Žadatel požádal Komisi pro cenné papíry (KCP)o poskytnutí informací. KCP na žádost nereagovala a nastala tak fikce rozhodnutí, kterým KCP informace odepřela. Žadatel podal proti fiktivnímu rozhodnutí rozklad. O rozkladu nebylo rozhodnuto a nastala tak fikce rozhodnutí, kterým bylo rozkladem napadené rozhodnutí potvrzeno.

Soud projednávající věc na základě žaloby žadatele směřující proti fiktivnímu rozhodnutí o rozkladu rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu zrušil jako nepřezkoumatelné. Soud dále ve svém rozhodnutí dovodil, že lhůta k vydání rozhodnutí o rozkladu v délce 15 dnů dle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím běží ode dne doručení rozkladu podatelně povinného subjektu, který je ústředním orgánem státní správy.

• Rozhodnutí, jehož vydání i existence je nastolena právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
• V případě rozkladového řízení je orgán, který rozhoduje o rozkladu, a správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jedním správním orgánem, a je pouze rozdílné, kdo v jeho rámci rozhoduje. Proto nemůže běžet 30-ti denní lhůta pro předložení rozkladu k rozhodnutí, jak je tomu u odvolacího řízení. V důsledku toho lhůta k rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy.

7 A 70/2002

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

Nejvyšší správní soud rozhodl v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. A. J., proti žalované Komisi pro cenné papíry se sídlem v Praze, Washingtonova 7, v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci neposkytnutí informace,

 

takto:

 

Rozhodnutí   Komise pro cenné papíry ze dne 4. 4. 2002 se zrušuje a věc se vrací   žalované k dalšímu řízení.

 

Žalovaná   je    povinna    zaplatit žalobci částku 4 650,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce JUDr. A. J. do tří dnů od právní moci rozsudku.

 

Odůvodnění:

 

Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2002 spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobce v žalobě uvedl, že dne 26.2.2002 podal osobně v podatelně Komise pro cenné papíry žádost o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."). Komise pro cenné papíry, která je povinným subjektem k vyřízení této žádosti, jí přidělila č. j. 3823, nicméně ve lhůtě stanovené v § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. žalobci informace neposkytla a ani jiným zákonem předepsaným způsobem žádost nevyřídila. Dnem 13. 3. 2002 tak nastala zákonná fikce rozhodnutí, kterým povinný subjekt poskytnutí informace odepřel ve smyslu § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. 2002. Proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí podal žalobce dne 19. 3. 2002 rozklad a rozkladový orgán, jímž je žalovaný, ve lhůtě stanovené v § 16 odst. 3 citovaného zákona nerozhodl, resp. nerozhodl o něm ani do dne podání žaloby. Pokud žalovaná rozklad žádným způsobem nevyřídila, platí opět zákonná fikce rozhodnutí, kterým žalovaná rozklad zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobce má za to, že žalovaná vydala dne 6. 5. 2002 fiktivní rozhodnutí o rozkladu, které mu bylo fiktivně doručeno dne 7. 5. 2002. Pokud jde o datum vydání fiktivního rozhodnutí žalované, vyšel žalobce z toho, že povinný subjekt byl povinen předložit rozklad nejpozději ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu rozklad došel (§ 57 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") a 16 odst. 3 a 5, § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.) žalované a ta byla povinna o něm rozhodnout do 15 dnů od předložení rozkladu. Žalobce v žalobě označil jak rozhodnutí žalované, tak rozhodnutí, které mu předcházelo jako absolutně nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, protože jde o rozhodnutí fiktivní.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žalobce s odkazem na svůj podnět k pozastavování obchodování s akciemi společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. v likvidaci (dále jen "HPH") ze dne 16. 2. 2000 požádal o sdělení způsobu prošetření včetně použité metodiky a sdělení úplného obsahu postupů a výsledků prošetření vybraných částí uvedeného podnětu, a to buď písemným sdělením nebo poskytnutím kopie příslušné písemnosti nebo nahlédnutím do této písemnosti. Požadované informace lze rozdělit do dvou skupin, a to informace, jež byly žalobci sděleny již dopisem ze dne 20. 3. 2000 č. j. 31/1490/2000, v němž byl žalobce informován o tom, že jeho podnět byl prošetřen se závěrem, že nebylo třeba v té době pozastavit veřejnou obchodovatelnost akcií HPH a dále informace, jejichž sdělení bylo odmítnuto. Žalobce požadoval sdělení způsobu prošetření včetně použité metodiky a sdělení úplného rozsahu postupů v dané části podnětu. Komise pro cenné papíry (dále jen "Komise") pro podobné případy nemá zpracovanou metodiku a vzhledem k různorodosti takových případů ji ani nelze zpracovat. Volba postupu, metod a nástrojů byla a je zcela v kompetenci příslušných pracovníků a vychází ze zákonných kompetencí Komise. Vzhledem k časovému odstupu (žádost o informace byla podána po dvou letech od podání podnětu) již nebyli pracovníci, kteří podnět řešili, v pracovním poměru u Komise. Komise tedy informace neměla a ani nemohla mít k dispozici, takže je nebylo možno poskytnout. Informace, jež žalobce požadoval, byly součástí správního spisu vedeného ve správním řízení proti HPH pro neplnění informační povinnosti (§ 80 odst. 4 zákona o cenných papírech v platném znění). Rozhodnutím Komise bylo toto správní řízení později zastaveno a žádost žalobce o informace byla posouzena jako žádost o nahlédnutí do správního spisu podle § 23 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). S odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. je žalovaný přesvědčen, že informace, které jsou obsahem správního spisu, nelze poskytnout a správní orgán je povinen takové žádosti nevyhovět, protože nahlížení do správního spisu je výhradně právem účastníka správního řízení podle § 23 odst. l správního řádu. Obtížně řešitelná je také otázka možného prolomení mlčenlivosti zaměstnanců Komise zákonem č. 106/1999 Sb. Podle žalovaného lze dovodit specialitu zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění účinném do 12. 7. 2002, vůči zákonu č. 106/1999 Sb. Žalovaná považuje znění zákona č. 106/1999 Sb. za velmi problematické z hlediska celkové úpravy práva na informace. Implicitním znakem zákona č. 106/1999 Sb. je vymezení hranic mezi právem na informace a ostatními lidskými právy a stanovení jejich vzájemných omezení. Citovaný zákon však toto omezení pojímá velmi rozporuplně a zejména pokusem o faktickou negaci povinnosti mlčenlivosti (§ 11 odst. 3, § 19) a stanovením velmi vágních a problematických kritérií a podmínek pro omezení práva na informace neguje, či přinejmenším poškozuje, základní lidská práva dozorovaných subjektů a fyzických osob, které jsou členy jejich orgánů, spolupracovníky či společníky. Žalovaná navrhla, aby soud, pokud žalobu nezamítne, přerušil řízení a předložil otázku ústavnosti zákona č. 106/1999 Sb., případně alespoň § 11 odst. 3 a § 19, k posouzení Ústavnímu soudu.

Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto ji převzal a řízení dokončí Nejvyšší správní soud ve smyslu § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Podle § 130 odst. l s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř., v němž nebylo rozhodnuto do účinnosti s. ř. s. dokončí podle ustanovení třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. s tím, že účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované včetně správního řízení, které jeho vydání předcházelo v souladu s § 75 s. ř. s. v mezích žalobních důvodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Ze správního spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobce požádal dopisem ze dne 26. 2. 2002, který byl téhož dne doručen Komisi pro cenné papíry, o poskytnutí informací, které se vztahují k činnosti HPH. Protože o žádosti nebylo rozhodnuto, podal žalobce dne 19. 3. 2002 proti fiktivnímu rozhodnutí rozklad. Ze správního spisu sice nelze zjistit, kdy byl tento rozklad doručen Komisi pro cenné papíry, ale žalobce doložil, že rozklad podal k poštovní přepravě dne 19. 3. 2002. Lze tedy dovodit; že Komisi pro cenné papíry byl rozklad doručen dne 20. 3. 2002.

Podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle odst. l citovaného ustanovení, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Podle § 16 odst. 3 citovaného zákona rozhodne odvolací orgán o odvolání do 15 dnů od předložení odvolání povinným subjektem. Jestliže v uvedené lhůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Podle odst. 5 citovaného ustanovení lze proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti podat rozklad, o kterém rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Ustanovení odstavců l, 3 a 4 platí pro rozklad obdobně.

Proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy vydanému v prvním stupni lze podle § 61 odst. l správního řádu podat u tohoto orgánu ve lhůtě 15-ti dnů ode dne oznámení rozhodnutí rozklad. O rozkladu podle odst. 2 citovaného ustanovení rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Vzhledem k tomu, že nad ústředním orgánem státní správy při jeho rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jedná-li jako správní orgán I. stupně, neexistuje žádný instančně nadřízený správní orgán, byla pravomoc k rozhodnutí o řádném opravném prostředku proti takovému rozhodnutí, jímž je rozklad, svěřena vedoucímu tohoto ústředního orgánu státní správy, který napadené rozhodnutí vydal. Z toho také vyplývá podstatný rozdíl mezi odvoláním a rozkladem spočívající v tom, že rozklad nemá devolutivní účinky, tzn. že oprávnění rozhodnout o rozkladu nepřechází na správní orgán nejblíže vyššího stupně. Z toho je pak nutno dovodit, že je pojmově vyloučena aplikace § 57 odst. 2 správního řádu, která by jinak přicházela v úvahu podle § 61 odst. 3 správního řádu a § 16 zákona č. 106/1999 Sb. V případě rozkladového řízení je orgán, který rozhoduje o rozkladu, a správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, jedním správním orgánem, v daném případě je to Komise pro cenné papíry, a je pouze rozdílné, kdo v jeho rámci rozhoduje. Proto nemůže běžet 30-ti denní lhůta pro předložení rozkladu k rozhodnutí, jak je tomu u odvolacího řízení. V důsledku toho lhůta k rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy. Pokud tedy žalobce doručil žalované rozklad dne 20. 3. 2002, vydala žalovaná ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 a 5 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodnutí dne 4. 4. 2002, tzn. že nastala právní fikce, že o podaném rozkladu bylo vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobcem podaný rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno a za den doručení tohoto rozhodnutí se považuje den 5. 4. 2002.

Vzhledem k tomu, že v daném případě jsou splněny zákonné podmínky ve smyslu ust. § 15 odst. 4 a § 16 odst. 3 a 5 zák. č. 106/1999 Sb., byla vydána rozhodnutí jak správním orgánem I. stupně, tak i žalovanou, která však neobsahují, a ani obsahovat nemohou, odůvodnění, musel by Nejvyšší správní soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované konstruovat za použití obsahu vyjádření žalované důvody pro odepření informací, jež měl vyjádřit správní orgán originálně sám. Pro takový postup nemá soud jednak oporu v s. ř. s. a jednak by zasahoval do pravomoci správního úřadu způsobem vymykajícím se principům soudní kontroly zákonnosti. Takový postup by rovněž mohl mít nepříznivý dopad v praxi, neboť povinné subjekty by podle zák. č. 106/1999 Sb. informace neposkytovaly a ani nerozhodovaly o odepření informací a ponechaly rozhodovací činnost na soudu. Takový stav jistě není žádoucí a nebyl nepochybně zákonodárcem zamýšlen. Protože nejsou známy, s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí, důvody, které vedly žalovanou k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí, jehož vydání i existence je nastolena právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Protože předmětem soudního přezkumu je napadené rozhodnutí, nemohl Nejvyšší správní soud zohlednit obsáhle rozvedené důvody žalované, které uvedla ve svém vyjádření k žalobě.

Návrh žalované na přerušení řízení a předložení otázky ústavnosti zákona č. 106/1999 Sb. k posouzení Ústavnímu soudu neshledal Nejvyšší správní soud důvodným.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil podle § 78 odst. l s. ř. s. napadené rozhodnutí pro vady řízení, protože je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a podle odst. 4 citovaného ustanovení vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl bez jednání podle § 76 odst. l písm. a) s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 s. ř. s., když žalobci, který měl ve věci úspěch, vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, která sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1000,- Kč a odměny advokáta v částce 3 650,- Kč (3 500,- Kč podle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 2x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 4 650,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

 

V Brně dne 6. listopadu 2003