V daném případě požadoval žadatel poskytnutí informací týkajících se poskytování odměn dle vládního nařízení č. 253/1992 Sb., tj. odměn poskytovaných zejména za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, poskytování odměn členům zastupitelstva města (nařízení vlády č. 358/2000 Sb.) a dále informace o členství zaměstnanců města a členů zastupitelstva v orgánech právnických osob s uvedením funkce, kterou tam tyto osoby zastávají a výši odměn, která jim byla v roce 2000 vyplacena. Městský úřad žádosti některé informace poskytl a o zbytku vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Proti tomuto rozhodnutí se žadatel odvolal, přičemž odvolací orgán, Rada města, napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí žadatel napadl správní žalobou.

Soud rozhodl, že žaloba je částečně důvodná, rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud nejprve konstatoval, že formulace žádosti nebyla zcela přesná. V této souvislosti poukázal na postup dle § 14 odst. 3 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy povinný subjekt v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele k upřesnění žádosti.

 K věci samé se pak soud vyslovil následovně:

Ohledně odměn poskytovaných zaměstnancům podle ustanovení § 10 písm. a) nařízení č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, soud rozhodl tak, že není možno odpírat informace o stanovení a hodnocení mimořádných úkolů zaměstnanců s odkazem na skutečnost, že se jedná o informace vztahující se výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům. Není tedy dán důvod k neposkytnutí těchto informací podle ustanovení § 11 odst.1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím.

Soud dále rozhodl, že informace o důvodech stanovení mimořádných odměn a zvlášť významných pracovních úkolů nepředstavuje osobní údaj, stejně jako informace o celkové vyplacené výši odměn. Poskytnutí těchto informací tedy nebrání zákon o ochraně osobních údajů.

Podle názoru soudu je však za osobní údaj nutno považovat údaj o výši platu zaměstnance čí údaj o výši odměn jednotlivých jmenovitě určených zaměstnanců a tyto informace tedy není možno poskytnout.

Podle názoru soudu je dále vyloučeno obecné užití správního řádu na řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť podle § 20 odst. 4 tohoto zákona se správní řád vztahuje na počítání lhůt a na postup podle § 15 (rozhodnutí) a § 16 (odvolání) zákona o svobodném přístupu k informacím s výjimkou ustanovení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

 

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Krajský soud v Českých Budějovicích v právní věci žalobce ........, právně zast. ..... proti žalovanému Městu Tábor, Radě města Tábor, se sídlem v Táboře, Žižkovo náměstí 3, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.5.2001, č.j.95/0l,

 

takto:

 

Rozhodnutí Rady města Tábor ze dne 15.5.2001 č.j.95/01 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ....... Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

 

Odůvodnění:

 

Žalobou, doručenou dne 3.7.2001 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Rady města Tábor ze dne 15.5.2001 č.j. 95/0l, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí úřadu I. stupně, konkrétně Městského úřadu v Táboře ze dne 28.3.2001 č.j.727/01, kterým tento orgán v některých bodech žádosti žalobce vyhověl a ve zbytku rozhodl tak, že žádosti se nevyhovuje a informace neposkytl.

Žalobce vyjádřil nesouhlas s právním závěrem žalovaného, že jím požadované údaje o poskytování odměn členům zastupitelstva Města Tábor a zaměstnancům Města Tábor či odměny za členství zaměstnanců města a členů zastupitelstva v orgánech neveřejných právnických osob jsou osobními údaji, které je možné poskytovat pouze se souhlasem subjektu údajů. Údaje požadované žalobcem neodpovídají definici osobního údaje podle § 4 písm. a) zákona č.101/2000 Sb. Údaje o členech zastupitelstva Města Tábor a zaměstnancích města jsou údaji obecně známými a samotný údaj o výši odměn poskytnutých podle vládního nařízení č.253/1992 Sb. rovněž není osobním údajem. Takový charakter nezíská ani tehdy, když je k němu připojen další identifikátor, konkrétně jméno a příjmení osoby, které byly odměny poskytnuty. Požadované informace nepředstavují údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu, když nevypovídají o identitě jednotlivé osoby ani z nich identitu nelze zjistit. Naopak požadované informace se týkají veřejné činnosti, tedy práce, kterou vykonávají osoby specifikované v žádosti a nesměřují k tomu, aby byla zjišťována přímo či nepřímo identita těchto osob. Pod pojmem osobní údaj je třeba rozumět data, která osobu charakterizují samu o sobě jako jméno, příjmení, výška, barva očí a podobně. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zmatečné, neboť žalovaný orgán směšuje odůvodnění proti jednotlivým výrokům. Další nezákonnost žalobce spatřuje v aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č.106/1999 Sb. Mělo být totiž při uplatnění fakultativního důvodu pro omezení přístupu k informacím respektováno výkladové pravidlo obsažené v § 12 zákona č.106/1999 Sb. Žalovaný se s těmito argumenty nevyrovnal, neuvedl konkrétní skutečnosti svědčící pro to, aby mohlo být ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č.106/1999 Sb.aplikováno. Podle názoru žalobce není osobním údajem údaj týkající se důvodu a způsobu odměňování ani o výši odměn, když navíc tyto údaje vypovídají toliko o úřední činnosti. Navíc se žalovaný ani úřad I. stupně nezabývali povahou poskytovaných odměn, když tyto odměny jsou poskytovány z rozpočtu města a představují proto nakládání s majetkem města. Pokud žalobci nemohly být vydány požadované informace z důvodu ochrany osobních údajů, měl žalovaný postupovat tak, že by předmětné údaje anonymizoval postupem podle § 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů. Rovněž žalovaný i správní úřad I. stupně pochybili, když nepostupovali v souladu s § 12 zákona č.106/1999Sb. Procesní pochybení pak žalobce spatřuje v tom, že nebyl seznámen s podklady pro rozhodnutí, tak jak je stanoveno v § 33 odst. 2 správního řádu. Ze všech těchto důvodů je navrhováno zrušení rozhodnutí žalovaného i úřadu I. stupně a vrácení věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobní důvody jsou téměř totožné s důvody odvolacími. Proto odkázal v prvé řadě na odůvodnění vydaného rozhodnutí. Nad rámec pak doplnil, že nelze vyloučit, že údaj o odměně není údajem, kterým vypovídá o totožnosti osoby, avšak je nesporně údajem, který se týká osoby, u níž byla identita určena. Pokud je fyzická osoba určena, je osobním údajem jakýkoliv údaj vztahující se k ní. To vyplývá i z důvodové zprávy § 4 zákona č. 101/2000 Sb. To potvrdil i sám žalobce pokud uvedl, že zaměstnanci i zastupitelé města jsou osoby určené, a proto jakékoliv údaje k nim se vztahující jsou již nadále údaji osobními. K neposkytnutí údaje o důvodech udělení mimořádných odměn žalovaný uvedl, že se tak stalo podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č.106/1999 Sb. a nikoliv podle § 60 zákoníku práce, který posuzoval Krajský soud v Ostravě. Žalovaný nezastává názor, že by se důvody odměn projevovaly navenek a souvisely tak s vnitřním chodem úřadu, jak vyjádřil žalobce. Navenek se může projevit pouze výše odměn a nikoliv důvody jejího poskytnutí. Dále bylo poukázáno na to, že z důvodu maximální vstřícnosti bylo provedeno správním orgánem na vlastní náklady šetření u zaměstnanců a členů zastupitelstva vedoucí' k poskytnutí informace a bylo tak činěno nad rámec informačního "zákona, tedy nad rámec zákonných povinností. K porušení ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu postupem správního orgánu nedošlo, když účastník řízení měl kdykoliv možnost nahlédnout do spisu a tohoto oprávnění však nevyužil.

Z vyžádaného spisu soud zjistil, že žádost o informaci podle zákona č.106 z roku 1999 podal žalobce dne 8.3.2001. Požadoval poskytnutí informace týkající se poskytování obměn podle vládního nařízení č. 253/1992 Sb. zaměstnancům Města Tábor,poskytování odměn členům zastupitelstva Města Tábor, členství zaměstnanců města a členům zastupitelstva v orgánech neveřejných právnických osob s uvedením funkce, kterou tam tyto osoby zastávají a výši odměn, která jim byla v roce 2000 vyplacena. Na základě této žádosti vydal Městský úřad v Táboře dne 28.3.2001 rozhodnutí č.j. 727/0l, kterým v některých bodech žádosti vyhověl a ve zbytku rozhodl tak, že žádosti' se nevyhovuje a informaci neposkytl. Proti tomuto rozhodnutí v částech, kde nebylo žalobci vyhověno, podal žalobce včas odvolání, kterým se domáhal přezkoumání rozhodnutí prvostupňového orgánu. O odvolání rozhodla Rada města Tábor dne 15.5.2001 pod č.j. 95/0l tak, že odvolání zamítla a rozhodnutí úřadu I. stupně potvrdila.

Krajský soud přezkoumal podle § 249 a následující o.s.ř. napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo v rozsahu námitek vznesených žalobcem v žalobě a veden zásadou dispoziční dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná.

V souzeném případě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Rady města Tábor, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Táboře, kterým nebylo zcela vyhověno jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona č.106/1999 Sb. s odkazem na zákon č.101/2000 Sb. Žalobce odmítl názor žalovaného, že údaje týkající se důvodů a způsobu odměňování tajemníka či zaměstnanců Městského úřadu v Táboře jsou údaji osobními, neboť vypovídají o jejich úřední činnosti a mimořádných úkolech v oblasti veřejné správy. Přitom se žádný z orgánů nezabýval povahou odměn a zcela přehlédl, že jsou poskytovány z rozpočtu města a tudíž představují nakládání s majetkem města. Nerespektoval ani ustanovení § 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, které mu umožňuje poskytnout alespoň údaje anonymizované, kupříkladu o celkové výši poskytnutých odměn či obecně o důvodech jejich poskytování, které nejsou zákonem nijak omezeny či § 12 téhož zákona, který ukládá poskytnout vedle informací požadovaných (po vyloučení těch, u kterých to stanoví zákon) informace doprovodné. Rovněž je vytýkáno správnímu orgánu porušení zásad správního řízení, konkrétně neseznámení s podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k nim (§ 33 odst. 2 správního řádu).

Z písemností založených ve správním spise soud zjistil, že žalobci nebylo zcela vyhověno v jeho žádosti o poskytnutí informace o výši odměn přiznaných zaměstnancům Města Tábor, konkrétně Městského úřadu v Táboře ve smyslu nařízení vlády č.253/1992 Sb., kteří podle § 3 odst. 2 zákona č.101/2000 Sb., nesouhlasili s poskytnutím informace. Ze stejných důvodů nebylo žalobci zcela vyhověno v jeho žádosti o sdělení výše odměn členů zastupitelstva Města Tábor a u osob působících jako členové dozorčích rad u právnických osob, u nichž nemá Město Tábor 100% podíl. Informace o poskytnutí odměn podle § 10 písm. a) nařízení vlády č. 253/1992 Sb., včetně konkretizace pracovního úkolu a zdůvodnění jejich mimořádnosti či zvláštní významnosti žalobci s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999Sb. nebyla poskytnuta vůbec.

V prvé řadě soud poukazuje na zákon č. 106/1999 Sb., kterým jsou upraveny podmínky práva svobodného přístupu k informacím a zároveň stanoveny podmínky, za nichž jsou informace poskytovány. Jako povinné subjekty jsou označeny v § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 státní orgány a orgány územní samosprávy k informacím vztahujícím se k jejich působnosti a v odstavci 2 subjekty,kterým zákon svěřil rozhodování o právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy v rozsahu jejich rozhodovací činnosti. Přitom v odstavci 3 je výslovně stanoveno, že se zákon nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací, kterými jsou kupříkladu zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů či zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí. Rovněž utajovaným informacím týkajícím se obchodního tajemství s výjimkou stanovenou v § 9 odst. 2 zákona ve vztahu k používání prostředků státního rozpočtu, rozpočtu územního celku či fondu zřízeného zákonem a nebo nakládání s majetkem těchto subjektů zákon č.106/1999 Sb. v § 7 až 10 poskytuje ochranu. Ve vztahu k majetkovým poměrům jsou zákonem chráněny údaje získané na základě zákona o daních a poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištěním nebo sociálním zabezpečení. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona mohou být omezeny informace, pokud se vztahují k vnitřním pokynům či personálním předpisům.

Z citované právní úpravy provedené zákonem č. 106/1999 Sb. Je tedy nepochybné, že zákon vymezuje oblasti a okruhy, o nichž povinné subjekty informace poskytují zároveň pamatuje na omezení, kterým výslovně některé údaje před zveřejněním ochraňuje.

V projednávané záležitosti měly být poskytovány informace v oblasti orgánu územní samosprávy, který je podle zákona o obcích pověřen jak výkonem samostatné působnosti tak přenesené působnosti, kterou vykonávají jednak volení zástupci obce (zastupitelé) a dále zaměstnanci městského úřadu. Rozlišení těchto kategorií je proto právně významné pro posouzení, které údaje týkající se jejich odměňování je nutné považovat za osobní údaje, které zákon chrání a naopak, které je možné zveřejnit. Přitom termín odměňování zaměstnanců města v sobě zahrnuje jak poskytování platu tak odměn. S ohledem na složitost problematiky a terminologie je zapotřebí připomenout možnost, že v případě, kdy povinný subjekt po posouzení žádosti o informaci zjistí, že byla formulována obecně nebo připouští dvojí výklad podle § 14odst. 3 písm. a) zákona č.106/1999 Sb. vyzve žadatele ve lhůtě 7 dnů, aby svou žádost ve lhůtě 30 dnů upřesnil.

Žalobci nebylo rozhodnutím správního orgánu vyhověno v jeho žádosti o poskytnutí informace vztahující se k poskytnutí odměn podle § 10 písm. a) nařízení vlády č.253/1992 Sb., konkrétně specifikaci pracovního úkolu, včetně sdělení důvodů jeho mimořádnosti či zvláštní významnosti.

Podle § 10 písm. a) vládního nařízení č. 253/1992 Sb. může obec jako zaměstnavatel poskytnout svému zaměstnanci odměnu za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu. Tyto odměny jsou poskytovány z rozpočtu města.

S přihlédnutím ke skutečnosti; že zaměstnancům městského úřadu je vyplácen plat a mimo to odměny za mimořádné plnění pracovních úkolů a voleným zástupcům (zastupitelům) je za výkon jejich funkce poskytována odměna, je proto třeba při poskytování informací o zaměstnancích městského úřadu a zastupitelích třeba vycházet ze zákona o obcích a důsledně rozlišovat mezi těmito kategoriemi stejně jako je třeba dále odlišit zaměstnance a vedoucí odboru (§ 102 odst. 2 písm. g/ zákona o obcích).

Z toho tedy vyplývá, že pokud jsou odměny poskytovány podle ustanovení § 10 písm. a) vládního nařízeni č. 253/1992 Sb., nepředstavují zhodnocení výsledků práce zaměstnance pouze v souvislosti s jeho pracovní kvalifikací či jeho schopnostmi, ale jedná se o odměny, které se poskytují za mimořádné a zvláště významné pracovní úkoly, které nespadají do pracovní náplně stanovené zaměstnanci vnitřním předpisem (kupříkladu vnitřní organizační směrnicí, organizačním řádem). Z toho důvodu podle názoru soudu informace o stanovení a hodnocení mimořádných úkolů zaměstnanců městského úřadu nemůže být informací vztahující se k vnitřním pokynům a personálním předpisům, tak jak je uváděno v napadeném rozhodnutí. Je tomu tak proto; že se nejedná o informaci o konkrétní pracovní náplni zaměstnanců stanoveno uvnitřním pokynem, ale o mimořádný úkol, u něhož je hodnoceno plnění ve smyslu zákona o obcích orgánem obce - městskou radou a odměna je vyplácena z rozpočtu obce. Z toho důvodu nebyl dán důvod pro nesdělení požadované informace žalobci. Přitom se žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí zabýval tímto odvolacím důvodem pouze ve vztahu k aplikovatelnosti právního názoru Krajského soudu v Ostravě na daný případ a nikoliv konkrétní argumentací žalobce, potvrdil správnost postupu prvoinstančního orgánu, aniž vysvětlil úvahu, kterou byl veden. Soud proto v tomto směru považuje vydané rozhodnutí za nepřezkoumatelné a co do výsledku nesprávné. Informace o důvodech stanovení mimořádných odměn a zvlášť významných pracovních úkolů nepředstavuje osobní údaj, na který se zákon č.106/1999 Sb. nevztahuje, neboť jedná se o informace o činnostech, jejichž plnění je hodnoceno radou či zastupitelstvem města. Stejně tak z týchž důvodů nemůže bránit poskytnutí informace o celkové vyplacené výši odměn zákon o ochraně osobních údajů, když zákon navíc obsahuje ustanovení v § 12, kde jsou stanoveny podmínky omezení práva na informace a to tak, že povinný subjekt poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch, u kterých to stanoví zákon. V případě pochybností, zda žadatel o informaci požaduje sdělení individuální výše odměny, či zda postačuje sdělení celkové globální výše vyplacených odměn, je nutné využít ustanovení § 14 odst. 3 písm. a) zákona č.106/1999 Sb.

Naproti tomu jako důvodnou soud nepovažoval námitku žalobce týkající se postupu žalovaného, kterým měl porušit správní řád konkrétně § 33, když neseznámil žalobce jako účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí. V přechodných a závěrečných ustanoveních § 20 odst. 4 zákona č.106/1999 Sb. je stanoveno, že správní řád lze vztáhnout na počítání lhůt a na řízení podle § 15 a § 16 (tedy konkrétně vydání rozhodnutí a podání odvolání) s výjimkou ustanovení o obnově řízení a přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Zákon č. 106/1999 Sb. tedy neobsahuje ustanovení, podle kterého by se na celé řízení týkající se práva svobodného přístupu k informacím vztahoval správní řád, když naopak jsou v tomto zákoně stanoveny základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány. Tento zákon proto představuje specielní právní normu a obecná aplikace správního řádu na toto řízení je proto vyloučena. Ustanovení § 14 odst. 3 písm. c)zákona č.106/1999 Sb. pak nahlédnutí do spisu považuje za jednu z možností vyřízení žádosti, jinými slovy poskytnutí informace.

Přisvědčit nelze ani názoru žalobce, že konkrétní údaj o výši odměny zaměstnanců města s připojením ke jménu a příjmení nepředstavuje osobní údaj, když zákon č.106/1999 Sb. odkazuje na zákon č.101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a podle § 4 písm.a) tohoto zákona je osobním údajem jakýkoli údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu. Proto výši odměn jednotlivých jmenovitě určených zaměstnanců je nutné za takový údaj považovat. Je tomu tak proto, že osobní údaje představují hodnoty, kterým je v demokratickém státě poskytována ochrana, jakožto ústavním právům. Názor žalobce, že za osobní údaj je třeba rozumět data charakterizující osobu samu o sobě a jsou jimi jméno, příjmení, výška, barva očí není správný, neboť tyto údaje nejsou vyčerpávající a je nutné ve smyslu platného zákona mezi ně zahrnout i údaje další, pokud se týkají určeného nebo určitelného subjektu. Přitom subjekt údajů se považuje za identifikovaný, jestliže lze na základě jednoho nebo více osobních údajů zjistit jeho identitu a to ať přímo nebo nepřímo. Podle názoru soudu je osobním údajem i údaj o výši platu zaměstnance obecního úřadu či o výši odměny, a proto takový údaj podléhá ústavní ochraně. Ze zákona o platu ani ze zákoníku práce totiž nevyplývá povinnost zaměstnavatele poskytovat údaje o platech či odměnách jednotlivých zaměstnanců. Tato povinnost pak výslovně nevyplývá ani ze zákona č.106/1999 Sb., který naopak vylučuje, poskytovat osobní údaje navíc za situace, kdy tyto údaje podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb. je správce údajů povinen zpracovávat pouze za účelem, k němuž byly shromážděny, což je výpočet a evidence platů zaměstnanců a odměn zastupitelů.

Proto soud shrnuje, že žalobní důvody shledal za částečně opodstatněné, a proto vydané rozhodnutí podle § 250 j) odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 250k) odst . 1 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci částečný úspěch, a proto mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení představující zaplacený soudní poplatek Kč, odměnu za právní zastoupení podle § 11 vyhlášky č.484/2000 Sb. ve výši Kč a cestovné žalobce z Tábora k soudu do Českých Budějovic a zpět ve výši Kč. Celkem tedy Kč.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 24. října 2001