Předmět sporu:

Předmětem sporu je odepření požadované formy poskytnutí informace, respektive takové nabídnutí jejich poskytnutí, které žadatel nechtěl akceptovat. Sdělení obecního úřadu je rozporuplné, protože zároveň uvádí, že požadovanou informaci (zápisy ze zasedání zastupitelstva) nezveřejňuje, zároveň však žadateli nabídl možnost nahlédnutí do nich (ovšem s neoprávněnou výhrůžkou správním poplatkem - šlo by nejspíš o režim dle zákona o obcích, protože žadatel je obyvatelem obce) a zaslání jejich kopií po uhrazení nákladů, jejichž výši je možné zpochybňovat. Z postupu úřadu je patrná obstrukční snaha a snaha odradit žadatele od přístupu k informacím.

Ve sporu pak obecní úřad dále rozhodl o odvolání nesprávným způsobem (o odvolání rozhodl starosta namísto obecní rady).

Závěry:

Soud zrušil rozhodnutí obecního úřadu o zamítnutí odvolání jako nicotné (paakt), avšak vyjádřil právní názor, že žadateli v zásadě povinný subjekt vyhověl, neboť mu nabídl přístup k informacím a to dvěma způsoby. K problematice rozporného výroku o "nezveřejňování", k odstrašování vyměřením neodůvodnitelné výše nákladů anebo hrozbou správního poplatku se soud nemohl vyjádřit.

Obecní úřad však byl povinen uhradit soudní náklady žalobci, za což nese plnou odpovědnost starosta obce a měl by tuto způsobenou škodu obci uhradit.

Z případu totiž vyplývá, že sice lze žadatele odrazovat a odstrašovat od přístupu k informacím, a jejich poskytnutí všemožně oddalovat a komplikovat, ale s vysokou pravděpodobností se povinný subjekt zaplete do situace, kdy v soudním sporu neuspěje a kvůli zcela banálním a veřejným informacím musí uhradit soudní náklady. Ty v rozpočtu některých obcí mohou být významnou položkou.

Spor potvrzuje obecnou zásadu, že je snadnější a méně pracné plně žadateli vyhovět a oprostit se od posuzování jeho motivů (například na základě znalosti žadatele, předpokladu k čemu žádanou informaci chce využít apod.)

 

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců JUDr. Jany Daňkové a JUDr. Jarmily Šímové v právní věci žalobce K. Petráně bytem ve..., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, , proti žalovanému Obecnímu úřadu Svojšín se sídlem ve Svojšíně 105, zastoupenému JUDr. J. B., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Tachově, , v řízení o žalobě ze dne 5.4.2000 proti rozhodnutí ze dne 21.3. 2000 č j. 246

 

takto:

 

I. Rozhodnutí Obecního úřadu Svojšín ze dne 21.3.2000 č.j. 246 se ruší.

II. Věc se vrací Obecnímu úřadu Svojšín k dalšímu řízení.

III. Obecní úřad Svojšín je povinen uhradit K. P. náklady řízení v částce 3.150 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce JUDr. P. H., advokáta v Plzni,

 

Odůvodnění:

 

Návrhem na zahájení řízení ze dne 5.4.2000 (později ještě doplněným podáním ze dne 26.4.2000) - žalobou, která byla předána Krajskému soudu v Plzni (dále pouze "soud") v zákonné lhůtě, se K. P. (dále jen žalobce") domáhal přezkoumání rozhodnutí Obecního úřadu Svojšín (dále jen " ,,žalovaný") ze dne 21.3.2000 o zamítnutí jeho odvolání a rozhodnutí o odepření informace. Uváděl, že dne 4.2.2000 podal žalovanému na základě zákona č. 106/1999 Sb. žádost o poskytnutí kopií zápisů a usnesení ze zasedání Obecního zastupitelstva ve Svojšíně. Žalovaný mu dne 17.2.20000 sdělil, že zápisy z veřejných zasedání se nezveřejňují.

Z obsahu uvedeného sdělení bylo podle názoru žalobce patrné, že žalovaný hodlal nevyhovět jeho žádosti, a proto byl ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. povinen vydat rozhodnutí, jež mělo splňovat náležitosti stanovené v § 15 odst. 2 citovaného zákona. Sdělení žalovaného ze dne 17.2.2000 tyto náležitosti ale postrádá. Chybí v něm totiž výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění omezení práva na informace, poučení o místu a formě podání opravného prostředku. S ohledem na uvedené nedostatky považoval žalobce rozhodnutí žalovaného za nicotný akt a současně žádal, aby soud v rámci řešení předběžné otázky zkoumal neexistenci popsaného rozhodnutí žalovaného.

Jelikož rozhodnutí žalovaného nemělo stanovené náležitosti, nejednalo se podle žalobce o rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 1,2 téhož zákona, a tak žalobce vycházel ze zákonné domněnky, že žalovaný informace odepřel. Byl tedy oprávněn podat odvolání do 15 dnů od dne, kdy uplynula lhůta k vyřízení jeho žádosti. Podle předmětného zákona se žádosti vyřizují ve lhůtě 15 dnů, přičemž v prvních 12 měsících od účinnosti zákona se tato lhůta prodlužuje na dvojnásobek. Žalovaný tak mohl vydat rozhodnutí do 6.3.2000. Žalobce podal své odvolání ve lhůtě do 15 dnů od uvedeného data. O něm rozhodl znovu žalovaný tak, že ho pro opožděnost zamítl.

Žalobcem požadované informace se týkaly oblasti, jež patřila do samostatné působnosti obce, a proto o jeho odvolání měla rozhodnout obecní rada. To se ale nestalo, a tak je zřejmé, že rozhodoval nekompetentní orgán. Navíc nelze přehlédnout, že poskytnutí informace vázal žalovaný na zaplacen.í správního poplatku, což však neodpovídá právnímu stavu. Úhrady spojené s poskytováním informace jsou vymezeny v § 17 uvedeného zákona.

Tímto postupem žalovaný podle žalobce porušil § 2 odst. 1, § 4, § 14 odst. 1, § 15 odst. 1,2,4, § 16 odst. 1,2 a § 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhoval vydání rozsudku, jímž by soud zrušil jednak rozhodnutí žalovaného o odepření poskytnutí informace, a jednak i jeho rozhodnutí ze dne 21.3.2000 o zamítnutí odvolání, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň měl soud žalobci přiznat proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

K žalobě byly přiloženy kopie listin, jejichž originály tvořily spis žalovaného, který měl soud k dispozici.

Žalovaný ve svém stanovisku ze dne 30.6.2000 k žalobě především zdůrazňoval, že vyhověl žádosti žalobce o poskytnutí informace způsobem upraveným § 14 dost. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. Stalo se tak sdělením ze dne 17.2.2000. Specifikaci nákladů spojených s podáním informace vypracoval písemně.

Pokud jde o žalobcovo odvolání žalovaný dodával, že k jeho podání nebyly splněny podmínky. Žádné rozhodnutí o nevyhovění žádosti žalobce nebylo totiž vydáno, protože žádost byla kladně vyřízena. Nedošlo tedy k porušení § 16 odst. l, § 15 odst. 4 ani § 20 odst. 3 výše uvedeného zákona.

Vzhledem k popsaným okolnostem žalovaný navrhoval, aby soud rozsudkem žalobu zamítl. K tomuto stanovisku žalovaný připojil svůj spis č j. 246.

Soud přezkoumal žalobcův návrh na zahájení řízení i zpochybněné rozhodnutí žalovaného a především zjistil, že v dané věci se jedná o řízení podle V. části, II. hlavy (§ 247-§ 250k a § 244-§ 246c) občanského osudního řádu (dále jen "o.s.ř."), v níž je upraven postup (soudu) při rozhodování o žalobách směřujících proti (pravomocným) rozhodnutím správních orgánů.

K vydání tohoto rozsudku soud nemusel nařizovat jednání, neboť uvedený procesní postup mu umožňoval zákon (§ 250f odst. 1, písm. b), odst. 2 o.s.ř.), a když oba účastníci řízení (tzn. jak žalobce, tak i žalovaný - § 250 odst. 1 o.s.ř.) s tímto postupem předem souhlasili.

Po provedeném řízení, v jehož průběhu byl posouzen návrh žalobce na zahájení řízení, stanovisko i spis žalovaného, dospěl soud posléze k závěru, že žaloba byla důvodná. Vycházel přitom z dále vyslovených právních závěrů.

K věci samé považuje soud za nezbytné úvodem připomenout, že z obsahu žalobou dotčeného rozhodnutí žalovaného vyplývalo, že se týkalo problematiky poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Konkrétně pak šlo o zamítnutí žalobcova odvolání ze dne 15.3.2000 (jež bylo žalovanému doručeno dne 20.3.2000 a u něho evidováno pod č.j. 246) na základě § 16 odst. l, 2 stejného zákona pro jeho opožděnost.

Ještě předtím, než mohl soud podle stížnostních výhrad žalobce (vyjádřených v jeho včasné žalobě) přistoupit k přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného (tzn. jeho souladu s platným právním řádem České republiky),musel ze své úřední povinnosti zjišťovat, zda uvedený projev vůle žalovaného je skutečně existujícím individuálním správním aktem, protože zákonnost nelze zkoumat u "něčeho", co ve smyslu zákona platně neexistuje. Jinak řečeno, soud posuzoval, zda rozhodnutí žalovaného není nicotným (nulitním) správním aktem. Uvedený právní institut zatím není v platném právní řádu České republiky blíže vymezen. Podle ustálené soudní praxe (a části právní teorie) dochází k nulitě správního rozhodnutí především v důsledku nejzávažnějších právních vad, do nichž patří i porušení některých procesních podmínek správního řízení, zejména příslušnosti a pravomoci správního orgánu.

O takovou právní situaci se podle názoru soudu v dané věci jednalo.

Jak bylo již jednou řečeno, na posuzovanou věc se vztahoval zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (dále pouze "zákon"), který měl povahu jak hmotně právní, tak i procesně právní. Doplňujícím.procesně právním předpisem byl zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízen.í (dále jen "správní řád") - § 20 odst. 4 zákona.

Správním orgánem I. stupně - tzv. povinným subjektem byl žalovaný (§ l, § 2 odst. 1 zákona). O odvolání žadatele směřujícího proti rozhodnutí takového povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace ve věcech samostatné působnosti obce, ovšem nemohl rozhodovat opět povinný subjekt, nýbrž obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanovilo, že rozhoduje jiný orgán obce (§ 16 odst. 1,2 zákona).

Ze spisu žalovaného bylo patrné, že žalobcem požadovaná informace se týkala zápisů ze zasedání a usnesení obecního zastupitelstva, a tak je nepochybné, že se jednalo o otázky náležející do samostatné působnosti obce Svojšín (§ 13, § 38 a následujících zákona č. 367/1990 Sb. o obcích v tehdy platném znění). Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že žalobcovo podání ze dne 15.3.2000 (které obdržel dne 20.3.2000) bylo odvoláním, jemuž nehodlal plně vyhovět (§ 20 odst. 4 zákona, § 57 odst. 1 správního řádu), nebyl příslušný o něm rozhodovat, neboť odvolací řízení měl uskutečnit a rozhodnutí odvolání vydat jiný orgán - Obecní rada Svojšína (pokud obecní zastupitelstvo neurčilo jiný orgán obce).

Žalovaný však tuto závaznou právní úpravu v dané věci nerespektoval, protože rozhodoval o věci, k níž nebyl příslušný. Uvedená právní vada je podle názoru soudu natolik zásadní, že přivodila nulitu takto vydaného rozhodnutí.

Rozhodnutí žalovaného ze dne 21.3.2000 č.j. 246 tedy není existujícím správním aktem. Přesto se ale jako správní akt "tváří", a proto soudu nezbylo (i přes dále vyslovené závěry) v zájmu právní jistoty nic jiného, než napadené rozhodnutí žalovaného rozsudkem zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (výrok č. I a č. II rozsudku). Občanský soudní řád totiž nemá zvláštní ustanovení o tom, jak řešit odstranění nulitních správních rozhodnutí, a proto soud postupoval podle úpravy určené k rušení nezákonných (tedy právně jinak existujících) správních rozhodnutí (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).

Z důvodů nicotnosti napadeného rozhodnutí žalovaného již nemohl soud zjišťovat opodstatněnost jednotlivých výhrad žalobce popsaných v jeho žalobě.

Závěrem této části rozsudku soud dále konstatuje, že jen z uvedeného pohledu - nulity rozhodnutí žalovaného, lze považovat žalobu za opodstatněnou, protože žalobce v návrhu na zahájení řízení mimo jiné tvrdil, že o jeho odvolání měla rozhodnout obecní rada.

Soud ovšem považuje za svoji povinnost zdůraznit, že podle jeho názoru bylo základem celé této věci nikoli (nulitní) rozhodnutí žalovaného, nýbrž okolnost, zda žalovaný vyhověl či nevyhověl (plně nebo i zčásti) žádosti žalobce ze dne 3.2.2000 o poskytnutí konkrétní informace podle zákona, jež mu byla doručena dne 4.2.2000 a evidována pod č. 98.

Žalobce se totiž jako žadatel (§ 1 a § 3 odst. 1 zákona) domáhal na žalovaném poskytnutí písemných kopií zápisů a usnesení z veřejných zasedání (zastupitelstva obce Svojšín), které přesně konkretizoval.

Uvedenou žádost žalobce vyřídil žalovaný dne 17.2.2000 pod č.j. 98/2000 - v zákonné lhůtě sdělením, které bylo žalobci doručeno dne 17.2.2000. Z jeho obsahu sice bylo zřejmé, že obec Svojšín sice nezveřejňuje zápisy ze zasedání svého zastupitelstva, ale žalovaný současně žalobci oznámil, kdy může u něho do těchto zápisů na.hlédnout. Žalovaný ve sdělení.uvedl své úřední dny a úřední hodiny v těchto dnech. Zároveň žalobci oznámil, že mu požadovaná usnesení zašle po úhradě nákladů spojených s jejich vyhledání.m Rozpis nákladů žalovaný připojil k uvedenému sdělení.

Podle názoru soudu bylo z tohoto sdělení nepochybné, že žalovaný plně vyhověl žalobcově žádosti na poskytnutí informací. Nelze totiž přehlédnout, že ve smyslu zákona (§ 4) se příslušné informace poskytují žadatelům na základě jejich žádosti nebo zveřejněním. Ze zákona ale nevyplývá, že by žalovaný (či obec) byl povinen ve svém sídlem, na místě všeobecně přístupném k informování veřejnosti například vyvěšovat zápisy a usnesení z veřejných zasedání obecního zastupitelstva (§ 5 zákona). Jinou otázkou je samozřejmě řádné a včasné vyrozumění veřejnosti o datu, hodině a místu konání veřejného zasedání obecního zastupitelstva, což však nebylo v dané věci předmětem sporu. Na druhé straně byl žalovaný povinen umožnit žalobci nahlédnutí do výše popsaných zápisů ze zasedání obecního zastupitelstva, popřípadě mu na žádost zaslat kopie usnesení, což mohl podmínit zaplacením nákladů (zálohy) vzniklých vyhledáním písemností (§ 14 odst. 1,3 písm. c, § 17 zákona).

Tento, zákonem stanovený, postup žalovaný dodržel, a tak je zřejmé, že jeho sdělení ze dne 17.2. 2000 č.j. 98/2000 nemůže být (a také není) správním rozhodnutím o úplném nebo částečném nevyhovění žádosti žalobce ze dne 3.2.2000 (§ 15 zákona), a proto z tohoto důvodu nemohl být žalobcův požadavek na zrušení "rozhodnutí" žalovaného ze dne 17.2.2000 č.j. 98/2000 procesně úspěšný.

Nyní vyslovený závěr soudu ve svém důsledku dále znamená, že podání žalobce ze dne 15.3.2000 (předané žalovanému dne 20.3.2000 a evidované u něho pod č. 246) není odvoláním směřujícím proti konkrétnímu rozhodnutí žalovaného. Označení podání jako odvolání pak samo o sobě nemůže na daném závěru nic změnit.

V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 250j odst. 3 o.s.ř.).

Přes všechny uvedené závěry je ale zároveň patrné, že žalobce dosáhl v řízení před soudem procesního úspěchu, protože na základě jeho žaloby bylo zrušeno napadené rozhodnutí žalovaného, a tak mu proti žalovanému přísluší právo na náhradu nákladů řízení (§ 250k odst. 1 o.s.ř.). Ty mu vznikly uhrazením soudního poplatku 1.000 Kč za podání žaloby a poskytnutím právní služby advokátem JUDr. P. H. z AK se sídlem v Plzni, v rozsahu 2 úkonů po 1.000 Kč (převzetí věci, sepsání žaloby) a 2 režijních paušálů po 75 Kč (§ 1 a následujících zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, položky 15 sazebníku soudních poplatků v příslušném znění, § 9 odst. 3 písm.f), § 11 odst. 1 písm. a ), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu). Celkem je tedy žalovaný povinen uhradit žalobci náklady řízení v částce 3.150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce - advokáta JUDr. P. H. - na jeho účet vedený u (§ 246c, § 149 odst. 1 o.s.ř. - výrok č. III rozsudku).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek (§ 250j odst. 4 o.s.ř.).

V Plzni dne 17. května 2001

JUDr.Zdeněk Pivoňka předseda senátu v.r.