Definiční znaky pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky lze pak vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností.

 

Všechny uvedené definiční znaky naplňuje i Fond národního majetku České republiky. Fond byl zřízen zákonem (§ 4 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jeho orgány jsou kreovány státem (§ 7 a § 13 cit. zákona), plní výlučně veřejné účely stanovené zákonem (§ 18 odst. 2, § 20 až 21 cit. zákona), a konečně stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled na činností Fondu (§ 9 odst. 2, § 22 cit. zákona).

 

Tyto znaky dopadají v plné míře i na vymezení pojmu veřejných prostředků. Podpůrným argumentem je v této souvislosti i výklad systematický, kdy dle legální definice, obsažené v ustanovení § 2 písm. g) zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, veřejné prostředky zahrnují "veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)", přičemž jinou právnickou osobou dle § 2 písm. a) uvedeného zákona je "právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem". Ústavní soud k významu pojmu veřejné správy v souvislosti s působností Fondu připomíná, že její uplatňování se uskutečňuje jak vrchnostenskými tak i nevrchnostenskými metodami.

 

 

III. ÚS 686/02

 

Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti XY, a. s., se sídlem Praha, zastoupené JUDr. YC, advokátem, Advokátní kancelář Praha, za účasti  vedlejšího účastníka Fondu národního majetku České republiky, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábř. 42, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č. j. 33 Ca 36/2002-11, o zastavení řízení o přezkoumání rozhodnutí o odepření informace dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, takto:

 

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č. j. 33 Ca 36/2002-11, se zrušuje.

 

Odůvodnění

I.

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. listopadu 2002 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č. j. 33 Ca 36/2002-11, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Fondu národního majetku České republiky o odepření informace dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčena v základním právu na informace čl. 17 a na soudní ochranu, plynoucím z  čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 36/2002, jejž si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo k předmětné věci zjištěno následující:

Podáním ze dne 28. března 2002 požádala stěžovatelka Fond národního majetku České republiky  (dále jen "Fond") o poskytnutí informace ve smyslu zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Přípisem ze dne 4. dubna 2002, č. j. 102/83-149/02/Ve, a k odvolání stěžovatele pak dalším přípisem ze dne 13. května 2002, č. j. 211/2048/338/579/02/Jež, Fond požadovanou informaci odmítl poskytnout. Na opětovnou žádost stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 3. června 2002 vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem již nereagoval. Stěžovatelkou požadovanými informacemi byly přitom údaje, týkající se smlouvy o koupi a prodeji akcií obchodní společnosti ZX, a. s., se sídlem Praha , uzavřené dne 12. února 2002 mezi vedlejším účastníkem a obchodní společností XY, a. s., se sídlem Praha.

Žalobou u Městského soudu v Praze se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Fondu ze dne 4. dubna 2002, č. j. 102/83-149/02/Ve, a ze dne 13. května 2002, č. j. 211/2048/338/579/02/Jež. K argumentaci vedlejšího účastníka, dle níž Fond není povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že Fond je institucí hospodařící s veřejnými prostředky, poukázala na skutečnost, že jeho hlavní působností je realizace převodu majetku státu na jiné osoby a správa majetkových podílů státu, a že z tohoto důvodu nutně hospodaří s veřejnými prostředky, přičemž v předmětné věci postupoval na základě usnesení vlády, tj. vykonával veřejnou správu při uskutečňování prodeje akcií tak, že naplnil rozhodnutí vlády, tedy činil úkony státního orgánu - vlády. Ačkoliv Fond nevydal rozhodnutí ve smyslu formálním, stěžovatelka s poukazem na ustanovení § 15 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přípisy Fondu ze dne 4. dubna 2002, č. j. 102/83-149/02/Ve, a ze dne 13. května 2002, č. j. 211/2048/338/579/02/Jež, za rozhodnutí přezkoumatelná soudem považuje.

Rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil obecný soud rozborem zák. č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu tohoto zákona je Fond samostatnou právnickou osobou, zapsanou v obchodním rejstříku (§ 4 odst. 2 cit. zák.), přičemž zásadně hospodaří se svým majetkem (§ 18 odst. 1 cit. zák.), své výdaje důsledně hradí ze svého majetku (§ 19 cit. zák.), za své závazky sám svým majetkem ručí (§ 21 cit. zák.) a jeho majetek netvoří součást státního rozpočtu a je tak důsledně oddělen od hospodaření státu (§ 18 odst. 2 cit. zák.). Dále soud ve svém rozhodnutí uvádí, že majetek, se kterým Fond disponuje, mu nebyl pouze svěřen, ale byl na něj převeden na základě rozhodnutí  zakladatelů o zrušení státního podniku bez likvidace (§ 5 odst. 1 cit. zák.). Dle názoru soudu posouzení charakteru činnosti Fondu je možné interpretovat na základě ustanovení § 18 uvedeného zákona, ze kterého vyplývá vymezení majetku Fondu a směry jeho využití, a dále z ustanovení § 20 uvedeného zákona, který upravuje působnost Fondu. Z těchto ustanovení soud dovozuje, že vedle funkcí nepodnikatelských plní Fond také řadu funkcí podnikatelských a v těchto situacích je pak podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obchodního zákoníku.

Činnost Fondu dle § 20 odst. 2 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež spočívá ve vypořádání nároků oprávněných osob dle § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dle Městského soudu v Praze nespočívá v rozhodování o nárocích oprávněných osob, nýbrž toliko v postupu podle příslušného rozhodnutí o privatizaci, které nevydává Fond, ale ministerstvo (§ 2 odst. 4 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ze zákona, jímž byl Fond zřízen, nelze tedy dle účastníka řízení před Ústavním soudem dovodit jeho pravomoc rozhodovat o právech, právem chráněných zájmech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy a účastníku řízení není znám jiný zákon, kterým by mu pravomoc v tomto směru byla svěřena. Z těchto skutečností posléze Městský soud v Praze dovozuje, že Fond nedisponuje výsadními vlastnostmi veřejnosprávních orgánů a institucí, mezi něž patří mocenská nadřazenost, možnost autoritativního donucení, tedy při své činnosti nevydává žádné správní akty. Pro uvedené nelze dle jeho přesvědčení Fond zařadit mezi subjekty povinné poskytovat informace dle § 2 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Fond dle obecného soudu nesplňuje ani podmínky subjektu povinného poskytovat informace dle § 2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy jej nelze podřadit pod pojem veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Pojem veřejné finance (prostředky) odpovídá dle něj pojmu státní finance (prostředky), přičemž Fond nepatří mezi státní fondy a nehospodaří s majetkem státu, tj. se státními (veřejnými) prostředky, ale se svým vlastním majetkem, který netvoří součást státního rozpočtu. Majetek Fondu je pouze zčásti odvozen z bývalého národního majetku (v případě majetku zrušených státních podniků), a proto je v jeho názvu požit pojem "národní". Rozhodoval-li v posuzovaném případě Fond dle § 18 odst. 2 písm. a) bod 3 a § 20 odst. 1 písm. e) zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čímž realizoval rozhodnutí vlády o privatizaci, jak vyplývá z usnesení vlády ze dne 17. prosince 2001, č. 1343, šlo dle účastníka řízení o dispozici s vlastním majetkem a nikoli se státními (veřejnými) prostředky.

Pro uvedené dle Městského soudu v Praze Fond není subjektem, na který dopadá povinnost poskytovat informace dle zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nelze tedy v případě nevydání rozhodnutí o odmítnutí podání informace aplikovat ta ustanovení uvedeného zákona, s nimiž je spojována fikce vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které je posléze přezkoumatelné soudem (§ 15 odst. 4, § 16 odst. 3 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za těchto okolností, kdy nebylo vydáno žádné rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace (vedlejší účastník odpověděl formou dopisu), a kdy nelze ani uplatnit fikci vydaného rozhodnutí, obecný soud konstatoval, že tato neexistence rozhodnutí, které by mohlo být přezkoumáno soudem dle § 247 a násl. o. s. ř., představuje takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, pročež soud ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. (§ 246c o. s. ř.) řízení zastavil.

V ústavní stížnosti je obecnému soudu vytýkána nesprávná interpretace pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" (§ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Dle názoru stěžovatelky Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí nesprávně vyložil pojem státní rozpočet, veřejný majetek a státní majetek, když tyto pojmy ztotožnil. Ačkoli majetek Fondu není součástí státního rozpočtu, lze jej použít toliko k zákonem specifikovaným veřejným účelům (§ 18 odst. 2 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dále stěžovatelka poukazuje na kontrolu Fondu ze strany Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které Fond předkládá svůj rozpočet a zprávu o hospodaření, a na skutečnost, že Poslanecká sněmovna rovněž volí nejvyšší orgány Fondu, kterými jsou prezídium a dozorčí rada. Dle jejího přesvědčení uvedená oprávnění může Poslanecká sněmovna vykonávat výhradně vůči veřejné (státní) instituci, přičemž vůči jakékoli jiné instituci, tj. soukromé, takové oprávnění nemá a v demokratickém právním řádu ani mít nemůže. Další argument ve prospěch interpretace Fondu ve smyslu veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky spatřuje stěžovatelka v hlavní působnosti Fondu, jímž je realizace převodu majetku státu na jiné osoby a správa majetkových podílů státu, pročež nutně hospodaří s veřejnými prostředky. Na uvedeném závěru dle ní nemění nic ani převod státního majetku na Fond za účelem provedení privatizace.

Vycházeje ze všech uvedených důvodů, cítí se stěžovatelka usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č. j. 33 Ca 36/2002-11, dotčena v základním právu na informace čl. 17 a na soudní ochranu, plynoucím z  čl. 36 Listiny, pročež navrhuje jeho zrušení.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 7. ledna 2003 předseda senátu 33 Ca Městského soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž uvádí, že stěžovatelka není na základě důvodů uvedených v napadeném usnesení subjektem, na který dopadá povinnost poskytovat informace dle zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Účastník řízení má za to, že v případě nevydání rozhodnutí o odmítnutí podání informace nelze aplikovat ta ustanovení uvedeného zákona, s nimiž je spojována fikce vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, která je posléze přezkoumatelná soudem (§ 15 odst. 4, § 16 odst. 3 cit. zák.). Městský soud v Praze dovodil, že neexistence rozhodnutí, které by mohlo být přezkoumáno soudem dle § 247 a násl. o. s. ř., představuje takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, pročež ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. (§ 246c o. s. ř.) řízení zastavil. S ohledem na uvedené navrhuje účastník řízení, aby ústavní stížnosti obchodní společnosti XY, a. s., se sídlem Praha, nebylo vyhověno.

                                                                                   II.

       Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto, jak bylo již konstatováno, podáním ze dne 28. března 2002 požádala stěžovatelka Fond o poskytnutí informace ve smyslu zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Přípisem ze dne 4. dubna 2002, č. j. 102/83-149/02/Ve, a k odvolání stěžovatele pak dalším přípisem ze dne 13. května 2002, č. j. 211/2048/338/579/02/Jež, Fond požadovanou informaci odmítl poskytnout. Na opětovnou žádost stěžovatele o poskytnutí informace ze dne 3. června 2002 vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem již nereagoval. Požadovanými informacemi ze strany stěžovatele byly přitom údaje, týkající se smlouvy o koupi a prodeji akcií obchodní společnosti ZX, a. s., se sídlem Praha, uzavřené dne 12. února 2002 mezi vedlejším účastníkem a obchodní společností YX, a. s., se sídlem Praha.

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení § 2, § 7, § 9 až 12 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodu majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon o svobodném přístupu k informacím v ustanovení § 2 odst. 1 a 2 rozlišuje dvě skupiny povinných subjektů. První je tvořena státními orgány a orgány územní samosprávy a veřejnými institucemi hospodařícími s veřejnými prostředky, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, druhá pak těmi subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech  fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Při interpretaci a aplikaci uvedených zákonných ustanovení sdílí Ústavní soud potud právní názor obecného soudu, že Fond nenaplňuje znaky státního orgánu ani orgánu územní samosprávy, jakož i subjektu, kterému zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy.

Ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mezi povinné subjekty řadí rovněž veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace, vztahující se k jejich působnosti. K interpretaci pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" Ústavní soud  v nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 konstatoval, že ze skutečnosti, že zákonodárce neprovedl změnu v ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění zákonů č. 101/2000 Sb., č. 159/2000 Sb. a č. 39/2001 Sb., výslovným označením České televize a Českého rozhlasu v postavení povinných subjektů, nýbrž ji provedl zakotvením obecného pojmu "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky", plyne závěr, dle něhož rozsah tohoto pojmu nutno vymezit "interpretací definičních znaků takto stanovené množiny subjektů."

Kromě státních orgánů a orgánů územní samosprávy zákon o svobodném přístupu k informacím řadí mezi povinné subjekty ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy. Tuto, třetí ze zákonem č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezených skupin povinných subjektů, lze tedy označit jako veřejnoprávní korporace ("veřejnoprávní korporaci musí být svěřena mocenská pravomoc činit vrchnostenské úkony" - D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 185).

Definiční znaky pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky lze pak vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností (viz obdobně stanoviska doktrinární: J. Matějka, Korporace veřejnoprávní. In: Slovník veřejného práva československého. Red. E. Hácha, J. Hoetzel, F. Weyr, K. Laštovka, Sv. II., Brno 1932, s. 370 a násl.; J. Hoetzel, Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vyd., Praha 1937, s. 73 a násl.; D. Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část. Praha 1994, s. 186 a násl.). Všechny tyto znaky naplňují i ty subjekty, jejichž zahrnutí do rámce povinných subjektů představovalo záměr zákonodárce, jenž novelou zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zák. č. 39/2001 Sb. zakotvil v postavení povinného subjektu rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Jednalo se o Českou televizi a Český rozhlas, přičemž dle zák. č. 483/1991 Sb. o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 484/191 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, jsou tyto právnickými osobami, hospodařícími s vlastním majetkem, svoji činností sledují zákonem vymezené veřejné účely, jejich orgány jsou kreovány státem a nad jejich působením vykonává stát dohled.  

Všechny uvedené definiční znaky naplňuje i Fond národního majetku České republiky. Fond byl zřízen zákonem (§ 4 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jeho orgány jsou kreovány státem (§ 7 a § 13 cit. zákona), plní výlučně veřejné účely stanovené zákonem (§ 18 odst. 2, § 20 až 21 cit. zákona), a konečně stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled na činností Fondu (§ 9 odst. 2, § 22 cit. zákona).

Tyto znaky dopadají v plné míře i na vymezení pojmu veřejných prostředků. Podpůrným argumentem je v této souvislosti i výklad systematický, kdy dle legální definice, obsažené v ustanovení § 2 písm. g) zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, veřejné prostředky zahrnují "veřejné  finance, věci, majetková práva a jiné  majetkové  hodnoty  patřící  státu  nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)", přičemž jinou právnickou osobou dle § 2 písm. a) uvedeného zákona je "právnická  osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem". Ústavní soud k významu pojmu veřejné správy v souvislosti s působností Fondu připomíná, že její uplatňování se uskutečňuje jak vrchnostenskými tak i nevrchnostenskými metodami.

Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl pro uvedené Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil městský soud ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 39/2001 Sb., což vedlo ve svých důsledcích i k porušení § 15 odst. 4, § 16 odst. 3 zák. č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 247 a násl. o. s. ř. a § 104 odst. 1 o. s. ř. (§ 246c o. s. ř.). Tímto závěrem ale Ústavní soud nikterak nepředjímá posouzení předmětné věci z hlediska dopadu ustanovení § 7, § 9 až 12 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01 a další).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/1994 a další).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými  skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000, III. ÚS 74/02 a další). 

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož se interpretace § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 39/2001 Sb., obsažená v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2002, č. j. 33 Ca 36/2002-11, ocitá extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i standardní právní dogmatikou vymezenému obsahu právních pojmů, pročež předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím porušení základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení základního práva na informace dle čl. 17 Listiny.

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud  usnesení Městského soudu v Praze ze 30. srpna 2002, č. j. 33 Ca 36/2002-11, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

 

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

 

V Brně dne 27. února 2003