá, zda existují důvody pro poskytnutí informací. Pokud žádné důvody neexistují, soud rozhodnutí obou instancí zruší a přímo nařídí povinnému subjektu informaci poskytnout.

ochrana důvěrnosti majetkových poměrů

Za majetkové poměry fyzických a právnických osob lze za daných okolností považovat nejen aktiva, nýbrž i jejich pasiva a je bez významu, zda jsou tyto závazky vůči soukromoprávním subjektům či vůči státu.

Z akcesorické povahy příslušenství daně - sleduje osud daně - pak lze dovodit, že může být nositelem, byť zprostředkované informace o výši daňové povinnosti (tj. zda se jeho daňová povinnost pohybuje řádově v tis. Kč či 100 tisících Kč, apod.), výši daňových nedoplatků a jistým způsobem tak podávat rámcový obraz o celkových majetkových poměrech dotčeného daňového subjektu a jeho životní úrovni. Informace uvedeného charakteru dle názoru Nejvyššího správního soudu však nelze poskytnout.

Rozhodne-li se však daňový dlužník požádat o prominutí příslušenství daně a je-li mu vyhověno, stává se „příjemcem veřejných prostředků". V takovém případě je na místě aplikovat přednostně ust. § 8b zákona o informacích.

Aplikace ust. § 10 zákona o informacích tedy nepřichází v úvahu v těch případech, kdy jsou poskytnuty daňovému subjektu veřejné prostředky. Jakkoli tak žádný právní předpis nestanoví, pátý senát má za to, že prominutí příslušenství daně lze podřadit pod pojem poskytnutí veřejných prostředků.

vnitřní pokyny, personální předpisy, kniha návštěv

Povahu vnitřních pokynů a personálních předpisů mají pouze takové akty, kterými jsou regulovány vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci nebo výhradně uvnitř úřadu, aniž by se výsledky takové regulace projevily navenek ve vztahu k třetím osobám. Vnitřní pokyny a personální předpisy ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. se tedy vyznačují regulativní funkcí, byť se nemusí jednat nutně o obecné normy pro neurčitý počet adresátů.

Pod tuto kategorii (vnitřní pokyny a personální předpisy, ) omezení přístupu k informacím (která je ostatně jen fakultativní a její uplatnění závisí na uvážení povinného subjektu) lze zařadit například evakuační plán úřadu, pokyn o výdeji spotřebního materiálu apod. Pod vnitřní pokyny a personální předpisy naopak nespadá popis struktury úřadu, jmenovité obsazení jednotlivých funkcí či pracovní řád.

Kniha návštěv není vnitřní pokyn či personální instrukce; účelem knihy návštěv je pouze v souladu se zákonem vést evidenci pohybu nepovolaných osob v zabezpečeném objektu.

soudní přezkum rozhodnutí o odvolání

Smysl § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba spatřovat v tom, že pokud nejsou naplněny důvody pro odmítnutí žádosti, které jsou přezkoumatelným způsobem vyjádřeny ve správním rozhodnutí, je soud povinen zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně a přikázat správnímu orgánu I. stupně poskytnout žadateli požadované informace. To vede ke zrychlení celého postupu.

Nejvyšší správní soud nicméně ponechává prostor pro aplikaci § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím i na případy, kdy je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. To však pouze v těch situacích, kdy by správní orgány svévolně vydávaly nepřezkoumatelná rozhodnutí o odmítnutí žádosti s cílem vyhnout se aplikaci § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Taková situace nastane obvykle například tehdy, pokud správní orgán opakovaně v téže věci vydá nepřezkoumatelné rozhodnutí. Jinými příklady mohou být situace, kdy správní orgán bude svévolně vydávat nepřezkoumatelná rozhodnutí buď vůči témuž účastníkovi v různých věcech, anebo vůči různým účastníkům ve vztahu k obdobné žádosti, aniž by v takovýchto věcech byly posuzovány složité právní otázky, respektive aniž by takovéto složité právní otázky již byly interpretovány správní judikaturou. Takováto svévole správních orgánů by představovala hrubé porušení ústavně zaručeného práva na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod).

vztah k zákonu o veřejných zakázkách, zpráva o posouzení a hodnocení nabídek

Nejvyšší správní soud je předně toho názoru, že omezení práva na informace nelze v tomto případě odůvodnit tím, že jednání hodnotící komise jsou neveřejná. Nemožnost účastnit se jednání komise nelze vykládat tak, že jednotlivci nemají právo na informace o výsledku tohoto jednání, kterým je právě zpráva o posouzení a hodnocení nabídek.

Ustanovení § 80 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách však nikterak explicitně, ani implicitně nevylučuje zpřístupnění zprávy o posouzení a hodnocení nabídek jakékoliv osobě na základě žádosti o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Při zpřístupňování informací těmto osobám je však třeba dbát omezení stanovených zákonem o svobodném přístupu k informacím (ochrana osobních údajů, možnost odepřít poskytnutí nových informací atd.). V obecné rovině si lze představit i takové případy, kdy hodnotící zpráva bude obsahovat některé údaje podléhající ochraně obchodního tajemství, a proto bude třeba odepřít zpřístupnění části hodnotící zprávy.

Informacemi ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím jsou nejen informace o činnosti povinných subjektů, ale též o výsledcích jejich činnosti. Mezi informace o výsledku činnosti nepochybně patří i informace o podkladech zpracovávaných v průběhu výkonu této činnosti. Zpráva o posouzení a hodnocení nabídek není názorem povinného subjektu na určitou problematiku, nýbrž podkladem pro výběr nejvhodnější nabídky.

Osobní údaj; rozhodnutí o rozkladu. Osobním údajům je poskytnuta ochrana jejich znečitelněním v autentickém textu. Nehotová, interní, nová, připravovaná informace. Oficiální výstup povinného subjektu nemůže být považován za "novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu" dle § 11 odst. 1 písm. a)

Rozsudek NSS byl zrušen nálezem Ústavního soudu I.ÚS 517/10 k 30.11.2010 

informace o členství v KSČ do 17.11.2010

Východiskem k právní povaze pojmu soukromí fyzické osoby a jeho ochraně je Listina základních práv a svobod, která jednak v čl. 7 odst. 1 stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a může být omezena jen v případech stanovených zákonem, a dále v čl. 10 odst. 3 konstatuje, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny potom platí, že Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Soukromí fyzické osoby a jeho nedotknutelnost tak v daném kontextu, a ve spojení s posuzovanou věci, míří na ochranu údajů o té které osobě. Ta je v zákonné rovině upravena zejména zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, podle jehož § 4 jsou rozlišovány „běžné" osobní údaje a dále tzv. citlivé osobní údaje. K těm, jak bylo shora poznamenáno patří i údaje o politických postojích, přičemž, jak bylo rovněž již výše poznamenáno, tyto je možné zpracovávat jen tehdy, pokud subjekt předmětných údajů dal k jejich zpracování souhlas. To, že se požadované informace týkají, či mají týkat, osob veřejně činných, tzv. bez dalšího ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nic nemění na tom, že se ve své podstatě týkají soukromí fyzických osob.

Je přitom třeba souhlasit s Městským soudem v Praze, že ani ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nelze dovodit, že by pro případ kandidátství či členství v KSČ do 17. 11. 1989 bez dalšího bylo zákonem omezeno právo na nedotknutelnost soukromí.

Informace o platech ve veřejném sektoru, test proporcionality, test veřejného zájmu, osobní údaje, par. 8b InfZ, příjemce veřejných prostředků.

Fiktivní rozhodnutí o rozkladu, lhůta k rozhodnutí o rozkladu, nulitní rozhodnutí. Lhůta k rozhodnutí o rozkladu běží od doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy.

informace o probíhajícím trestním řízení

Nejvyšší správní soud uzavírá, že zásadním hlediskem pro rozhodnutí povinného orgánu o odepření informace podle ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím je probíhající trestní řízení v užším smyslu, tj. zpravidla trestní stíhání konkrétní osoby končící právní mocí rozsudku nebo jiného rozhodnutí ve věci samé. Jedná-li se o žádost o informaci týkající se dalších fází trestního řízení, povinný subjekt v rámci své diskreční pravomoci uváží, zda by poskytnutím informace mohl být zmařen nebo ohrožen účel trestního řízení vycházeje ze smyslu základního práva jednotlivce na informace o činnosti veřejné moci a ze zásady restriktivního výkladu omezení ústavně zaručených práv; pouze v případě, že by poskytnutím informace o těchto procesech mohl být účel trestního řízení zmařen, odepře povinný subjekt informaci s odkazem na ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) zákona.

Povinný subjekt poskytl včas požadované informace podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006 nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení.

pojem informace; žádost o kopie smluv

Informací není informace o obsahu smlouvy, nýbrž obsah smlouvy jako takový.

V daném případě je v souladu s ústavou a komunitárním právem pouze takový výklad pojmu informace, dle něhož se informací rozumí veškerý textový (příp. i grafický) obsah předmětných listin (nájemních smluv). Zhotovení kopií listin (nájemních smluv) je tak v podstatě jediným racionálním prostředkem zpřístupnění požadovaných informací jejich žadateli.

Rozsudek NSS potvrzuje právo na kopie dokumentů. Nelze obcházet smysl zákona poskytnutím údajů "o dokumentu" či výběrem informací z požadovaného dokumentu. Žadatel má právo na celý textový obsah, tedy v zásadě na kopie dokumentů. 

Fiktivní rozhodnutí o rozkladu, lhůta k rozhodnutí o rozkladu, rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti je možno podat odvolání či rozklad.

obchodní tajemství

Správní orgán je proto vždy povinen zkoumat, zda informace označená podnikatelem za obchodní tajemství skutečně splňuje všechny náležitosti obchodního tajemství podle ustanovení § 17 obch. zák. Pokud totiž tomu tak není, o obchodní tajemství se nejedná. V takovém případě by povinný subjekt musel ignorovat tvrzení podnikatele o existenci obchodního tajemství a požadované informace žadateli poskytnout, pokud by ovšem nebyl dán jiný důvod pro odepření informací. Důvod pro odepření informací stanovený v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o informacích je totiž vázán na existenci obchodního tajemství de iure, nikoli na pouhý názor zdroje informací.

Hlavní právní závěry:

• povinnost poskytovat veřejnosti informace podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona představuje obecnou informační povinnost držitele povolení
• majetkový podíl České republiky umožňuje přímé ovládání ČEZ,a.s. Ztéto perspektivy nazíráno má Nejvyšší správní soud za to, že je splněn i další zcitovaných znaků veřejné instituce: kvytváření orgánů žalovaného dochází pod dominantním vlivem státu.
• oblast energií představuje jeden ze strategických, bezpečnostních a koneckonců i existenčních zájmů České republiky a jistě nikoliv náhodou siproto stát ponechává i vkapitálové struktuře žalovaného rozhodující podíl
• relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ, a. s. (způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi „veřejné instituce" ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb.

Hlavní právní závěry:

• proces vyřízení žádosti: Jakmile je subjekt povinným subjektem vesmyslu zákona č. 106/1999 Sb., všechny informace, které poskytuje veřejnosti, poskytuje zásadně v režimu tohoto zákona. Je to odrazem toho, že jeho povaha jako povinného subjektu podle tohoto zákona mu umožňuje, aby plnil všechny procesní povinnosti, jež z něj plynou. ... Ze samotné harmonické povahy právního řádu plyne, že pokud je žalovanému uloženo poskytovat některé informace vprocesu upraveném zákonem o svobodném přístupu kinformacím, pak má podle stejné procesní úpravy poskytovat iinformace, jejichž poskytnutí mu ukládá jiný právní předpis (zde atomový zákon), který sám proces jejich poskytování nijak neupravuje. ... pro procesní režim poskytování informací nebylo podstatné, zda šlo o informaci ve smyslu § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona či o informaci podle § 2 zákona o svobodném přístupu kinformacím. Vobou případech mělo být rozhodnuto jak o jejím poskytnutí či neposkytnutí, tak vpřípadě neposkytnutí a podání odvolání (jakseistalo) mělo být vsouladu s § 16 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodnuto i o tomto odvolání.
• vztah generality a speciality zákonů: není vůbec namístě hledat mezi jednotlivými ustanoveními atomového zákona a zákona č.106/1999 Sb. vztah generality a speciality, neboť se vzájemně nederogují, nýbrž doplňují azkaždého znich vyplývá podmnožina celkové množiny informací, kterou má žalovaný poskytovat. Má tak poskytovat jednak „informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany" podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona; a jednak informace vztahující se k jeho působnosti podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.
• povinný subjekt: kritéria vyjmenovaná v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 nemusejí být splněna kumulativně.
• vyvažování základních práv: článek 10 odst. 3 Listiny nemá přednost před jejím článkem 17
• působnost: pojem „působnost" zahrnuje i pojem „předmět činnosti" u osob zapsaných vobchodním rejstříku
• rozsah úpravy: směrnice EU oopakovaném použití informací veřejného sektoru představuje vtomto směru pouze minimální unijní standard, nikoli inspirační zdroj starší české ústavní a zákonné úpravy... Listina představuje pouze minimální standard, pod nějž nemůže zákonná úprava jít.
• vztah ke zvláštním zákonům: vrozsudku ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 2 As 12/2006 : lex specialis derogat generali, slovem „lex" se v tomto principu nemíní zákon jako celek, ale právě právní norma, jejíž obecnost či zvláštnost je posuzována

Fiktivní rozhodnutí, fiktivní rozhodnutí o rozkladu, lhůta k rozhodnutí o rozkladu. Lhůta k rozhodnutí o rozkladu běží od doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy. Rozsudek rozšířeného senátu NSS.

povinný subjekt, obchodní společnost založená územním samosprávným celkem

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že druhý žalovaný (FC Hradec Králové, a. s.) byl založen prvním žalovaným jako územním samosprávným celkem, jeho orgány jsou částečně přímo a částečně prostřednictvím valné hromady vytvářeny prvním žalovaným, který zároveň zákonem stanovenými prostředky vykonává dohled nad činností druhého žalovaného a ten plní veřejný účel. Jakkoliv je tedy druhý žalovaný formálně osobou soukromého práva, převažují u něj znaky svědčící o jeho veřejné povaze a jedná se tedy o veřejnou instituci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Náležitosti žaloby. Nejvyšší správní soud v této věci řízení o žalobě zastavil, neboť žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků a přes výzvu soudu soudní poplatek z podané žaloby nezaplatil.

Lhůta k podání žaloby. Soud žalobu odmítl, protože žaloba byla podána opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby.

Fiktivní rozhodnutí o žádosti, rozhodnutí o žádosti, lhůta k podání žaloby. Soud nepovažoval v daném případě přípis povinného subjektu za rozhodnutí o odmítnutí žádosti, nastala tedy fikce rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Jestliže žadatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem (odvolání, rozklad), musí soud podanou žalobu odmítnout.

Fiktivní rozhodnutí, fiktivní rozhodnutí o rozkladu, lhůta k rozhodnutí o rozkladu. Lhůta k rozhodnutí o rozkladu běží od doručení rozkladu povinnému subjektu.

Fiktivní rozhodnutí, fiktivní rozhodnutí o odvolání. Rozhodnutí založené právní fikcí musí být pro nepřezkoumatelnost zrušeno.

Ve věci žadatel J.S. vs. Ministerstvo dopravy požadoval žadatel sdělení informací týkajících se zejména zásad pro dopravní značení na pozemních komunikací. Žadateli nebyly požadované informace poskytnuty a proto žadatel podal k Ministerstvu dopravy rozklad proti rozhodnutí, kterým byla jeho žádost zamítnuta. Ministerstvo dopravy o podaném rozkladu nerozhodlo v zákonem stanovené lhůtě. V souladu s ust. § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím tak nastala fikce rozhodnutí, kterým ministerstvo napadené rozhodnutí potvrdilo a rozklad zamítlo. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí založené fikcí je nepřezkoumatelné, nezbylo soudu, než napadené rozhodnutí o rozkladu zrušit.

Fiktivní rozhodnutí o rozkladu, lhůta k rozhodnutí o rozkladu. Předložením vedoucímu ústředního orgánu k rozhodnutí o rozkladu se rozumí den doručení podatelně tohoto ústředního orgánu.

Ve věci Žadatel J.S. vs. Ministerstvo financí ČR požádal žadatel o poskytnutí informací žádostí doručenou dne 23.5.2001. Ve stanovené lhůtě ministerstvo informace neposkytlo a nevydalo rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Nastala tedy fikce rozhodnutí dle ust. § 15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Toto rozhodnutí napadl žadatel rozkladem, který byl doručen ministerstvu dne 20.6.2001. Lhůta pro rozhodnutí o rozkladu skončila dne 5.7.2001, což byl svátek, takže poslední den lhůty pro vydání rozhodnutí byl dne 9.7.2001. V této lhůtě o rozkladu rozhodnuto nebylo. Dnem 10.7.2001 tedy nastala fikce rozhodnutí, kterým byl rozklad zamítnut. Žadatel podal proti rozhodnutí o rozkladu žalobu, a to dne 21.9.2001.

Soud konstatoval, že lhůta k podání žaloby začala běžet dne 11.7.2001. Žaloba podaná dne 21.9.2001 byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby. Z tohoto důvodu soud žalobu odmítl.

Soud se dále ve svém rozhodnutí vyjádřil k výkladu pojmu předložení rozkladu k rozhodnutí tak, jak je používán v ust. § 16 odst. 3 ve spojení s ust. § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Od předložení rozkladu povinným subjektem k rozhodnutí běží lhůta stanovená zákonem o svobodném přístupu k informacím k vydání rozhodnutí o rozkladu, s jejímž marným uplynutím je spojena fikce rozhodnutí, kterým byl rozklad zamítnut.

Fikce rozhodnutí o rozkladu. Soud vyslovil nicotnost rozhodnutí o rozkladu, jež bylo vydáno až poté, co nastala fikce rozhodnutí, kterým byl rozklad zamítnut.

Ve věci žadatelka O. vs. Státní úřad pro jadernou bezpečnost žadatelka požadovala od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) poskytnutí informací o Jaderné elektrárně Temelín. SÚJB rozhodl o žádosti tak, že požadované informace neposkytl. Žadatelka podala proti tomuto rozhodnutí rozklad. Předsedkyně SÚJB nerozhodla o rozkladu ve stanovené lhůtě, takže v souladu s ust. § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím nastala fikce rozhodnutí, kterým bylo rozkladem napadené rozhodnutí potvrzeno. Až po uplynutí lhůty k rozhodnutí o rozkladu vydala předsedkyně SÚJB rozhodnutí, kterým rozklad zamítla. Žadatelka se žalobou domáhala toho, aby soud vyslovil nicotnost (tj. neexistenci) rozhodnutí předsedkyně SÚJB, které bylo vydáno až poté, co nastala fikce rozhodnutí o rozkladu. Soud zejména konstatoval, že lhůta k rozhodnutí o rozkladu běží od doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu. Soud pak dále konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí je nicotné, protože předsedkyně SÚJB rozhodla znovu o věci již rozhodnuté na základě fikce spojené s marným uplynutím lhůty k rozhodnutí o rozkladu.

Fiktivní rozhodnutí o rozkladu. Rozhodnutí nastolené právní fikcí musí být jako nepřezkoumatelné zrušeno.

Žadatel ve věci žadatel R.P. vs. Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR požadoval po Ministerstva průmyslu a obchodu ČR zpřístupnění výsledků studií energetického ústavu EGÚ Brno. Ministerstvo faxem žadateli sdělilo, že informace nemůže poskytnout. Tento přípis považoval žadatel za rozhodnutí a podal proti němu rozklad. O rozkladu nebylo v zákonem stanovené lhůtě rozhodnuto, a proto nastala v souladu s ust. § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím fikce rozhodnutí o rozkladu, kterým byl rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí o rozkladu podal žadatel žalobu. Soud napadené rozhodnutí o rozkladu zrušil, protože rozhodnutí založené fikcí není odůvodněno a jako takové je nepřezkoumatelné.