Rozhodnutí, jehož vydání je nastoleno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jednou z nezbytných náležitostí správního rozhodnutí je jeho řádné odůvodnění (§ 47 odst. l a 3 zákona č. 71/1967 Sb.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o rozkladu bylo vydáno na základě právní fikce, logicky náležité odůvodnění postrádá. Bez dalšího totiž nelze dovodit, že k odepření informací vedly vedoucího ústředního orgánu státní správy totožné důvody, jako jsou uvedeny v prvostupňovém rozhodnutí. Žádným způsobem tak nelze zjistit, na základě jakých skutkových a právních závěrů byly námitky uplatněné žalobcem v rozkladu shledány neopodstatněnými. Soud si pak sám nemůže činit úsudek, že rozhodnutí o rozkladu vychází z totožných skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a že je jím implicitně vyjádřena neúspěšnost námitek uplatněných rozkladem. Soud nemůže sám konstruovat důvody, které vedly příslušný správní orgán k odepření informace, neboť by tak nepřípustně zasahoval do zákonné pravomoci veřejné správy a jejich orgánů.

5 A 79/2000

ČESKA REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud v Brně rozhodl v právní věci žalobce R. P., bytem P. zastoupeného advokátem JUDr. S. M. se sídlem Č. B., proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, se sídlem na Františku 32, Praha zastoupenému advokátkou Mgr. P. Š., o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 2. 5. 2000,

takto:

I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 2. 5. 2000 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4225 Kč do 15-ti dnů po právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce JUDr. S. M.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 26. 6. 2000 domáhal se žalobce přezkoumání rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR, kterým byl zamítnut jeho rozklad ze dne 17. 4. 2000 a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne 8. 3. 2000. Faxem ze dne 18. 2. 2000 obrátil se žalobce na žalovaného se žádostí o zpřístupnění výsledku studií energetického ústavu EGU Brno a žádal přitom o kopie těchto informací. Dne 8. 3. 2000 zaslal žalovaný žalobci prostřednictvím své tiskové mluvčí fax, ve kterém mu sdělil, že zadavatelem studií EGÚ Brno byly elektroenergetické distribuční společnosti a ČEZ a. s., a proto je nemůže poskytnout. Tento fax považoval žalobce dle obsahu za správní rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho subjektivních práv. Podal proto proti němu dne 14. 4. 2000 rozklad (doručen dne 17. 4. 2000), ve kterém se domáhal na ministru průmyslu a obchodu ČR, aby napadené rozhodnutí zrušil. Do dne podání žaloby správní orgán žádným způsobem na podaný rozklad nereagoval. Žalobce má proto za to, že ve věci bylo ministrem průmyslu a obchodu ČR vydáno rozhodnutí o zamítnutí rozkladu dle ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Toto rozhodnutí považuje žalobce za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů i formy a spatřuje v postupu ministra zkrácení svého práva na spravedlivý proces zaručeného mu článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž porušení práva na informace chráněného článkem 17 Listiny a zákonem o svobodném přístupu k informacím. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a rovněž tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 2000 žalovaný správní orgán zpochybnil aktivní legitimaci žalobce, neboť z žaloby dle jeho názoru není zřejmé, zda byla podána žalobcem jako fyzickou osobou nebo zda žalobce vystupuje v soudním řízení jako konzultant v oblasti energetického hospodářství a pověřenec H. R. pro otázky jaderných zařízení. Skutkový stav popsaný žalobcem správní orgán nezpochybňoval, má však za to, že fax ze dne 8. 3. 2000 není správním rozhodnutím a správní orgán prvního stupně věc vyřídil podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Odvolací správní orgán pak postupoval v souladu s ustanovením § 16 odst. 3 a 5 citovaného zákona. Nemohlo tak dojít k žalobcem dovozovanému porušení ustanovení článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobci byly poskytnuty informace v přiměřeném rozsahu a o neposkytnutí všech informací bylo rozhodnuto v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. Právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak nemohlo být porušeno vůbec, neboť v tomto článku je upraveno právo domáhat se soudního přezkumu správního rozhodnutí, které žalovaný správní orgán žalobci neupírá. Žalovaný správní orgán proto navrhl zamítnutí žaloby.

Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v rozsahu napadeném žalobou a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, ale jednalo se pouze o posouzení právní otázky. Soud proto jen ve stručnosti shrnuje, že na žádost žalobce o zpřístupnění výsledků studií energetického ústavu EGÚ Brno odpověděl žalovaný správní orgán faxem ze dne 8. 3. 2000, kterým poskytnutí uvedené informace odmítl. Tento fax považoval žalobce dle obsahu za správní rozhodnutí, proti němuž podal dne 14. 4. 2000 rozklad. Tento rozklad byl správnímu orgánu doručen dne 17. 4. 2000. O rozkladu nebylo vedoucím ústředního orgánu státní správy ve stanovené lhůtě formálně rozhodnuto. Pro takovýto případ platí ustanovení § 16 odst. 3 a 5 zákona č. 106/1999 Sb. a má se tedy za to, že rozklad byl zamítnut a napadené rozhodnutí o neposkytnutí informace potvrzeno. Ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. tak řeší otázku nečinnosti správního orgánu, proti níž nebylo do nabytí účinnosti soudního řádu správního možno se samostatně bránit. Za datum vydání rozhodnutí o zamítnutí rozkladu se v daném případě považuje den 2. 5. 2000. Rozhodnutí, jehož vydání je nastoleno právní fikcí, je však nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jednou z nezbytných náležitostí správního rozhodnutí je jeho řádné odůvodnění (§ 47 odst. l a 3 zákona č. 71/1967 Sb.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o rozkladu bylo vydáno na základě právní fikce, logicky náležité odůvodnění postrádá. Bez dalšího totiž nelze dovodit, že k odepření informací vedly vedoucího ústředního orgánu státní správy totožné důvody, jako jsou uvedeny v prvostupňovém rozhodnutí. Žádným způsobem tak nelze zjistit, na základě jakých skutkových a právních závěrů byly námitky uplatněné žalobcem v rozkladu shledány neopodstatněnými. Soud si pak sám nemůže činit úsudek, že rozhodnutí o rozkladu vychází z totožných skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a že je jím implicitně vyjádřena neúspěšnost námitek uplatněných rozkladem. Soud nemůže sám konstruovat důvody, které vedly příslušný správní orgán k odepření informace, neboť by tak nepřípustně zasahoval do zákonné pravomoci veřejné správy a jejich orgánů. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud shledal žalobní bod namítající nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí za odůvodněný. Zároveň má však za to, že v daném případě nedošlo postupem správního orgánu k porušení článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť právě konstrukce fikce správního rozhodnutí dle ustanovení § 16 odst. 3 a 5 zákona č. 106/1999 Sb. soudní ochranu práv žalobce umožňuje. Pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí se pak soud nemohl zabývat otázkou, zda neposkytnutím požadované informace došlo k porušení práva žalobce dle článku 17 odst. 5 Listiny. Soud nesdílí pochybnosti žalovaného správního orgánu o aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby a nepochybuje o tom, že žalobce v řízení vystupuje jako fyzická osoba. Vzhledem ke svému trvalému bydlišti na území R. republiky udal žalobce kontaktní adresu na území České republiky, což je v souladu s ustanovením § 37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo posouzeno soudem jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, soud je pro tuto vadu dle ustanovení § 76 odst. l písm. a) s. ř. s. zrušil bez jednání ve věci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pro toto řízení je vedoucí ústředního orgánu státní správy vázán právním názorem soudu tak, že k podanému rozkladu vydá správní rozhodnutí, které bude obsahovat všechny náležitosti dle ustanovení § 47 zákona č. 71/1967 Sb. K tomu soud jen pro úplnost podotýká, že nevyhověl návrhu žalobce i na zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 3. 2000, neboť by tím zasahoval do pravomoci odvolacího správního orgánu posoudit samostatně nejen meritum věci, ale i podmínky řízení, konkrétně včasnost podání rozkladu proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí.

Žalobce měl ve věci úspěch, soud proto uložil žalovanému správnímu orgánu uhradit mu vzniklé náklady řízení. Tyto náklady spočívají v nákladech jeho právního zastoupení, kdy advokát JUDr. S. M. učinil ve věci tři hlavní úkony právní služby a 1000 Kč, k nimž náleží třikrát režijní paušál a 75 Kč, celkově tedy 3225 Kč. Výše odměny advokáta byla vypočtena dle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobci dále náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Žalovaný správní orgán je tak povinen žalobci uhradit na nákladech řízení celkově částku 4225 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3ns. ř. s.)

V Brně dne 16. 10.2003