Žadatel požadoval po Správě úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) poskytnutí informací, a to zápisu zjednání rady SÚRAO, dále plán komunikace SÚRAO na rok 2001 a návrh novely nařízení vlády stanovícího odvody plátců na jaderný účet. Poskytnutí těchto informací bylo SÚRAO rozhodnutím odmítnuto s odůvodněním, že se jedná informace, které se vztahují výlučně k vnitřním pokynům, resp. že se jedná o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí.

 

Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel odvolání. Toto odvolání bylo ředitelem  SÚRAO zamítnuto.

 

Soud na základě žaloby žadatele soud zrušil jak rozhodnutí o odvolání tak rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Důvodem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že rozhodnutí o odvolání bylo vzhledem k nedostatku řádného odůvodnění nepřezkoumatelné. Dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí bylo pochybení povinného subjektu při vyřizování žádosti, neboť žádost nebyla dostatečně určitá a povinný subjekt žadatele nevyzval k upřesnění žádosti dle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.

 

Soud dále v odůvodnění rozsudku dovodil, že důvody pro neposkytnutí informací ze zápisu z jednání mohou být oprávněné, ale bez upřesnění žádosti není možno o těchto důvodech řádně rozhodnout. Dle názoru soudu je pak možno plán komunikace SÚRAO považovat za informace, která se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům dle § 11 odst. 1) písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, a informace o novele  nařízení vlády za novou informace, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu.

 

 

33 Ca 81/2001

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Muzikáře a soudců JUDr. Zdeňky Vlasákové a JUDr. Hany Douškové v právní věci navrhovatele Sdružení pro záchranu prostředí Calla, občanské sdružení se sídlem v Českých Budějovicích, Fráni Šrámka 1168/35, IČ 62536761, zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo nám. 531, proti žalovanému Řediteli Správy úložišť radioaktivních odpadů se sídlem v Praze l, Dlážděná 6, IČ 66000769, o žalobě proti rozhodnutí o odepření informace dle zák.č.106/1999 Sb.,

 

takto:

 

Rozhodnutí ředitele SÚRAO č.j. 0213/01 ze dne 13.4.2001 a rozhodnutí SÚRAO č.j. 0128/01 ze dne 14.3.2001 se zrušují a věc se vrací SÚRAO k dalšímu řízení.

 

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.612,- Kč   k rukám advokáta JUDr. Aleše Janů, do tří dnů od právní moci rozsudku.

 

Odůvodnění:

 

Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného o odmítnutí informace, jejíž poskytnutí žádal ve smyslu zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen zákon o informacích). Uvedl, že dne 7.3.2001 se obrátil na Správu úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) jako na povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. l a 2 zák. č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k  informacím. Žádal o poskytnutí zápisu zjednání rady SÚRAO ze dne 22.2.2001, dále plánu komunikace SÚRAO na rok 2001 a návrhu novely nařízení vlády č. 224/1997 Sb., stanovícího odvody plátců na jaderný účet.

Rozhodnutím ze dne 14.3.2001 č.j. 0128/01 bylo zpřístupnění požadovaných informací odepřeno. Odmítnutí poskytnutí zápisu z jednání a plánu komunikace bylo odmítnuto s odůvodněním, že se vztahují výlučné k vnitřním pokynům povinného subjektu, a to s poukazem na ust. § 11 odst. l písm. a) zákona o informacích. Informace, kterou bylo požadováno poskytnutí návrhu novely nařízení vlády č. 224/1997 Sb., nebyla s poukazem na ust. § 11 odst. l písm. b) zákona o informacích podána proto, že má jít o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí.

Dne 29.3.2001 podal žalobce odvolání (označené jako rozklad) a dne 13.4.2001 pod čj. 0213/01 rozhodl jako vedoucí statutární orgán státní organizace SÚRAO její ředitel Ing. Duda, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Žalobce nejprve poukázal na skutečnost, že napadené rozhodnutí vydal zcela totožný pracovník, který vydal i prvostupňové rozhodnutí, a to Ing. Vítězslav Duda. Tím byl porušen nejen správní řád, ale i právo žalobce na spravedlivý proces. Uvedl, že dle ust. § 47 odst. 3 správního řádu je obecnou náležitostí správního rozhodnutí odůvodnění, které musí přesvědčivě uvést skutečnosti, důkazy, úvahy a právní předpisy, které byly podkladem pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné skutečnosti, důkazy ani úvahy neuvádí a odkazuje pouze na správnost rozhodnutí v prvním stupni, je samo o sobě obtížně meritorně přezkoumatelné. Meritorní důvody nezákonnosti proto žalobce odvozuje z prvostupňového rozhodnutí.

Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že požadovaný zápis z jednání Rady SÚRAO ze dne 22.2.2001 se ve smyslu § 11 odst. l písm. a) zák. o informacích vztahuje výlučně k vnitřním pokynům povinného subjektu. Ze smyslu příslušných zákonů atomového zákona vyplývá, že Rada SÚRAO je orgánem společenské (veřejné) kontroly nad Správou úložišť radioaktivních odpadů. Podle § 29 odst. 3 atomového zákona tvoří Radu mimo jiné i zástupci veřejnosti, členství v Radě je nadto veřejnou funkcí. Podle § 29 odst. 4 atomového zákona nesmí být dokonce člen Rady se Správou úložišť v pracovněprávním ani jiném obdobném vztahu. Obdobná ustanovení obsahuje i statut Rady. Z uvedených skutečností proto vyplývá, že zápis zjednání Rady není ani nemůže být materiálem, který by se vztahoval výlučně k vnitřním pokynům SÚRAO. Má-li být Rada orgánem veřejné kontroly SÚRAO, nemůže být před veřejností utajováno celé její jednání.

Se stejným odůvodněním nebyl žalobci poskytnut ani požadovaný plán komunikace na rok 2001 a ani s tímto názorem žalobce nesouhlasí. Domnívá se, že plán komunikace, jde-li o komunikací navenek, tj. k veřejnosti či alespoň k Radě, pojmově vylučuje výhradní vztah tohoto dokumentu k vnitřním pokynům povinného subjektu. Komunikace je procesem vícestranného sdělování a sdílení informací a pokud některou z těchto stran tvoří subjekt odlišný od SÚRAO, což musí, neboť jinak by nešlo o komunikaci, je vyloučeno, aby žalovaný utajoval plán takové komunikace s poukazem na výhradně vnitřní charakter informací. Podle poznatků žalobce se má jednat o komunikaci s veřejností v místech plánovaného hlubinného úložiště radioaktivních odpadů. Plán je schváleným dokumentem, nikoliv pracovním podkladem. Žalobce se žalobou domáhal zrušení obou vydaných rozhodnutí.

V průběhu řízení žalobce dodal, že informace spočívající v poskytnutí plánu komunikace, se promítají i do práv třetích osob. Výklad, zda jde o interní předpis či interní pokyny, je třeba vykládat restriktivně v souladu s ust. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze omezit právo na informace pouze v závažných případech, když je pro to důvod v tomto článku uvedený. Také samotný zákon o informacích uvádí pouze to, že povinný může omezit právo na informaci, nikoliv že toto právo omezit musí. Proto je nutno výklad interních pokynů podávat v souladu s článkem 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o požadavek na poskytnutí návrhu novely, k němuž žalovaný uvedl, že žádost žalobce byla v tomto směru nejasná, žalobce zdůraznil, že podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona o informacích bylo v takovém případě povinností žalovaného, aby vyzval žalobce k upřesnění jeho žádosti o informaci a tudíž nemohl bez dalšího jeho žádost o poskytnutí informace meritorně zamítnout.

Žalovaný ve svém vyjádřeni k žalobě uvedl, že žalobce ve svých námitkách vztahujících se k procesním vadám napadeného rozhodnutí opomíjí charakter SÚRAO, která není orgánem státní správy, jenž by jakkoliv rozhodoval o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob (§ l odst. l a § 2 správního řádu). Zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) ve znění pozdějších předpisů, označuje SÚRAO jako státní organizaci. Podle § 51 odst. l zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se SÚRAO k 1.1.2001 stalo organizační složkou státu a atomový zákon označuje ředitele SÚRAO jejím statutárním zástupcem. Též podle Čl. 4 odst. l statutu SÚRAO je ředitel statutárním orgánem SÚRAO, jedná jejím jménem a organizuje její činnost. Z toho vyplývá i jednoznačný důvod, proč rozhodnutí SÚRAO ze dne 14.3.2001 za SÚRAO podepsal právě její ředitel. SÚRAO jako organizační složka státu nemá na rozdíl od správních orgánů komplikovanou vnitřní strukturu, která by v obdobných věcech umožňovala např. přímé rozhodování jednotlivých "vedoucích odborů" (oddělení), a to i s ohledem na to, že SÚRAO nejsou svěřeny žádné rozhodovací kompetence a její zaměření je přísně odborné. Z ustan. § 16 odst. 2 z.ák. č. 106/1999 Sb., vyplývá, že o odvolaní žalobce musel rozhodnout ten, kdo stojí v čele SÚRAO, tedy opět ředitel SÚRAO. V takovýchto případech nelze naplnit ustanovení o vyloučení pracovníků "správního orgánu", neboť zde neexistuje žádný specializovaný nadřízený orgán ani někdo, kdo by mohl rozhodnout namísto ředitele SÚRAO. Uvedl dále, že všechny podstatné důvody byly zmíněny již v rozhodnutí prvoinstančním, a proto nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. K požadavku žalobce na poskytnutí zápisu zjednání Rady SÚRAO z 22.2.2001 uvedl, že podle § 29 atomového zákona je Rada orgánem SÚRAO. Její oblast působnosti se vymezuje výlučně na dozorovací a především poradní funkce. Rada poskytuje svá doporučení ministrovi průmyslu a obchodu a řediteli SÚRAO (§ 29 odst. 5 atomového zákona, čl. 5 odst. 5 statutu). Podle ustanovení čl. 7 odst. 6 statutu jsou usnesení Rady podkladem pro rozhodování ředitele nebo ministra. Die názoru žalovaného lze proto dovodit, že se zápisy zjednání Rady vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům SÚRAO, a proto lze jejich poskytnutí na základě ustanovení § 11 odst. l písm. a) zákona o informacích omezit. Rada přitom nezajišťuje informační vazbu s veřejností jako takovou, jak se mylně domnívá žalobce, ale pouze se subjekty, které zastupuje (čl. 6 odst. 2 statutu). Další závěr žalobce, že Rada je "orgánem veřejné kontroly SÚRAO", který předpokládá žalobce, nemá žádnou oporu v právních předpisech . Eventuální platnost takového závěru nemá žádnou souvislost s ustanovením § 11 odst. l písm. a) zákona o informacích a s jeho aplikací a na uvedeném právním závěru ohledně důvodnosti omezení poskytnutí informace by tudíž nemohla nic změnit. Plán komunikace SÚRAO na rok 2001 představuje interní dokument SÚRAO, jenž obsahuje vnitřní pokyny SÚRAO, upravující způsob a postupy komunikace SÚRAO navenek, tj. vůči médiím a veřejnosti jako takové. Jeho zveřejnění by z hlediska plnění úkolů SÚRAO mohlo vést k narušení plnění těchto úkolů. Argumentace žalobce, že se tím, že plán komunikace upravuje komunikaci SÚRAO navenek, pojmově vylučuje výhradní vztah tohoto dokumentu k vnitřním pokynům SÚRAO, je dle názoru žalovaného logicky nesprávná. Zákon o informacích nijak neomezuje oblasti, k nimž se mají vnitřní pokyny vztahovat. Plán komunikace SÚRAO pro rok 2001 není komunikací navenek, nýbrž interním pokynem, jak tuto komunikaci navenek realizovat. Proto bylo omezení poskytnutí tohoto plánu zákonné a důvodné (§11 odst. l písm. a) zákona o informacích). Pokud se jedná o předložení "návrhu novely nařízení vlády č. 224/1997 Sb. stanovující odvody plátců na jaderný účet", z žádosti žalobce ze dne 7.3.2001 zcela jasně nevyplývá, o jaký dokument se vlastně má jednat. Pakliže má být tímto dokumentem doporučení Rady SÚRAO ohledně návrhu na stanovení odvodů na jaderný účet nebo dokonce pouze návrh SÚRAO předložený Radě, žalovaný je toho názoru, že poskytnutí takového dokumentu lze odmítnout s odkazem na ustanovení § 11 odst. l písm. b) zákona o informacích. Takový návrh, který poskytlo SÚRAO Radě ve dvou verzích, tvoří po připomínkách a doporučeních Rady podklad pro vlastní novelu nařízení vlády č. 224/1997 Sb., výši a způsobu odvádění prostředků původců radioaktivních odpadů na jaderný účet, či přesněji podklad pro vlastní návrh novely tohoto nařízení, který vládě předkládá ministr průmyslu a obchodu. Znění samotného návrhu již závisí na konkrétním rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu. Žalovaný má proto za to, že odepření poskytnutí "návrhu novely nařízení vlády č. 224/1997 Sb. stanovující odvody plátců na jaderný účet" jako dokumentu, který vznikl při přípravě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o předložení návrhu novely tohoto nařízení, bylo důvodné. Pokud by ovšem žalobce měl ve své žádosti na mysli samotný návrh novely nařízení č. 224/1997 Sb., předkládaný vládě, jeho žádost byla směřována zjevně nepříslušnému povinnému subjektu. S ohledem na ustanovení § 24 a § 13 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky a zejména s ohledem na § 30 odst. l písm. e) atomového zákona je kompetence předkládati návrh novely tohoto nařízení vládě v působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu, resp., ministra průmyslu a obchodu, nikoliv v působnosti SÚRAO.

Žalovaný v průběhu řízení dodal, že SÚRAO nezpochybňuje své postavení jako subjektu povinného poskytovat informace dle zákona o informacích. Tuto povinnost plní podáváním výročních zpráv a prostřednictvím internetových stránek. Zákon o informacích však umožňuje některé informace odepřít a o to se právě žalovaný opírá. V době, kdy probíhá interní komunikace mezi ředitelem a Radou, by poskytování těchto informací mohlo poškodit činnost SÚRAO. K otázce novelizace nařízení vlády podotkl, že tato novela nebyla nakonec ani doporučena jako návrh, nebylo přijato žádné usnesení, kterým by byla tato novela doporučena ministerstvu.

Městský soud v Praze přezkoumal napadená rozhodnutí (§ 247 a násl. o.s.ř., § 16 odst. 6 z.č. 106/1999 Sb.); vzhledem k požadavku obou účastníků nařídil ústní jednání.

Podle § 2 odst. l zák. o informacích, povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. V tomto případě není pochyb o tom, že Správa úložišť radioaktivních odpadů je dle citovaného ustanovení povinným subjektem, který má podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Ve smyslu § 26 zák. č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) byla rozhodnutím č. 107/97 ministra průmyslu a obchodu zřízena jako státní organizace s účinností od 1.6.1997. Podle § 51 odst. l zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se tato státní organizace stala organizační složkou státu, a to počínaje dnem 1.1.2001, kdy tento zákon nabyl účinnosti. Správu úložišť radioaktivních odpadů lze proto jako organizační složku státu zařadit mezi subjekty, kterými je tvořen stát, a tudíž je nutno na ni pohlížet jako na povinný subjekt ve smyslu citovaného ustanovení zákona o informacích. Ostatně ani žalovaný svoji povinnost vyplývající pro něj ze zákona o informacích nikterak nezpochybňoval, když uvedl, že tuto povinnost plní jednak podáváním výročních zpráv a jednak prostřednictvím internetových stránek.

Soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí vydal totožný pracovník, který vydal i prvostupňové rozhodnutí, což je v rozporu s ustan. § 9 odst. 2 správního řádu a dále námitkou, že napadené rozhodnutí postrádá náležitost stanovenou v § 47 odst. 3 správního řádu, a to odůvodnění, které musí přesvědčivě uvést skutečnosti, důkazy, úvahy a právní předpisy, které byly podkladem pro rozhodnutí.

V tomto směru souhlasí s obranou žalovaného, že není orgánem státní správy a jako organizační složka státu nemá na rozdíl od správních orgánů takovou vnitřní strukturu, která by umožňovala např. přímé rozhodování jednotlivých "vedoucích odborů". Ředitel je podle článku 4 Statutu SÚRAO statutárním orgánem Správy, jedná jejím jménem a řídí a organizuje její činnost. Bylo proto na místě, aby rozhodnutí SÚRAO o neposkytnutí informace podepsal ředitel. Pokud jde o to, který orgán měl v dané věci rozhodnout o odvolání proti tomuto rozhodnutí, je nutno vycházet z ustan. § 16 odst. 2 zákona o informacích, které stanoví, že "o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Jde-li o rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanoví, že rozhoduje jiný orgán obce. V ostatních případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat." Z rozhodnutí o zřízení SÚRAO, z jejího statutu, ani ze zák. č. 219/2000 Sb., v jehož smyslu se SÚRAO stala organizační složkou státu, nevyplývá, že existuje subjekt vyššího stupně SÚRAO nadřízený, který by mohl o odvolání rozhodnout. Na daný případ proto dopadá poslední věta citovaného ustanovení, tj. že o odvolání rozhodne ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal a je oprávněn za něj jednat a tím je právě ředitel SÚRAO.

Soud se však shoduje s námitkou žalobce, pokud jde o to, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění a v tomto směru poukazuje na ustan. § 15 odst. 2 zákona o informacích, v němž se stanoví, že rozhodnutí musí mimo jiné obsahovat odůvodnění každého omezení práva na informace a také na § l odst. 2 správního řádu, z něhož vyplývá, že podle správního řádu postupují i orgány státních organizací, jestliže jim zákon svěřil rozhodování o právech občanů a organizací. SÚRAO je státní organizací a rozhoduje v tomto případě o právu na poskytnutí informace. Dopadá proto na ni při tomto rozhodování i ustanovení správního řádu o náležitostech rozhodnutí (§ 47 odst. 3 správního řádu. Protože napadené rozhodnutí ředitele SÚRAO ze dne 13.4.2001 č.j. 0213/01, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o odepření informace vydané SÚRAO dne 14.3.2001 č.j. 0128/01, pouze obecně konstatuje, že povinný subjekt má právo odepřít zpřístupnění informací podle § 11 zákona o informacích, je nepochybné, takové odůvodnění není v souladu s citovaným ustanovením § 15 odst. 2 zákona o informacích, a § 47 odst. 2 správního řádu proto je toto rozhodnutí v podstatě nepřezkoumatelné.

Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal zrušení též prvostupňového rozhodnutí, což připouští ustan. § 250j odst. 3 o.s.ř., soud se zabýval přezkoumáním tohoto rozhodnutí, které obsahuje důvody, pro které SÚRAO odmítlo poskytnout požadované informace.

První požadovanou informací bylo poskytnutí zápisu zjednání Rady SÚRAO ze dne 22.2.2001, který nebyl poskytnut s poukazem na ust. § 11 odst. l písm. a) zákona o informacích. Toto ustanovení umožňuje odepřít poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu a soud nezpochybňuje, že zápis zjednání může takové údaje obsahovat. Nelze však pominout, že žádost o poskytnutí informace byla v tomto bodě z hlediska zákona o informacích natolik nekonkrétní, že povinný subjekt nemohl spolehlivě zvážit, zda požadovaná informace nemůže být eventuelně z důvodu uvedeného v § 11 odst. l písm. a) zákona o informacích poskytnuta a dle § 12 citovaného zákona z poskytnutí informace vyloučena. Žádost o informaci i odůvodnění neposkytnutí informace obsažené v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jsou natolik obecné, že ani soud v přezkumném řízení nemůže posoudit, zda neposkytnutí informace bylo v souladu s uvedeným ustanovením zákona o informacích či nikoliv.Pokud v předmětné věci nebyl předmět žádosti přesně vymezen, bylo povinností povinného subjektu postupovat dle 14 odst. 3 písm. a) zákona o informacích, tj. ve lhůtě 7 dnů od podání žádosti vyzvat žalobce k upřesnění žádosti, a pokud by výzva ve lhůtě 30 dnů zůstala ze strany žalobce bez odezvy, rozhodnout o odmítnutí žádosti. Protože v předmětné věci povinný subjekt uvedeným způsobem nepostupoval, je již tato skutečnost důvodem pro zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ze stejného důvodu, tj. s odvoláním na vnitřní pokyny SÚRAO nebyl poskytnut ani plán komunikace SÚRAO na rok 2001. Otázku úpravy komunikace, tj. způsob, jakým bude povinný subjekt komunikovat s veřejností, považuje soud za vnitřní záležitost povinného subjektu, neboť plán vztahující se k tomu, jak bude s veřejností komunikováno nemůže ve svých důsledcích nijak omezit práva třetích osob. Nebude-li totiž v rámci realizované komunikace s veřejností komunikováno podle požadavků či představ veřejnosti, může se veřejnost postupem podle zákona o informacích domáhat konkrétní informace, která souvisí s činností povinného subjektu. Dle názoru soudu není tento závěr v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Tato v článku 17 odst. l zaručuje právo na informace, avšak v odstavci 4 tohoto článku povoluje chránit informace před poskytnutím, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu a veřejnou bezpečnost. Tyto výjimky garantuje zákon o informacích tak, že vymezuje kriteria k určení informací, které povinný subjekt nemusí poskytnout. Takovým případem je též neposkytnutí informace týkající se vnitřních pokynů a personálních předpisů, jakož i informací vzniklých v etapě přípravy rozhodnutí povinného subjektu, kdy jde vesměs o takové informace, které nijak neovlivňují kohokoliv mimo povinný subjekt.

Právě posledně jmenovanou výjimkou povinnosti poskytnout informaci představuje situace, kdy je požadována informace, která vznikla v etapě přípravy rozhodnutí povinného subjektu, obsažená v § 11 odst. l písm. b) zákona o informacích. S tímto odůvodněním byla odepřena žádost, kterou bylo požadováno zaslání novely nařízení vlády č. 224/1997 Sb. stanovující odvody plátců na jaderný účet. I v tomto směru se soud ztotožňuje s důvody, pro které povinný subjekt odepřel požadovanou informaci. Podle § 28 odst. 5 písm. e) atomového zákona, Rada, která je orgánem SÚRAO (§ 28 odst. l cit. zák.), doporučuje ministrovi(průmyslu a obchodu - viz § 28 odst. 2 cit. zák.) návrh na stanovení odvodů na jaderný účet. Podle čl. 7 bod 3 Statutu SÚRAO, stanoviska, návrhy a doporučení činí Rada formou usnesení, které podle bodu 6 tohoto článku jsou podkladem pro rozhodnutí ředitele nebo ministra. Pokud byla v tomto případě žalovaným (resp. SÚRAO) zpracovávána novela nařízení vlády č. 224/1997 Sb., pak do okamžiku přijetí usnesení Rady jde o fázi přípravy doporučení týkajícího se návrhu novely, které je posléze jako doporučení Rady předáno ministrovi. V této fázi povinnému subjektu nevzniká povinnost požadovanou informaci podat. Oprávnění vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích přísluší vládě (viz čl. ' 78 Ústavy), návrh tohoto nařízení předkládá vládě příslušný ministr. Na jeho rozhodnutí závisí, jaké bude znění návrhu nařízení či jeho novely. Činnost SÚRAO je omezena pouze na zpracování a předložení určitého doporučení, nikoliv konečného znění "návrhu novely nařízení vlády ...", které bylo žalobcem požadováno. Je tedy nepochybné, že požadovanou informaci nemohla SÚRAO podat a že byla důvodně odepřena.

Se zřetelem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného je z důvodů výše uvedených nepřezkoumatelné a že při vydání prvostupňového rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o neposkytnutí informace, kterou bylo požadováno zaslání zápisu zjednání Rady ze dne 22.2.2001, SÚRAO nepostupovala správně z procesního hlediska (tj. neaplikovala ustan. § 14 odst. 3 zákona o informacích, přestože žádost nebyla dostatečně konkrétní), tj. rozhodla na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil SÚRAO k dalšímu řízení (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).

Na povinném subjektu nyní bude, aby se věcí znovu zabýval a postupem dle § 14 odst. 3 písm. a) zákona o informacích vyzval žalobce ke konkretizaci jeho žádosti o informace tak, jak bylo již shora zmíněno. Pokud žalobce své informace upřesní, pak zváží, které z požadovaných informací nemůže poskytnout z důvodů uvedených v zákoně o informacích a tyto informace z poskytnutí vyloučí (§12 zák. o informacích). Své rozhodnutí o neposkytnutí konkrétních požadovaných informací musí řádně zdůvodnit (15 odst. l a 2 zák. o informacích, § l odst. 2 a § 47 odst. 2 správního řádu). Je třeba mít na paměti, že v důsledku zrušení napadených rozhodnutí je třeba znovu rozhodnout o všech žalobcem požadovaných informacích. Při svém rozhodování bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 250j odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce měl ve věci úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení (§ 250k odst. l o.s.ř.). Náklady řízení tvoří 1.000,- Kč za soudní poplatek - pól. 15 sazebníku soudních poplatků v příloze k z.č. 549/1991 Sb., 256,- Kč cestovné žalobce veřejnou dopravou, 3.500,-Kč odměna advokáta za zastupování účastníka - § 11 vyhl.č. 484/2000 Sb., 225,- Kč paušální náhrada za 3 úkony právní služby po 75,- Kč - § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., 350,- Kč náhrada za promeškaný čas za 3,1 hod. po 50,- Kč za každou i jen započatou půlhodinu - § 14 odst. l písm. a) a odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., 224,- Kč cestovné veřejnou dopravou právního zástupce, 57,- Kč stravné právního zástupce - § 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb., § 5 odst. l písm. a) z.č. 119/1992 Sb., tj. celkem 5.612,- Kč.

 

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§ 250j odst. 4 o.s.ř.)

 

V Praze dne 25. března 2002

 

JUDr. Ladislav Muzikář v.r.

předseda senátu