Žadatelka požádala Městský úřad v Chomutově o poskytnutí informací, a to konkrétně o jmenný seznam jednotlivých pracovních míst Městského úřadu v Chomutově. Tyto požadované informace žadatelce poskytnuty nebyly, ani nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací.

 

Žadatelka se nakonec domáhala ochrany svých práv žalobou u soudu. Žalovaná se žalobě bránila s tvrzením, že nemá povinnost vést seznam pracovních míst a že takovou informaci nemá a nemůže ji tedy poskytnout. Soud žalobě žadatelky vyhověl, přičemž ve svém rozhodnutí poukázal na to, že povinný subjekt má povinnost poskytnout nejenom informace, které má bezprostředně v dispozici, ale též informace, které musí na základě žádosti teprve vyhledat a shromáždit. Soud dále dospěl k závěru, že není žádný důvod, proč by neměl orgán veřejné správy poskytnout přehled pracovních míst u tohoto orgánu. 

 

Přístup k informacím dle zákona č. 106/1999 Sb. se neomezuje pouze na poskytování informací, které má orgán veřejné správy bezprostředně k dispozici, ale nijak nevylučuje, nýbrž naopak předpokládá, že požadované informace dostupné v rámci pravomoci tohoto orgánu veřejné správy budou vyhledány a shromážděny teprve na základě žádosti. Nutnost vyhledání informace nepředstavuje žádný důvod, který by orgán veřejné správy opravňoval ji žadateli neposkytnout.

 

Přehled pracovních míst orgánu veřejné správy nepředstavuje informaci, jejíž poskytnutí lze podle zákona č. 106/1999 Sb. odmítnout.

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 

                                                                                                                            15 Ca 367/2002

 

Krajský  soud  v Ústí  nad Labem  rozhodl v senátě složeném  z předsedkyně  JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Miroslava Formánka a Mgr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně ............, proti žalované...............

 

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. července 2001 č. 333/01,

takto:

 

I. Rozhodnutí ............... ze dne ...... se zrušuje pro nezákonnost a věc se jí vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

III. Právní zástupkyni žalobkyně se přiznává náhrada hotových výdajů a

odměna za zastupování ve výši l 825 Kč. Částka l 825 Kč bude právní zástupkyni žalobkyně proplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

 

Odůvodnění:

 

Žalobkyně   se   včas   podanou   žalobou   domáhala   zrušení   rozhodnutí ............, kterým bylo zamítnuto její odvoláni proti rozhodnutí Městského úřadu v Chomutově ze dne 10. 5. 2001 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

 

V žalobě žalobkyně namítla, že žádala o poskytnutí informace, a to jmenného seznamu jednotlivých pracovních míst Městského úřadu v Chomutově, přičemž na základě této žádosti jí byl sdělen pouze limit počtu pracovníků a jejich evidenční stav s odkazem na nařízení vlády č. 78/1994 Sb. a č. 253/1992 Sb., které konkrétní informace také neuvádí. Neposkytnutí této informace pak bylo odůvodněno tím, že přehled pracovních míst není na městském úřadě veden, když radě obce je podle zákona o obcích vyhrazeno pouze stanovit celkový počet zaměstnanců. Z pracovního řádu Městského úřadu v Chomutově, příslušné kolektivní smlouvy, několika reorganizací pracovních míst a náplní práce projednávaných Radou města Chomutova v roce 2000 a 2001 je však zřejmé, že pracovní místa nějakým způsobem musela být evidována. Důvodu uvedeného pro neposkytnutí informace jsou tedy v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, a proto podle názoru žalobkyně došlo k poškození a zkrácení jejích práv.

 

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že ani z jednoho dokumentu citovaného žalobkyní nevyplývá, že by měla vést pracovní místa, a tudíž nemohla jejich požadovaný přehled poskytnout.

Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. l soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") bez jednáni, neboť žalobkyně s tím souhlasila a žalovaná nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, takže se má za to, že souhlas s tímto postupem udělila, když byla o tom ve výzvě výslovně poučena.

 

Napadené rozhodnutí přitom soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. l písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst l věta první s. ř. s.); v této lhůtě je tedy povinností žalobce tvrdit, že správní rozhodnutí nebo postup řízení před správním orgánem odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout jen k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky vsak nebyly v projednávané věci zjištěny. Proto se soud zabýval žalobní námitkou, kterou posoudil následujícím způsobem.

 

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně podáním ze dne 20. 10. 2000 žádala Městský úřad v Chomutově o poskytnutí přehledu pracovních míst tohoto orgánu ke čtyřem vyjmenovaným datům. Na základě této žádosti jí byla zaslána informace o limitu zaměstnanců města k požadovaným datům s uvedením, kolik z celkového limitu zaměstnanců je zařazeno na městském úřadě a kolik u městské policie. Podáním ze dne 20. 4. 2001 požádala pak žalobkyně opětovně Městský úřad v Chomutově o jmenný seznam jednotlivých pracovních míst Městského úřadu v Chomutově k pěti uvedeným datům, přičemž na základě této žádosti jí byl zaslán dopis s odkazem na již poskytnuté informace a doplněným údajem o limitu zaměstnanců k nově požadovanému datu. Dále bylo v dopise vysvětleno, že pracovní pozice zaměstnanců města se řídí nařízením vlády č. 78/1994 Sb. a pohybují se v intencích přílohy k výše uvedenému nařízení vlády, tzv. Katalogu prací. Je tedy zřejmé, že správní orgán prvního stupně neposkytl žalobkyni informace, které požadovala. V ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je přitom zakotvena fikce, podle níž pokud orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl požadované informace, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým je odepřel. Vzhledem k tomu, že i žalovaná v napadeném rozhodnutí neshledala podmínky pro poskytnutí seznamu pracovních míst Městského úřadu v Chomutově, zkoumal soud, zda-li se jednalo o informaci, kterou podle zákona č. 106/1999 Sb. či jiného právního předpisu nebylo možné poskytnout.

 

Podle zákona č. 106/1999 Sb. je přístup k informacím pojímán jako jeden z prostředků kontroly veřejné správy občany a v zájmu co nejefektivnějšího zajištění této funkce klade na subjekty veřejné správy určité nároky. Neomezuje se tedy pouze na poskytování informací, které má orgán veřejné správy bezprostředně k dispozici, ale nijak nevylučuje, nýbrž naopak předpokládá, že požadované informace dostupné v rámci pravomoci tohoto orgánu veřejné správy budou vyhledány a shromážděny teprve na základě žádosti. Tomu pak odpovídají ustanovení § 17 odst. l zákona o náhradě nákladů spojených mimo jiné s vyhledáváním informací a § 14 odst. 5 písm. a), b) zákona o lhůtě k poskytnutí informací, kterou je možné prodloužit v případě vyhledání a sběru požadovaných informací v jiných úřadovnách nebo vyhledání a sběru objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti. Je tedy možné konstatovat, že nutnost vyhledání informace nepředstavuje žádný důvod, který by orgán veřejné správy opravňoval ji žadateli neposkytnout.

 

V dané věci je přitom z obsahu spisového materiálu zřejmé, že kromě početního limitu pracovních míst na Městském úřadě v Chomutově existovala minimálně i pracovní náplň každého místa, přičemž z těchto materiálů bylo možné sestavit seznam pracovních míst tohoto orgánu veřejné správy. Informaci požadovanou žalobkyní tedy bylo možné vyhledat, a proto příslušný správní orgán nepostupoval správně, když odmítl její poskytnutí s odůvodněním, že takový seznam nevede.

 

Za této situace se soud zabýval tím, zda-li bylo možné odmítnout poskytnutí informace požadované žalobkyní na základě jiného ustanovení zákona Č. 106/1999 Sb. Tento právní předpis je však, jak už ostatně napovídá jeho název, vybudován na zásadě obecného zpřístupněni všech informací z prostředí veřejné správy, a to jen s taxativně stanovenými výjimkami vyplývajícími z ochrany důležitých zájmů státu a jednotlivce, jako jsou například utajované skutečnosti, obchodní tajemství a majetkové poměry osob (§ 7, § 9 a § 10). Rovněž tak podle § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. nelze žadateli poskytnout osobní údaje jiných osob, mezi něž náleží i informace o jejich zaměstnám, a proto by v projednávané věci nebylo možné žalobkyni poskytnout jmenný seznam pracovníků Městského úřadu v Chomutově. Její žádost o poskytnutí jmenného seznamu pracovních míst však nesměřovala k zjištění, kterými konkrétními osobami jsou obsazena pracovní místa tohoto orgánu, jak vyplývá z její předchozí žádosti i obsahu odvolání proti zmiňovanému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v nichž nepožadovala poskytnutí jmenného seznamu pracovníků, nýbrž přehledu pracovních míst s jejich náplní práce. Tento přehled však nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených důvodů, kvůli němuž je možné poskytnutí požadované informace podle zákona č. 106/1999 Sb. odmítnout. Z tohoto důvodu měly správní orgán prvního stupně a žalovaná postupovat podle § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. a žalobkyni přehled pracovních míst Městského úřadu v Chomutově poskytnout. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy došlo k porušení hmotněprávního ustanovení.

 

Na základě všech shora uvedených skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. l věty první s. ř. s. pro nezákonnost zrušil, přičemž věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná vázána právním názorem soudu, že přehled pracovních míst orgánu veřejné správy nepředstavuje informaci, jejíž poskytnutí lze podle zákona č. 106/1999 Sb. odmítnout.

Žalobkyně měla v této věci úspěch, a proto má podle § 60 odst. l věty první s. ř. s. vůči žalované právo na náhradu nákladů v řízení před soudem, které důvodně vynaložila. Takové náklady jí však vůbec nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

V řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí byla žalobkyni ustanovena soudem právní zástupkyní advokátka JUDr. Marie Vrbová, přičemž její hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát, jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 7 věty první s. ř. s. Z tohoto důvodu soud přiznal právní zástupkyni žalobkyně podle ustanovení § 11 a § 18 odst. l vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. odměnu za zastupování ve výši l 750 KČ, když v řízení učinila pouze jeden úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, a podle § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. náhradu hotových výdajů ve výši 75 Kč za jeden režijní paušál. Současně rozhodl, že celková částka ve výši l 825 Kč bude právní zástupkyni žalobkyně zaplacena z účtu krajského soudu v obvyklé lhůtě. Při rozhodování o výši odměny za zastupování soud vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť řízení bylo zahájeno před účinností s. ř. s., takže se podle jeho ustanovení § 133 tato odměna stanoví podle dosavadního právního předpisu.

 

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. l soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 24. září 2003

JUDr. Dagmar Štullerová, v. r

předsedkyně senátu