Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanoví, že rozhoduje jiný orgán.

 V daném případě o odvolání proti rozhodnutí obecního úřadu, které se týkalo informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhodoval okresní úřad. Vzhledem k tomu, že okresní úřad byl k rozhodnutí o odvolání absolutně věcně nepříslušný, jeho rozhodnutí vůbec nevzniklo. Krajský soud pak z úřední povinnosti přihlédl k neexistenci tohoto rozhodnutí a rozhodnutí zrušil.

 Absolutní nedostatek věcné příslušnosti o podaném odvolání rozhodnout má za následek, že napadené rozhodnutí je ve skutečnosti paktem, jehož není nikdo povinen dbát. K neexistenci rozhodnutí musí soud přihlížet z úřední povinnosti a nevyžaduje se proto ani, aby žaloba nulitu namítala. Protože po procesní stránce občanský soudní řád neumožňuje soudu prohlásit konkrétní správní rozhodnutí za paakt, ustálila se soudní praxe na postup, že takové nulitní rozhodnutí z důvodu účelnosti a ekvity ruší.

Město Tábor má ve smyslu ust. § 2 odst. 12 zákona č. 125/97 Sb., o odpadech postavení původce komunálního odpadu a rovněž s ohledem na ust. § 14 odst. l písm. r) zákona č. 367/90 Sb., o obcích (obecní zřízení) nemůže být proto pochyb o tom, že informace ve vztahu ke komunálnímu odpadu jsou informacemi o skutečnostech, které jsou v samostatné působnosti obce, resp. města (§ 2 zákona o obcích ). V postavení subjektu, který má ze zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti bylo tudíž město Tábor. Správně proto v prvním stupni rozhodoval Městský úřad. O odvolání pak, vzhledem k ustanovení § l6 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. měla rozhodovat městská rada, případně jiný zastupitelstvem určený orgán města.

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Tomáše a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Krybusové v právní věci žalobce Mgr. S.P., právně zast. JUDr. Svatomírem Mlčochem, advokátem z advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, ul. K. Tomana 9, proti žalovanému Okresnímu úřadu, referátu životního prostředí v Táboře, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2000, Č.j. OP/1423/00/Mo,

takto:

Rozhodnutí Okresního úřadu, referátu životního prostředí v Táboře ze dne 7 . 3 . 2000, č. j . OP/1423/00/Mo, v znění opravy ze dne 17.3.2000 se zrušuje a věc se vrací odpůrci k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účel JUDr. Slavomíra Mlčocha.

 

Odůvodnění:

 

Žalobou, krajskému soudu doručenou dne 29. 3. 2000, se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, referátu životního prostředí v Táboře ze dne 7. Března 2000 č.j. OP/1423/00/Mo, kterým žalovaný výrokem pod bodem I. zrušil rozhodnutí Městského úřadu Tábor, odboru životního prostředí, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o podání konkrétních informací o obsahu smlouvy o zabezpečení likvidace komunálních odpadků v městě Táboře ze dne 11.6.1994 se zdůvodněním, že prvostupňový orgán vztáhl na věc neprávně právní režim zákona č. 123/98 Sb., namísto zák. č. 106/99 a kterým současně výrokem pod bodem II. předmětné žádosti sám nevyhověl s tím, že požadované informace jsou obchodním tajemstvím.

Důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce především v jeho nesrozumitelnosti a zmatečnosti, když rozhodnutím o odvolání před jeho opravou, s níž byl žalobce seznámen až po podání žaloby, se prvostupňové rozhodnutí jednak měnilo, jednak zrušovalo a věc se vracela k novému projednání a konečně výrokem pod bodem II., žalovaný žádost žalobce vyřídil meritorně tak, že se jí nevyhovuje. Z výrokové části není proto seznatelné, zda bylo řízení uskutečněno, či zda naopak bude v řízení pokračovat prvostupňový správní orgán.

V dalším žalovaný porušil zákona č. 106/99 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen InfZ) tím, že žalobcem požadované informace nesprávně posoudil jako předmět obchodního tajemství spol. RUMPOLD, s.r.o., s níž město Tábor předmětnou smlouvu uzavřelo. Žalovaný, aniž by zkoumal všechny pojmové znaky obchodního tajemství vymezené v §17 obchodního zákoníku, se omezil pouze na vyjádření zmíněné obchodní společnosti . Žalobce s tímto stanoviskem neseznámil a navíc nerespektoval ust. §9 odst. 2 InfZ, podle něhož se za porušení obchodního tajemství nepovažuje, pokud subjekt, který má podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace (dále jen povinný subjekt) poskytne informace, které se týkají používání prostředků rozpočtu územního celku a to informace a příjemci těchto prostředků a o rozsahu, když právě takových informací se žalobce domáhal. v extrémním rozporu se skutkovým stavem je podle žalobce ta část odůvodnění rozhodnutí, kdy žalovaný uvádí, že obsah smlouvy přestane být obchodním tajemstvím jakmile město bude podle ní plnit, když jedná se o smlouvu uzavřenou v červnu 1994;, obchodní vztah nebyl ukončen a ze smlouvy je plněno od okamžiku uzavření .

V závěru žaloby žalobce namítá, že napadené rozhodnutí o odvolání je aktem nicotným, když podle ust. §l6 odst.2 InfZ neměl rozhodovat žalovaný, nýbrž městná rada, pokud se zastupitelstvo neusneslo na tom, že jako odvolací orgán bude fungovat jiný orgán města. K této vadě, která způsobuje nicotnost rozhodnutí přihlíží soud ex officio a žalobce v tomto ohledu odkazuje na konkrétní judikát.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhoval potvrzení napadeného rozhodnutí s tím, že vytýkané vady ve výrocích napadeného rozhodnutí byly jako písemné chyby opraveny v souladu s ust. § 47 odst. 6 správního řádu, o čemž byl žalobce dne 1.4. 2000 písmeně vyrozuměn.

Žalobce v replice soudu sdělil, že dále trvá na žalobních důvodech, neboť i přes zmíněnou opravu vedle sebe stojí výrok o zrušení výroku prvostupňového rozhodnutí a výrok, který jej meritorně nahrazuje. Ustanovení správního řádu, jehož se žalovaný dovolává, umožňuje opravy chyb v psaní, počtech či jiných nesprávností, nikoliv ale obsahovou změnu výroků, kdy jeden výrok je de facto nahrazován enunciátem odlišným.

Ze správního spisu soud ověřil, že se žalobce dne 3.1.2000 ve smyslu ust. § 13 odst. 1 InfZ obrátil na město Tábor s žádostí o poskytnutí informací o obsahu v žádosti uvedených článků smlouvy o zabezpečení likvidace komunálních odpadů v městě Táboře ze dne ll. 6.1994, ve znění dodatků. Konkrétně byly požadovány informace o ceně, způsobu jejího stanovení a platebních podmínek, o smluvní pokutě, cenách za svoz separovaného a velkooobjemového odpadu a o nákladech na provoz sběrného dvora.

Městský úřad v Táboře následně o zahájeném řízení vyrozuměl jak město Tábor, tak spol. RUMPOLD, kteří jako smluvní strany dotčené smlouvy jsou subjekty majícími závažný zájem na předmětu žádosti. Spol. RUMPOLD s.r.o. dopisem ze dne 13. 1. 2000 sdělila, že požadované informace považuje za obchodní tajemství, neboť naplňují veškeré pojmové, znaky obchodního tajemství podle §17 obchodního zákoníku. Na nutnost přihlédnout k této skutečnosti při rozhodování o žádosti žalobce poukázal ve svém vyjádření rovněž povinný subjekt.

Městský úřad v Táboře rozhodnutím ze dne 18. 1.2000 odkazem na ust. §2 odst. 3 InfZ odmítl vyhovět žádosti žalobce s t ím, že požadované informace se týkají informací, které spadají pod režim zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 123/98 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. Poukazem na tam uvedené rozhodnutí MěÚ v Táboře ve věci jiného žadatele, který se podání stejných informací domáhal v režimu zákona č .123/98 Sb., rozporoval závěr, že se jedná o informace, na které se nevztahuje zák. č.106/99 Sb., o svobodném přístupu k informacím. 0 žádosti mělo být rozhodnuto věcně a nebylo třeba vydávat rozhodnutí o tom, v jakém režimu budou informace podávány. Protože požadované informace jsou informacemi v samostatné působnosti obce, požadoval žalobce předmětné informace od města Tábor. o odvolání v takovém případě rozhoduje obecní rada. V závěru podání žalobce připomínal předpisem stanovené lhůty pro vyřízení žádosti a na fikci odmítavého rozhodnutí ve smyslu ust. § 15 odst. 4 InfZ. 0 odvolání rozhodl žalovaný tak, jak je uvedeno v úvodní pasáži tohoto rozsudku.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř. v mezích daných žalobními důvody a dospěl přitom k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je pro nedostatek kompetence žalovaného o věci rozhodovat nulitním správním aktem.

Pro posouzení dané problematiky má především význam zjištění, že město Tábor má ve smyslu ust. § 2 odst. 12 zákona č. 125/97 Sb., o odpadech postavení původce komunálního odpadu a rovněž s ohledem na ust. § 14 odst. l písm. r) zákona č. 367/90 Sb., o obcích (obecní zřízení) nemůže být proto pochyb o tom, že informace ve vztahu ke komunálnímu odpadu jsou informacemi o skutečnostech, které jsou v samostatné působnosti obce, resp. města (§ 2 zákona o obcích ). V postavení subjektu, který má ze zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti bylo tudíž město Tábor. Správně proto v prvním stupni rozhodovat Městský úřad, právě s ohledem na okolnost, že povinným subjektem byla obec, resp. město (srovnej ust. § 15 odst. 1 věta druhá InfZ).

Odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti se ve lhůtách uvedených v ust. § 16 odst. 1 InfZ podává u povinného objektu. O odvolání pak, vzhledem k ustanovení § l6 odst. 2 téhož zákona měla rozhodovat městská rada, případně jiný zastupitelstvem určený orgán města, když podle citovaného ustanovení, o odvolání proti ,rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, ale jde-li o rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání obecní rada, pokud obecní zastupitelstvo nestanoví, že rozhoduje jiný orgán obce (viz druhá věta § 15 odst. 2 InfZ).

Z uvedeného nutno dovodit, že o včas podaném odvolání, mimochodem podaném cestou prostvostupňového orgánu a adresovaném Městskému úřadu v Táboře a zřejmě z opatrnosti - v intencích chybného poučení také žalovanému, rozhodoval žalovaný ač neměl k pravomoc k vydání rozhodnutí o odvolání. Právě absolutní nedostatek věcné příslušnosti o podaném odvolání rozhodnout, má za následek, že napadené rozhodnutí je ve skutečnosti paktem, jehož není nikdo povinen dbát. K neexistenci rozhodnutí musí soud přihlížet z úřední povinnosti a nevyžaduje se proto ani, aby žaloba nulitu namítala ( shodně srovnej např. publikaci správní soudnictví, autora JUDr. Michala Mazance, vydavatelství Linde Praha a.s., Praha 1 - 1996 str. 78 a tam připomínané judikáty soudů, působících na úseku správního soudnictví). Protože po procesní stránce občanský soudní řád neumožňuje soudu prohlásit konkrétní správní rozhodnutí za paakt, ustálila se soudní praxe na postup, že takové nulitní rozhodnutí z důvodu účelnosti a ekvity ruší. Proto i přezkumný soud napadené rozhodnutí zrušil a ve smyslu ust. § 150 j) odst. 2 o.s.ř. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, když jiný postup procesní předpis rovněž neumožňuje.

Žalovaný, jsa vázán právním názorem soudu (§250 j/¨odst.3) prvostupňové rozhodnutí předloží k rozhodnutí o odvolání příslušnému městskému úřadu, tak aby o případném rozhodnutí o zamítnutí k nově podané žalobě mohl soud věcně rozhodnout. Pro okolnost, že napadené rozhodnutí je zrušeno, jako paakt, soud se věcnými žalobními námitkami nezabýval. Pro stejný důvod a okolnost, že rozhodnutí soud zrušil ex officio, učinil tak bez nařízení jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §250 k) odst. 1 o.s.ř. a zohledňuje úspěch žalobce ve věci. Soud mu proto přiznal náhradu nákladů v podobě zaplaceného soudního poplatku 1 000,- Kč, a odměny advokáta za 2 úkony právní pomoci po 1 000,- Kč a 2 x režijní paušál po 75,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§250j/ odst. 4 o.s.ř.).

Krajský soud v Českých Budějovicích

Dne 30. srpna 2000

Předseda senátu: JUDr . Jan T o m á š v.r.